Sovětská okupace Pobaltí a Lesní bratři
Pobaltské státy patří bezesporu k zemím s těmi nejhoršími zkušenostmi se Sovětským svazem. Snad právě proto zde působila jedna z nejmasovějších partyzánských organizací 40. a 50. let a skutečný postrach komunistů – lesní bratři.
Foto: Estonští lesní bratři odpočívají a čistí zbraně po střeleckém cvičení ve Veskiaru, okres Järva, Estonsko, 1953. | Wikimedia Commons / Public domain
Ozbrojený odpor Litevců, Lotyšů a Estonců započal sovětskou anexí v červnu 1940, kdy sovětská okupační vojska doprovázela tajná policie a s ní přicházel do Pobaltí i „rudý teror“ vůči podrobeným národům. Tisíce lidí tehdy skončily na popravišti a desetitisíce lidí bylo deportováno na Sibiř a do pouští Kazachstánu. Podle sovětského vzoru se rozjela divoká kolektivizace, byly znárodňovány obchody a továrny a ve školách se učila ruština. Když o rok později odsud Wehrmacht vytlačil Rudou armádu, a to i za mírného přispění místních obyvatel, většina Němce vítala jako osvoboditele, coby menší zlo. Němci postupně zformovali jednu estonskou a dvě lotyšské dobrovolnické divize SS. V roce 1944 navíc vznikly Litevské teritoriální obranné síly proti postupující Rudé armádě. Muži z těchto svazků později tvořili část povstaleckých jednotek Lesních bratrů, ke kterým se později přidali i někteří němečtí vojáci z armády Courland, jejíž zbytky se vzdaly až 10. května 1945 na území Lotyšska. Poměrně velká část povstaleckých sil již tedy měla vojenské zkušenosti. V posledních měsících války povstalce navíc podporoval německý Abwehr.
Když nad Pobaltím znovu zavlál rudý sovětský prapor, pro velkou část jeho obyvatel to neznamenalo žádné osvobození, ale naopak ještě tvrdší represe. Uvádí se, že mezi lety 1944 až 1952 bylo Sověty násilně deportováno na Sibiř až půl milionu lidí, což bylo pro tak malé národy děsivé číslo, které ještě zhoršovala skutečnost, že na jejich místo sovětská moc usazovala etnické Rusy a vojáky Rudé armády s jejich rodinami. Na úřadovnách KGB či v sovětských lágrech byly hromadně vražděni oponenti režimu a inteligence a pokračovala brutální sovětizace Pobaltí, která začala před německým vpádem do SSSR. Není divu, že tisíce mladých mužů utíkaly do lesů a díky tomu počet Lesních bratrů začal strmě stoupat. Odhaduje se jich na 70 000 v Litvě, 40 000 v Lotyšsku a 30 000 v Estonsku, k tomu navíc násobně více podporovatelů.
Pobaltí je z velké části rovinaté, což pro guerrillový způsob boje není nejvhodnější. Povstalecké skupiny však našly útočiště v rozsáhlých a hustých lesích s množstvím vyhloubených krytů a tunelů, odkud podnikaly pravidelné výpady proti Rudé armádě, policii i kolaborantům. Intenzita bojů narostla po roce 1948, hlavně na území Litvy. Počátkem 50. let se navíc Lesní bratři mohli opřít o materiální podporu ze strany CIA, MI6 i švédské tajné služby, což byla vítaná pomoc. Pobaltí se tak stalo jedno z center zpravodajských bojů Studené války. Výzbroj partyzánů se většinou skládala z německých pěchotních zbraní získaných na konci války a posléze kořistních sovětských. Uniformy pocházely z Wehrmachtu a pobaltských předválečných armád. Velká část bojovníků pak byla oděna pouze v civilních šatech. Mezi partyzány byl zaveden hodnostní systém a ve většině jednotek panovala přísná vojenská disciplína. Základny a úkryty měli Lesní bratři v řadě důmyslně vybudovaných lesních bunkrů. Životně důležitou podporu nacházeli u civilistů, kteří jim v mnoha případech nezištně pomáhali, ukrývali je ve svých domech a poskytovali tolik potřebné potraviny.
