Sovětští kamikaze a jejich ohnivé tarany – odvaha a nenávist k nepříteli v třaskavé směsi
Během Velké vlastenecké války (1941-1945) došlo k mnoha případům, kdy sovětští piloti navedli své letouny, ať již poškozené, bez munice, ale i s čistým záměrem nepřítele za každou cenu zničit, buď do německých letadel nebo pozemních objektů. Celkem je doložených na šest set případů způsobů takto vedených útoků. Na rozdíl od japonských kamikaze však nešlo o institucionalizovaný způsob zoufalého boje proti přesile a technické převaze, ale o projev individuální odvahy, ryzí nenávisti k nepříteli a snahy způsobit mu maximální škody bez ohledu na vlastní osud.
Klasické letecké taranování spočívá v tom, že pilot nasměruje svůj letoun na nepřátelské letadlo, případně pozemní cíle nebo nepřátelské lodě. Při taranování vzdušného cíle mohl zkušený pilot použít ke své záchraně padák, a nezřídka dokonce také zachránit své vlastní letadlo, pokud nebylo nárazem příliš poškozené a zůstalo ovladatelné. Při taranování pozemního cíle nebo lodi však měl pilot jen malou šanci na přežití, pokud před srážkou neměl příležitost svůj stroj včas opustit.
Foto: Sovětský bitevní letoun Il-2 u Kursku, 1943 | Wikimedia Commons / Public domain
V závislosti na konstrukčních vlastnostech konkrétního letadla a na tom, kolik měl pilot času, bylo možné použít různé techniky útoku. K poškození nepřátelského letadla používali piloti jednotlivé prvky svého letadla (podvozek, křídla, ocasní plochy, trup i vrtuli). V některých případech dokázali piloti zvládnout dokonce dva i více úderů za sebou.
Kapitán Pjotr Ivanovič Něstěrov použil letecké taranování poprvé již v září 1914, tedy v samém úvodu leteckých střetnutí. Ve výšce asi 600 metrů tehdy zamířil svůj jednoplošník Morane-Saulnier Typ G do rakouského průzkumného letounu Albatros B.II. V důsledku srážky byla obě letadla kriticky poškozena a jejich posádky zahynuly. Letecké tarany byly použity také během španělské občanské války, druhé čínsko-japonské války, bitev o Chalchin Gol s Japonci a Zimní války s Finskem. V druhé světové válce docházelo k leteckému taranování nejčastěji. Sovětští piloti jej používali nejčastěji jako poslední možnost, pokud se setkali s nějakým problémem, například se zaseknutou zbraní nebo jim došla munice. Jen v první den Velké vlastenecké války taranovalo nepřátelské cíle sedm sovětských pilotů.
Navzdory své účinnosti bylo taranování samozřejmě mimořádně riskantní. Vedlo ke ztrátám na vlastní technice, kterou bylo třeba nahradit, nemluvě o životech vycvičených pilotů, takže obecně nebylo zprvu podporováno. Nicméně piloti, kteří tarany prováděli, často dostávali ocenění a získávali zaslouženou slávu.
Specifickým druhem taranu byl tzv. "ohnivý taran", kdy se poškozené a hořící letadlo střetne s pozemním nebo námořním cílem, výjimečně s letounem. Tento manévr byl nasazován pouze tehdy, když bylo jasné, že vlastnímu letounu hrozí nevyhnutelná zkáza a nelze uniknout. Pilot měl často v takové situaci na výběr jen ze dvou možností: vyskočit (byl-li dost vysoko) a nechat se zajmout, nebo zničit nepřítele za cenu vlastního života. Mnozí volili druhou možnost. A nešlo jen o sovětské piloty, podobně se ojediněle zachovali také například Američané v Pacifiku. Na východní frontě z přibližně 600 případů taranování (z toho přes 500 proti pozemním cílům) bylo napočítáno 237 těchto „ohnivých taranů“. V důsledku takto vedeného posledního útoku zahynulo přes 450 letců, přičemž toto číslo převyšuje počet taranů vzhledem k tomu, že v některých letadlech byly 2-4 osoby.
Jen zřídka se stávalo, že by piloti „ohnivý taran“ přežili. Zaznamenáno je pouze šest takových případů. Jedním z těchto pilotů byl poručík Koldybin. Narazil svým letadlem do německého letounu, který přelétával řeku Dněpr. V důsledku srážky došlo k výbuchu, který Koldybina katapultoval z letadla.
Prvním pilotem, který provedl taran v hořícím letadle, byl nadporučík Pjotr Čirkin. Dne 22. června 1941 během bitvy u města Stryj na západní Ukrajině poslal svou stíhačku Polikarpov I-153 do středu německé tankové kolony. K jedinému známému případu taranu provedenému ženou došlo v září 1941. Pilotka Jekatěrina Zelenková v lehkém bombardéru Su-2 tehdy nejprve zničila jednu německou stíhačku a poté taranovala druhou, což vedlo ke zničení druhého Messerschmittu Bf 109 i ke smrti odvážné pilotky.
V sovětských masmédiích byl široce publikován také čin Nikolaje Franceviče Gastella. Palbou německého protiletadlového dělostřelectva Gastellův letoun utrpěl poškození palivové nádrže, která následně vzplála. Gastello se rozhodl poslat své letadlo do kolony nepřítele, kterou zasáhl a v mohutné explozi na palubě jeho bombardéru DB-3 zahynuli všichni čtyři letci. Propagandou využitý případ hrdinství byl ovšem po pádu SSSR některými autory zpochybněn.
Dne 14. ledna 1943 při vnějším náletu na přístav Vardø v severním Norsku byl torpédový bombardér kapitána Andreje Baštyrkova při útoku proti německé nákladní lodi poškozen a vzplál. Baštyrkov poslal zprávu na velitelství: "Útočím na druhý transport. Sbohem, přátelé". Poté provedl ohnivý taran, který ho stál život. Ovšem svůj cíl zničil.
Po hrdinských činech Nikolaje Gastella a jemu podobných začala sovětská informační kancelář oslavovat piloty, kteří taranovací manévry používali. Velení Rudé armády využilo Gastellův případ jako příklad k motivaci dalších pilotů. Provedení ohnivého taranu bylo považováno za formu vojenského hrdinství, což bez ohledu na propagandu zajisté bylo.
Zdroj: warhistoryonline