Každá čs. dělostřelecká tvrz, stejně jako její francouzské vzory, musela mít ve své sestavě objekt umístěný na chráněném místě, sloužící ke krytému vstupu osádky, k zásobování tvrze vším potřebným, většinou i k nasávání vzduchu a k evakuaci zplodin. To jasně ukázaly zkušenosti z bojů o fortové pevnosti v letech 1. světové války.

V případě čs. dělostřeleckých tvrzí se vždy jedná o vchodový srub tzv. smíšeného provedení, kdy je do jednoho objektu integrován jak vstup pro pěší, tak i vjezd pro nákladní automobily, zásobující tvrz potřebným… Na rozdíl od svých francouzských vzorů, kde zvolený stupeň odolnosti vchodového srubu záležel na důležitosti té které dělostřelecké tvrze Maginotovy linie, v případě čs. opevnění jsou všechny postavené, stejně jako všechny plánované vchodové sruby, v odolnosti IV. Střecha a také stěny ohrožené nepřátelskou dělostřeleckou palbou, či leteckými pumami, tak mají tloušťku 350 cm, stejně jako sruby bojové.

Foto: Vchodový srub 1 - K - Ba - S 22a „Krok“ tvrze Bouda v půli října 1938 | Společnost přátel čs. opevnění, o.p.s. / Martin Ráboň / CC BY-NC-ND

Vchodový srub se do boje – pokud možno – neměl vůbec zapojit. Snaha byla umístit jej daleko od bojových srubů tvrze vysunutých nejblíže směrem k nepříteli a pokud možno na odvrácenou stranu kopce tak, aby přímé pozorování a dělostřelecké ostřelování srubu a přístupové komunikace k němu vůbec nebylo možné.

Napojení vchodového srubu na hlavní podzemní galerii se u čs. opevnění řešilo třemi způsoby. Chodbou pokračující v úrovni podlahy překladiště materiálu – to za předpokladu, že se skalní nadloží nad srubem zvedá dostatečně rychle a začátek hlavní galerie má dostatečnou ochranu (z postavených tvrze Smolkov a Adam). Šikmou – svážnou chodbou, klesající z překladiště směrem do podzemí, to za předpokladu, že se skalní nadloží zvedá nad srubem pozvolněji (z postavených tvrze Hůrka a Bouda). Třetí, pro dopravu materiálu nejméně výhodné řešení, se použilo tam, kde bylo nevyhnutelné vchodový srub postavit na málo členitém terénu (realizováno na tvrzi Hanička). Čtvrtý způsob, šikmou chodbou z překladiště materiálu směrem vzhůru, u čs. tvrzí použit nebyl, ačkoliv se o něm několikrát uvažovalo.
I u vchodových srubů platilo, že co objekt to originál. Sruby se liší nejen napojením na podzemní prostory tvrze, ale např. i hlavní výzbrojí ve střílnách pod betonem, vzájemným umístěním vjezdu pro nákladní automobily a vstupu pro pěší a dalšími detaily. Od toho se také odvíjela velikost kubatury betonu, použitého při stavbě konkrétního srubu. 

Foto: Vchodový srub 1 - K - Ba - S 22a „Krok“ v říjnu 1938 v obležení německých vojáků | Společnost přátel čs. opevnění, o.p.s. / Martin Ráboň / CC BY-NC-ND

Objekt K – Ba – S 22a představuje hlavní vchod pro osádku tvrze Bouda a vjezd pro zásobování. Největší část srubu zabírá chodba vjezdu, která se lomí vpravo, aby se zamezilo postřelování překladiště uvnitř objektu při otevření nebo zničení padacích (spouštěcích) pancéřových vrat. V ohybu chodby naproti vjezdu se nachází stěna se střílnou pro lehký kulomet, která vjezd chránila. Vjezd do překladiště měla uzavírat další pancéřová vrata tvořená dvěma ze stran posuvnými křídly. Prostor mezi vraty sloužil jako přechodový úsek SAS, důležitý v systému ventilace tvrze. Překladiště má délku 11 metrů a sloužilo pro dva nákladní automobily. Jeho velikost určovala spotřeba materiálu ve tvrzi, především střeliva během bojů.