Dobře organizování povstalci útočili v menších skupinách na okupační a policejní zařízení, prováděli atentáty na vysoké úředníky a sympatizanty Sovětů a vedli účinnou informační kampaň. Lesní bratři se velkým otevřeným střetům s okupačními jednotkami vyhýbali a dávali přednost přepadovým akcím založeným na taktice ,, udeř " a ,, zmiz ". K největší operaci Lesních bratrů došlo na Litvě 15. prosince 1945, když velitel partyzánského oddílu Adol-fas Ramanauskas-Vanagas nařídil útok na město Merkině. Několik tisíc Lesních bratrů dobylo celé město a partyzánům se podařilo obsadit i místní velitelství NKVD a kasárna Rudé armády.
Nepřítel však byl mnohem silnější a uchyloval se ke stále silnějšímu teroru. Taktika Sovětů byla byla zcela nemilosrdná. Každý dopadený partyzán měl být na místě zastřelen a domy či celé vesnice, jejichž obyvatelé byli podezřelí z podpory Lesních bratrů, měly být vypáleni. Rolníci postavení před soud za podporu partyzánů obvykle končili s kulkou v hlavě, nebo odcházeli z trestem 25 let gulagu. Ještě horší bylo, že koncem 40. let vyvrcholila kolektivizace, která narušila zásobování Lesních bratrů, protože sovětská moc nutila pobaltské rolníky odvádět státu většinu úrody a rolníci se ocitali na pokraji hladu. Neměli žádné přebytky, o které by se mohli dělit s partyzány a ti začínali hladovět. Vůle zlomených a zakrvácených národů vzdorovat teroru slábla a s tím i slábla podpora civilního obyvatelstva partyzánům, na které byli Lesní bratři závislí.
NKVD se dařilo pronikat do struktur odbojového hnutí, čímž v něm rozšířilo paranoiu, a navíc zcela rozprášilo síť asi 25 agentů poslaných ze Západu, z nichž některé se podařilo získat i na opačnou stranu. Rudá armáda postupně likvidovala odpor, který se oslabil v roce 1953 smrtí Stalina, kdy řada partyzánů kývla na amnestii. Větší vůle bojovat dále opadla po roce 1956, kdy Západ nereagoval na sovětskou intervenci v Maďarsku. Přesto lokální střety probíhaly ještě v 60. letech. V období 1945 až 56 se počty obětí odhadují na bezmála 25 000 padlých Lesních bratrů a na druhé straně 15 000 Sovětů a 4 0000 kolaborantů. Ztráty z řad povstalců až z 90 % představovali Litevci. Mrtvých civilistů bylo mnohem více, v rámci protipovstaleckých operací povraždila Rudá armáda a NKVD 35 000 Litevců, 15 000 Lotyšů a 10 000 Estonců.
Jeden z největších symbolů tohoto ozbrojeného odporu se stala bitva u vesnice Määritsa z 31. března 1946, kdy sedm estonských partyzánů marně bránilo farmu proti přesile tří set sovětských vojáků. Po padlých hrdinech, z nichž dvě byly ženy, se dochoval dopis, v němž stálo: ,, Estonský lide! Dnes 1. dubna 1946 jsme my, estonští partyzáni, bojovali proti zrádcům estonského lidu. Bránili jsme se 8 hodin. Estonský lide, bojujte stejně pevně za svobodu a nezávislost našeho lidu. Ať žije svobodné Estonsko a estonský lid! "
Po druhé světové válce probíhal protisovětský ozbrojený odpor na západní Ukrajině, v Bělorusku, v Polsku, v Rumunsku či v Bulharsku. Nikde však nedosáhl takového rozsahu jako v případě Lesních bratrů v Pobaltí, kde je dnes hnutí považováno za symbol boje za nezávislost. Od posledních výstřelů v 60. letech uplynulo mnoho let, přesto ještě Lesní bratři neřekli své poslední slovo. Poslední estonský příslušník August Saabe zemřel při pronásledování až v roce 1978, kdy mu bylo 69 let. Odhalili ho dva členové KGB v přestrojení za rybáře. Pobaltí zůstalo součástí SSSR a na život ve svobodných, samostatných si obyvatelé Litvy, Lotyšska a Estonska museli počkat až do roku 1991.
Zdroj: Historie válek. britannica