Spojené státy jsou od svého vzniku prakticky neustále ve válce
Vše začalo americkou válkou za nezávislost v letech 1775-1783. Pro většinu Američanů byl tento konflikt více než nutný. Kdyby k němu nedošlo, lze pochybovat, že by britský král Jiří III. a jeho parlament nad třinácti koloniemi jen mávli rukou a popřáli jim do budoucna vše dobré. Mladý americký národ, který se v té době ještě skládal ze 13 samostatných suverénních států, jež se spojily za společnou věc, se potřeboval postavit na vlastní nohy, aby získal vše, co bylo uvedeno v Deklaraci nezávislosti.
O tom svědčí výmluvně formulovaná klíčová pasáž dokumentu, v níž Thomas Jefferson podrobně popisuje základní práva, která Britové americkému lidu upírali: "Považujeme tyto pravdy za samozřejmé: že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni; že jsou svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy; že mezi ně patří život, svoboda a hledání štěstí; že k zajištění těchto práv jsou mezi lidmi zřízeny vlády, které svou spravedlivou moc odvozují od souhlasu ovládaných."
Foto: Američtí vojáci v Koreji 1950-1953 | Wikimedia Commons / Public domain
Nový národ nakonec dosáhl toho, co chtěl, když v roce 1783 nad Brity zvítězil. Válka však pokračovala. Docházelo ke střetům s původními obyvateli Ameriky, zpočátku zejména s Čerokeji. Docházelo také k vnitřním sporům s bílými osadníky během Whiskeyho a Shayovy vzpoury ohledně daní a občanských práv, které trvaly až do roku 1796. Poté si mladý národ užíval období míru v letech 1796 a 1797 a znovu v letech 1807 až 1809. Další období oddechu nastalo až v letech 1828 až 1830.
A poté se válčilo až do dvacátého století, kdy prezident Franklin Delano Roosevelt konečně řekl dost. Jeden z nejslavnějších vůdců země přivedl Spojené státy do období "skvělé izolace", což byla podobná zahraniční politika, jakou koncem osmnáctého století vedla jejich bývalá mateřská země Velká Británie, i když úspěšněji. V období od roku 1935 až do roku 1940 se USA soustředily na domácí politiku, aby podpořily ekonomiku po velké hospodářské krizi. Kongres a americký lid se již nechtěli angažovat na mezinárodní scéně.
Země dosáhla svého maximálního geografického rozšíření a místní nepřátelé, jako například Mexiko, byli poraženi. Jediná zbývající bitva se odehrávala doma a měla podobu prázdných žaludků a nezaměstnanosti. Za rybníkem na východě mezitím armády Adolfa Hitlera ovládly téměř celou Evropu. Na západě císařské Japonsko napínalo své vojenské síly a vytvářelo si rozsáhlé asijské impérium. Amerika stále dřímala. Národ, který tolik let tvrdě bojoval, byl konečně v míru. Od nynějška to bude válka slov a finanční a výrobní pomoc Britům v jejich boji proti Německu. Ale ne na dlouho. Bylo zapotřebí opakovaného přemlouvání britského premiéra Winstona Churchilla a japonského útoku na Pearl Harbor, aby se spící obr ze svého spánku probudil. V prosinci 1941 vstoupily Spojené státy do války, která následně trvala čtyři roky.
Vstup USA do druhé světové války pak znamenal začátek téměř nepřetržitého konfliktu až do dnešních dnů. Po vítězství Spojenců nad mocnostmi Osy - císařským Japonskem, Třetí říší a Mussoliniho Itálií - vstoupily Spojené státy do fáze, kterou někteří historici rádi nazývají "Pax Americana" neboli "americký mír".
A stejně jako v jeho předchůdci, britském "Pax Britannica", si Američané v roli světového četníka nemohli užívat období nepřetržitého míru. Je to určitá cena za to, že se USA nacházely na vrcholu světové moci. Je však zvláštní, že se období po druhé světové válce, kdy začal Pax Americana, nazývalo "dlouhý mír". Ve skutečnosti se o nic takového nejednalo. Zde je třeba podotknout, že po 2. světové válce existovala delší období bez přímých vojenských akcí, protože primární střetnutí probíhalo mezi SSSR a USA během studené války, jejíž pojmenování je výmluvné.
Je třeba vzít v úvahu, že USA jsou ve srovnání s evropskými standardy relativně mladým státem. Většina evropských zemí je v té či oné podobě ve válečném stavu již od římských dob. Také historický pohled na ostatní národy a jejich válečnou výkonnost v období po americké revoluci vykazuje mnoho podobností s USA.
Vezměme si například Velkou Británii. Během svého působení v roli takzvaného světového četníka v období od roku 1815, kdy skončily napoleonské války, do roku 1914, kdy vypukla první světová válka, nebyla země ve válce jen pouhých patnáct let. Velká Británie tedy tehdy byla de facto 85 % času ve válečném stavu. Pokud však vezmeme časový rámec celé americké historie od roku 1776 do současnosti, pak Spojené království bylo ve válce po celou dobu kromě 23 let, což činí dokonce 90 % času - tedy téměř stejný poměr jako USA. V případě Francie je situace velmi podobná, i když o něco nižší. Ve stejném období byla země ve válce 185 let z celkových 242, což představuje téměř 80 % času.
Samozřejmě je obtížné válku resp. válečný stav přesně definovat. V některých ohledech se v některých letech jednalo spíše o izolované konflikty. Ve většině případů se však jednalo o větší konflikty probíhající na různých místech včetně občasných ozbrojených střetů v mírových letech. Je tedy dosti obtížné definovat, co je vlastně bezpodmínečný mír a co totální válka. Jedna věc je však jistá. USA byly po většinu své historie ve válce. Řada prezidentů se pokoušela zaujímat neutrální postoje - avšak jediný, komu se to podařilo, byl F. D. Roosevelt. Dělá to však z USA válečného štváče?
Berme v úvahu, že mnohé svobody, které Američané považují za samozřejmost, jsou zásluhou obětí, které američtí vojáci během těchto mnoha válek či konfliktů přinesli. Kdyby Roosevelt zachovával izolacionistickou politiku a kdyby Japonci na počátku 40. let 20. století byli méně bojovní, mohl svět dnes vypadat úplně jinak.
Pro úplný přehled ozbrojených aktivit USA je také třeba zmínit řadu invazí a mírových misí (společně s ostatními členy NATO) převážně do zemí středního východu od konce 20. století do současnosti, kdy jsou některé tyto aktivity zpětně hodnoceny řadou odborníků jako naprosto neefektivní.
Zdroj: warhistoryonline