Foto: Vchodový srub 1 - K - Ba - S 22a „Krok“ v říjnu 1938 | Společnost přátel čs. opevnění, o.p.s. / Martin Ráboň / CC BY-NC-ND

Vpravo vedle vjezdu pro nákladní automobily se nachází vstup pro pěší řešený stejně jako vchody u pěchotních srubů (dvojí zalomení, mřížové dveře chráněné střílnou a dvoje dveře pancéřové). Po obou stranách vjezdu a vchodu jsou vždy střelecké místnosti, jejichž zbraně měly sloužit k obraně vchodového srubu a krýt též přístupovou komunikaci. Vchodový srub Boudy vzhledem k neprostupnému okolnímu terénu, ve kterém je vybudován, vyzbrojili vpravo těžkým, vlevo lehkým kulometem. Další výzbroj se nacházela ve dvou pancéřových zvonech ve střeše objektu, odkud lehké kulomety zajišťovaly kruhovou obranu. Kromě obvyklých místností (střelecké místnosti, ubikace, sklady, sociální zázemí pro osádku…) se v objektu nachází také prostor pro padací a posuvná vrata vjezdu, místnosti pro radiostanice, dopravní kancelář. Svážnice, kterou se srub napojuje na podzemní galerii, má 26 schodů, je dlouhá cca 18 m a překonává výškový rozdíl cca 4,2 m.

Foto: Vchodový srub 1 - K - Ba - S 22a „Krok“ opět v říjnu - nekvalitní snímek zachycuje i kanceláře zařízení staveniště firmy ing. Kruliš v kopci nad srubem | Společnost přátel čs. opevnění, o.p.s. / Martin Ráboň / CC BY-NC-ND

Pro stavbu vchodového srubu K – Ba – S 22a zabrala a následně zaplatila vojenská správa pozemek o rozloze 2,57 ha patřící panství Kyšperk (hrabě Stubenberg-Nimptsch) a při přípravě prací zde stavební firma Ing. Zdenko Kruliš, která tvrz Boudu budovala, vykácela 191 stromů a vyklučila 283 pařezů.

Tak jako se vyvíjel projekt tvrze jako celku, vývojem procházel i projekt vchodového srubu tvrze Bouda. Ještě v dubnu 1936 se v jeho případě uvažovalo o několika alternativách provedení. Nakonec taktická komise zrušila kanón ráže 47 mm původně navržený pro krytí příjezdové silnice (střílna v pravé střelecké místnosti) a nahradila jej těžkým kulometem ve střílně tamtéž. Zvažované další dvě alternativy umístění vchodového objektu a to buď na úrovni terénu (přímý vjezd úzkorozchodné železnice do podzemí), nebo pod úrovní terénu (vjezd svážnicí směrem vzhůru) byly vyhodnoceny jako méně výhodné, neboť by došlo k prodloužení celého podzemí a ke zvětšení kubatury betonu vchodového srubu. Což by logicky znamenalo výrazné zdražení stavby.

Foto: Vchodový srub 1 - K - Ba - S 22a „Krok“ pravděpodobně v zimě 1939 - na exkurzi vyrazily tentokrát děti a už je zřetelné i první poškození -  vytržena střílná těžkého kulometu | Společnost přátel čs. opevnění, o.p.s. / Martin Ráboň / CC BY-NC-ND

I tak jde v případě srubu K – Ba – S 22a kubaturou betonu o 7. největší postavený objekt čs. opevnění (větší jsou již jen vybetonované dělostřelecké sruby)! Betonu bylo spotřebováno 4.860 m3, zastavěná plocha činí cca 602 m2 a užitková plocha cca 460 m2. Samotný výkop pro stavbu srubu dosáhl objemu 11.010 m3. Betonáři celkově (včetně stavby základové desky) odpracovali 23.587 hodin, z toho v noci 5.690 hodin. Nejvíce, 242 (!), se jich na stavbě vystřídalo 14. října 1937. Kovářů bylo nejvíc o den dříve, a to 55. Celkově na srubu odpracovali 17.413 hodin. Obsluhy pěchů odpracovaly 9.378 a obsluhy vibrátorů 2.830 hodin. Betonáž vlastního srubu proběhla bez závad ve dnech 14.–21. října 1937. Průměrná pevnost zjištěná ze zkoušek všech zkušebních kostek odebraných z konstrukce srubu v roce 1937 dosáhla 432 kg/cm2. Průměrná pevnost zjištěná ze zkoušek betonu odebraného jádrovým vrtem při zkouškách v roce 1994 dosahovala 532 kg/cm2 a při zkouškách provedených o 10 let později dokonce 690 kg/cm2!

