Španělský diktátor Francisco Franco vyhlásil po napadení Polska Německou říší neutralitu a otevřeně se tak do dění druhé světové války nezapojil. Toto rozhodnutí bylo pouze vnější fasádou, kterou  „caudillo“ použil k ochraně své země před nepříznivou pozorností Spojenců. Na druhou stranu však umožňoval německým ponorkám občasné kotvení na Kanárských ostrovech a beztrestné průjezdy španělskými vodami. Franco měl k německým zájmům poměrně otevřený přístup, avšak nikdy – ani přes intervence z Berlína či Říma – neměl zájem do konfliktu vstoupit jako spojenec Německa resp. Osy.

I když Hitler a Benito Mussolini v letech 1939 a 1940 nezasáhli do konfliktu mezi Osou a Francií, situace se mohla změnit po invazi do SSSR. Franco už o tomto tažení slyšel. Po snadné porážce západoevropských zemí, nástupu nacistické hegemonie nad velkou částí Evropy a úspěších Osy v Africe existovala určitá možnost, že podobný osud postihne i Sovětský svaz. Komunismus byl ve Španělsku stále výrazným nepřítelem a i když byly levicové snahy v zemi potlačeny, protikomunistické smýšlení se stále silně podporovalo. Proto se krátce po 22. červnu 1941 v Madridu konala silná demonstrace na podporu Hitlerova tažení proti SSSR.

Foto: Příslušníci  „Modré“ divize při obléhání Leningradu, 1943 | Wikimedia Commons / Public domain

Franco byl nepochybně velmi znepokojen spojeneckými vztahy mezi SSSR a Londýnem. Londýn byl geograficky velmi blízko Španělsku, a Franco se obával, že se komunismus může znovu šířit do jeho země. Kromě toho se mu nyní naskytla příležitost, jak se odvděčit Hitlerovi - nebo spíše obecně Osě - za pomoc, kterou mu Berlín a Řím poskytly během občanské války. A demonstrace na podporu Hitlerova tažení do SSSR mu vlastně výrazně pomohly. Otevřeně se do války zapojit nemohl, ale co kdyby se tak stalo na základě dobrovolníků...

Franco totiž komunismus nesnášel z celého srdce a Hitlerovo tažení proti bolševickému státu v Evropě mu imponovalo. Když se objevil návrh na vytvoření dobrovolnické jednotky, která by mohla bojovat na východě, mlčky souhlasil. Za stavbou španělského dobrovolnického uskupení však nestál Franco, ale jeho ministr zahraničí Ramón Serano Suňer. Ten se obrátil na španělské Falangisty na některém z shromáždění na podporu Hitlerova vpádu do SSSR, a to již 24. června 1941. Ohlas byl obrovský, a tak technicky nestálo nic v cestě tomu, aby byla jednotka vytvořena. Každý z dobrovolníků však musel přísahat, že bude bojovat pouze proti Sovětům a neobrátí zbraň proti jinému národu. Německé vyslanectví po předešlých jednáních následně účast dobrovolníků posvětila.

Záhy začal nábor. Koncem července však španělská vláda musela přijímací kancelář uzavřít, protože zájem o boj proti komunismu byl skutečně až téměř fanatický a během necelého měsíce se do útvaru přihlásilo mnoho tisíc budoucích vojáků. Dokonce jich bylo tolik, že bylo možné sestavit celou divizi. Formování útvaru započalo ve městě Irún a do útvaru bylo zařazeno 18 tisíc mužů. Složení však bylo zajímavé a lze říci, že prospěcháři byli přítomni na obou stranách.

Jedna skupina byla tvořena opravdu věrnými Falangisty, kteří očekávali rychlé povyšování a osobní zisk z kořisti daleko na východě. K nim lze připočíst i někdejší vojáky z povolání nebo posluchače vojenské akademie v Zaragoze.

Druhá, neméně početná část, nepatřila k Francovým obdivovatelům, ale účastí na tažení počítala s prominutím dřívější činnosti během občanské války. Mezi nimi bylo také množství komunistů, kteří obrátili kabát. Nejzajímavější ale byly poměrně smutné počty těch, kterým Francův nacionalistický režim věznil blízké a kteří věřili, že účastí na tažení si vymohou buď přímo jejich propuštění nebo alespoň zmírnění trestů. Velitelem se stal veterán občanské války Agustín Muñoz Grandés. Jednotku doplnilo i několik stovek Portugalců, ti však byli Salazarovým režimem poněkud „na truc“, oficiální místa v Portugalsku je totiž neschvalovala.

