Gerhard Barkhorn byl legendární, i když kontroverzní letec, který za 2. světové války působil v Luftwaffe. Za svou válečnou kariéru Barkhorn dosáhl obrovského množství vzdušných vítězství, díky čemuž se stal druhým nejúspěšnějším stíhacím pilotem v historii, hned po legendárním německém pilotovi Erichu Hartmannovi. Po skončení konfliktu se pak ocitl po boku svých bývalých nepřátel.

Gerhard Barkhorn se narodil 20. března 1919 v tehdejším Svobodném státě Prusko. Po absolvování školy musel nastoupit na povinnou říšskou službu, manuální práci pro Německo. Následně osmnáctiletý narukoval k Luftwaffe.

Foto: Barkhorn v kokpitu svého Messerschmittu v roce 1943 | Bundesarchiv, Bild 101I-649-5355-02 / Heinz / CC-BY-SA 3.0

Psali jsme:Jako za dob pirátů: zoufalí němečtí ponorkáři napadli torpédoborec abordáží

Barkhorn zahájil službu jako fahnenjunker v letecké škole v Drážďanech, poté zahájil letecký výcvik. Svému vzdělání se věnoval naplno a nebylo neobvyklé, že se svým leteckým instruktorem létal devětkrát denně. Vycvičil se na letounech Heinkel He 72 Kadett, Focke-Wulf Fw 44 Stieglitz, Bücker Bü 131 Jungmann a Gotha Go 145. V průběhu výcviku se mu podařilo projít několika výcvikovými kurzy. V době, kdy jeho výcvik v srpnu 1939 skončil, dosáhl Barkhorn hodnosti Leutnant, tedy poručík.

Po německé invazi do Polska byl Gerhard Barkhorn poslán na výcvik stíhacího pilota. Ironií osudu je, že při výcviku nikdy nebyl příliš dobrým střelcem. Při prvním výcviku ve střelbě na vzdušné cíle dosáhl 20/100 zásahů, při druhém už jen 10/100 zásahů. Kromě střelby na terč byl také cvičen v létání ve formaci. V době, kdy v roce 1940 výcvik ukončil, měl za sebou již 615 letů. V této fázi války si ještě Německo velmi důkladnou přípravu svých budoucích stíhačů mohlo dovolit. Barkhorn byl následně vysílán na hlídkové lety nad Belgii a Francii, poté se účastnil také bitvy o Británii. Za svou roli při doprovodu bombardérů nad Londýn byl vyznamenán Železným křížem 2. třídy, ačkoli si ještě nepřipsal žádné letecké vítězství.

Jen o několik dní později byl sestřelen piloty Královského letectva nad kanálem La Manche a málem padl do zajetí Královského námořnictva. Kriegsmarine Barkhorna ale z nesnází zachránila a on se krátce nato vrátil k létání, ačkoli se zapřísahal, že už nikdy ze svého letadla nevyskočí. V první polovině roku 1941 létal Gerhard Barkhorn na hlídkách nad různými okupovanými zeměmi, než byl poslán na východní frontu, kde byla zahájena operace Barbarossa. Tam se konečně dočkal bojového úspěchu. Dne 2. července 1941 se vydal na svou 120. misi a během služby u Jagdgeschwader 52 (JG 52) si připsal první vzdušné vítězství proti Sovětům.

Od té doby Barkhorn rychle sbíral další vítězství, již 9. prosince 1942 zaznamenal svůj stý sestřel a o necelý rok později dvoustý. Když dosáhl 250, byl mu udělen Rytířský kříž Železného kříže s dubovými ratolestmi a meči, druhé nejvyšší vyznamenání, které bylo možné v té době v Německu získat. To nejvyšší (brilianty) nikdy nezískal, přestože dosáhl 301 sestřelů, do konce války nalétal 1104 misí a pětkrát se stal "esem dne", tedy sestřelil v jediném dni pět a více nepřátel. Někteří tvrdí, že to bylo proto, že nevěřil vůdcově ideologii. Přesto stoupal v hodnostech a sloužil jako velitel letky.

Psali jsme:Jak to bylo s pověstnou 31. divizí SS, která nesla čestný titul ,,Böhmen-Mähren"

V lednu 1945 byl Gerhard Barkhorn jmenován Geschwaderkommodorem Jagdgeschwader 6 (JG 6). O čtyři měsíce později se připojil k Jagdverband 44 (JV 44), s níž létal, když se 4. května 1945 poblíž Salcburku vzdala Spojencům.
O několik dní později byl Barkhorn a pět dalších osob převezeno k výslechům do Anglie, kde zůstali až do června. Poté byli převezeni do zajateckého tábora ve Foucarville ve Francii, kde byli drženi až do září téhož roku. Barkhorn se vrátil ke své rodině a následujících deset let pracoval v různých výrobních podnicích.

V roce 1955 byl Gerhard Barkhorn požádán, aby se připojil k novému západoněmeckému letectvu, Bundesluftwaffe. Přísahu složil jako major 19. června 1956. Zajímavé je, že jeho role vyžadovala úzkou spolupráci s leteckými silami, proti kterým bojoval během druhé světové války. Byl vycvičen na proudové letouny příslušníky RAF a také vedl skupinu německých pilotů, kteří byli součástí tříčlenné vyhodnocovací letky Kestrel ve Velké Británii. Při letu na letounu Hawker Siddeley Kestrel 13. října 1965 Barkhorn havaroval na základně RAF West Raynham. Z letadla se zachránil a žertem ho prohlásil za 302. spojenecký letoun, který vyřadil.

Navzdory své roli ve druhé světové válce pokračoval v působivé kariéře. V době svého odchodu do důchodu v roce 1975 dosáhl hodnosti generálmajora a byl náčelníkem štábu Druhého spojeneckého taktického letectva NATO.
Navzdory tolika nalétaným hodinám Gerharda Barkhorna nezabila letecká nehoda, nýbrž autonehoda. Dne 6. ledna 1983 jel se svou ženou a přítelem autem nedaleko Kolína nad Rýnem, když došlo k nehodě. Jeho partnerka byla na místě mrtvá, zatímco Barkhorn a jeho přítel byli těžce zraněni a převezeni do místní nemocnice. Oba muži do týdne zemřeli. Barkhorn údajně upadl do kómatu poté, co zjistil, že jeho žena na místě zemřela. Pohřbeni byli 14. ledna 1983, přičemž Barkhornovi se dostalo vojenského pohřbu, kterého se účastnilo mnoho vysokých důstojníků Bundesluftwaffe.

Erich Hartmann, jediný pilot s větším počtem vítězství, se o svém bývalém kamarádovi vyjadřoval s obdivem: "Byl to stíhací velitel, o kterém sní každý stíhací pilot – vůdce  přítel, kamarád a otec – nejlepší, jakého jsem kdy poznal. Jeden z mála velitelů, o němž o třicet, čtyřicet, padesát let později jeho kolegové stále mluví s úctou. Gerd Barkhorn byl nezapomenutelný muž."

Zdroj: warhistoryonline