Foto: Vchodový srub 1 - K - Ba - S 22a „Krok“ - nedatovaný snímek zachycuje srub již po zkoušce kumulativní nálože na jeho střeše, ale ještě s oběma pancéřovými zvony | Společnost přátel čs. opevnění, o.p.s. / Martin Ráboň / CC BY-NC-ND

Srub byl na konci září 1938 stavebně zcela dokončen a z větší části i vybaven. V září se podařilo do střechy osadit oba pancéřové pěchotní zvony, vyrobené firmou Vítkovické horní a hutní těžířstvo v rámci II. výrobní série. Na levé šachtě byl osazen zvon č. 86 (hmotnost 52.550 kg), na pravé šachtě zvon č. 105 (hmotnost 52.300 kg), oba se čtyřmi střílnami pro lehký kulomet. Ve dnech 20.–21. září se zvony podařilo i částečně zabetonovat. Dokončení jejich betonáže ve střeše však přerušila mobilizace čs. branné moci. V září se ve srubu dokončovala elektroinstalace (f. Josef Ježek), vodoinstalace (f. Tringler z Prahy) a vzduchotechnické rozvody (Kovoprůmyslové závody z Rožmitálu pod Třemšínem). Pracovalo se na telefonní síti. Dodána byla i jeho výzbroj, včetně lafetace, náhradní díly a část plánované zásoby munice. Na staveniště srubu v potřebném předstihu doputovaly i všechny tři uzávěry vchodu pro pěší a vstupu do hlavního SAS, které dodala firma Doležal a Těhník z Prostějova. Na co si však měl srub ještě nějaký ten týden počkat, to byly všechny tři uzávěry vjezdu. Podle informací, které obdržel velitel stavebního dozoru mjr. stav. Ing. Karel Burian, měly první – mřížová – vrata vjezdu dorazit do konce měsíce září, posuvná a padací (v tomto pořadí) postupně do konce roku. Na obvodové překážce srubu se ještě pracovalo, ve dnech před mobilizací se ji podařilo dokončit asi z poloviny. Dohotovení mělo být dílem několika málo dnů…

Foto: Vchodový srub 1 - K - Ba - S 22a „Krok“ v 50. letech po znovuvybetonování přední část objektu | Společnost přátel čs. opevnění, o.p.s. / Martin Ráboň / CC BY-NC-ND

V září 1938 ve srubu sloužilo 20 mužů – příslušníků V. praporu hraničářského pluku 19, pod vedením četaře délesloužícího Roubalíka, který velel třem svobodníkům a šestnácti vojínům. Poslední vojáci osádky tvrze objekt opustili 9. října 1938 v 9 hodin ráno…

Tvrz Bouda, stejně jako ostatní tvrze čs. opevnění, přitahovala značnou pozornost německých jednotek, které se podílely na záboru pohraničí v říjnu 1938. Zájem neustal ani později a trval s různou intenzitou prakticky po celou válku. S ohledem na značnou odlehlost tvrze od kvalitních komunikací a hustě porostlý okolní terén, intenzita návštěv a propagandisticky pojatých vojenských exkurzí byla v případě Boudy výrazně nižší, než například na nedaleké dělostřelecké tvrzi Hůrka. Existuje tedy i daleko méně fotografií tvrze z let 1938-1945. Bohužel…

Po zvědavcích přišli i na Boudu odborníci ženijních a stavebních jednotek nacistické wehrmacht, později i dělostřelci. Během okupace tedy i stavební konstrukce vchodového srubu velmi utrpěla vytržením a odvozem obou pancéřových zvonů a střílny těžkého kulometu. Vše putovalo do Říše k dalšímu využití – zvony nejspíše skončily jako zdroj kvalitní suroviny pro hutě. Zásadnější pro stav srubu však byla zkouška kumulativní nálože velké mohutnosti na střeše nad vjezdem pro nákladní auta. Ta střechu objektu těžce devastovala. 