Proč se později divizi říkalo  „modrá“, neboli Division Azúl? Ačkoli po příchodu do Německa museli španělští vojáci převzít uniformy Wehrmachtu, stále si nosili své modré falangistické košile pod uniformou. Původní španělské uniformy nebylo možné nosit kvůli oficiálnímu postoji Madridu, aby se nezapletli do války.

Po příjezdu do Německa byly falangistické uniformy odloženy a vojáci byli vybaveni standardními uniforem Wehrmachtu. Rozlišovací prvky se však od klasických německých uniforem výrazně lišily. Divize německého vojska neopatřovala své uniformy charakteristickými symboly, jako to bylo u amerických nebo britských jednotek. Tuto tradici uvnitř Wehrmachtu příliš neexistovala. Specifické rozlišovací prvky nosily právě zahraniční útvary působící v řadách Waffen-SS nebo WH. Nicméně později vytvořená 250. pěší divize byla určitou výjimkou.

I když byly polní blůzy opatřeny rozličnými prvky nacistického Německa - orlicí se svastikou a tzv. "římskými sloupci" na límci - na pravý rukáv přibyl štít se španělskými barvami a nápisem "España". Na přilbě byla použita opět španělská barevná kombinace místo klasického dvojitého rozlišovacího prvku německých barev. Orlice se svastikou zůstala na levé straně přilby.

Od konce července 1941 nastoupil útvar 5týdenní základní pěchotní výcvik ve vojenském prostoru Grafenwőhr na bavorském území. K jednotce bylo zařazeno také několik německých styčných důstojníků a výcvik probíhal pod dohledem instruktorů Wehrmachtu. Pěchotní pluky cvičily podle německých regulí a předpisů mnoho hodin všechno, co se od pěšáků očekává. Začal tedy pořadový výcvik, dlouhé pochodování, manipulace se zbraní a cvičení klasického pěchotního boje s ostrou i cvičnou municí.

Přestože řada vojáků 250. divize prošla již dříve vojenskou službou ve španělském vojsku, německé řády pro ně byly něčím novým a výcvik nebyl vždy snadný – především mnohem náročnější. Kromě čtyř pěchotních útvarů byl do divize zařazen i dělostřelecký pluk s třemi bateriemi 150mm děl. Jedinou speciální jednotkou byla letecká formace cvičící se v ovládání Bf 109. Němci chtěli zachovat dělení na čtyři pluky, ale to narazilo na logistické obtíže, protože 4plukové schéma by nebylo úplně snadné logisticky zajistit. Těsně před odchodem na východní frontu se tedy útvar doznal klasického 3plukového schématu. Čtvrtý pluk se pak rovnoměrně rozdělil mezi zbývající tři pluky. Každý z pluků byl pojmenován podle města – Barcelona, Sevilla a Valencia.

Dne 20. srpna 1941 nastoupila jednotka před Adolfa Hitlera a proběhl vrcholně oficiální ceremoniál přísahy věrnosti samotnému Führerovi. Poté jednotka disciplinovaně nastoupila cestu k železničnímu transportu do prostoru okupovaného Polska – Generálního Gouvernementu. Proč „zatím disciplinovaně“? Jestliže během výcviku byla kázeň na uspokojivé úrovni, jakmile útvar opustil Německo, začal režim poněkud upadat.

Na polském území dokonce došlo k několika incidentům s nepříliš disciplinovanými Španěly a několik desítek z nich dokonce dezertovalo. Z Generálního Gouvernementu pak jednotka vyrazila na 900 km dlouhý pěší pochod směrem k frontovým liniím. Původně se měla jednotka začlenit do Skupiny armád Střed postupující na Smolensk. Dne 26. září však OKH změnilo plán a 250. divizi nasměrovalo do celku Skupiny armád Sever, kde začala obléhání Leningradu.

Video: Španělé proti rudé armádě: 250. „Modrá“ divize Wehrmachtu / YouTube

Zdroj: VálCast