Foto: Vchodový srub 1 - K - Ba - S 22a „Krok“ v 70. letech po zajištění zazdívkami všech vstupů | Společnost přátel čs. opevnění, o.p.s. / Martin Ráboň / CC BY-NC-ND

Po konci 2. světové války provedli pověření důstojníci čs. ženijního vojska prohlídku tvrze a v případě vchodového srubu konstatovali jeho značné poničení. Ochranné příkopy byly úplně zasypány kamením, zemí a betonem, horní patro srubu velmi znečištěno stavebním rumem (úlomky cihel, betonu…), zeminou a všemožným smetím. Zeď pravé střelecké místnosti zničilo vytržení ocelového rámu střílny těžkého kulometu, obě křídla srubu devastoval odstřel pancéřových zvonů. Jako největší problém však byl vyhodnocen průraz střechy nad vjezdem, jehož průměr dosahoval cca 3 metry. Prohnutá armatura sice zadržovala rozbitý beton, ale síla nálože byla tak velká, že zmenšila světlou výšku průjezdu na 2,30 metru. Dolní patro srubu bylo rovněž velmi znečištěno a v jeho snížené části stála voda do výše 15 cm. Část cihelných příček byla poškozena.

V období od 7. května 1949 do 21. dubna 1950 armáda – v rámci přestavby tvrze Bouda za účelem zřízení ústředního skladu ženijní munice ČSLA – prováděla, mimo jiné, rekonstrukci vchodového srubu. Jeho silně poškozená čelní stěna a zvonové šachty, včetně části střechy byly odborně odstřeleny a podle původní dokumentace znovu přesně vybetonovány. V tomto se jedná o naprostý unikát v rámci poválečných osudů čs. opevnění. V dubnu 1950 byly práce dočasně přerušeny, ale oproti předpokladu již nikdy nedošlo k jejich obnovení. Stavební konstrukce tak např. nebyly opatřeny plánovanými izolačními vrstvami, chyběly omítky, nebyly osazeny žádné ocelové prvky, nebyly obnoveny drenážní vrstvy kolem stěn srubu, terén zůstal bez úprav... Objekt, stejně jako celá tvrz, chátral až do podzimu 1989, kdy se pustila skupina nadšenců (dnešní Společnost přátel čs. opevnění, o. p. s.) do jejího zpřístupnění pro veřejnost. 

Foto: Vchodový srub 1 - K - Ba - S 22a „Krok“ v roce 2009 - deset let od zpřístupnění veřejnosti | Společnost přátel čs. opevnění, o.p.s. / Martin Ráboň / CC BY-NC-ND

Od roku 1989 začal vchodový srub vcelku logicky sloužit jako zázemí pro nadšence, kteří se pustili do zpřístupňovacích prací. Nebyla totiž jiná možnost a srub navíc svojí pozicí i vnitřním uspořádáním paradoxně účelu jakž-takž vyhovoval… Při úpravách interiéru objektu se naštěstí prakticky nic nebouralo, srub se jen vyčistil, zprůchodnilo se jeho odvodnění a do stávajících prostor se bez stavebních úprav postupně umisťovaly jednotlivé prvky zázemí muzea. Sklady různého materiálu, palivového dřeva, petrolejek, upomínkového a sběratelského zboží – včetně publikací a pohledů, dílna, společenská místnost s kuchyňským koutem, ubikace, umývárna… Postupně, jak se provoz muzea posouval vpřed, přibyla jedna a posléze druhá elektrárna, sklad pohonných hmot a také vestavěná pokladna. S ohledem na nedokončenou rekonstrukci v poválečném období zázemí velmi trpělo všemi neduhy nedokončené stavby. Zatékání, všude přítomné vlhko, rez, omezené možnosti větrání… To byla daň skutečnosti, že jsme nejbližší okolí srubu „neznesvětili“ nějakou účelovou stavbou pro zázemí muzea, jako je tomu třeba na Dobrošově, Haničce, nebo Hůrce…

Foto: Vchodový srub 1 - K - Ba - S 22a „Krok“ ve stavu do srpna 2020 - takto jej viděla většina návštěvníků | Společnost přátel čs. opevnění, o.p.s. / Martin Ráboň / CC BY-NC-ND

Zdroj: Společnost přátel čs. opevnění, o.p.s.