V chaotických závěrečných dnech druhé světové války v Evropě, kdy se Třetí říše hroutila pod náporem spojeneckých armád, se v Berlíně odehrál jeden z nejméně pravděpodobných a nejtragičtějších příběhů. Mezi posledními obránci Führerova bunkru, symbolu nacistické moci, stáli muži z divize „Charlemagne“ – skupina francouzských dobrovolníků, kteří se rozhodli bojovat za Říši až do hořkého konce, a to i proti své vlastní zemi.

Foto: Příslušníci Charlemagne | Bundesarchiv - Bild 101I-141-1258-15 /  CC-BY-SA 3.0

Psali jsme:Rozstřílený Lancaster zakončil neúspěšnou bombardovací misi mohutnou explozí na polích v Suffolku

Jejich cesta k berlínskému krveprolití byla jedinečná. V pozdním podzimu roku 1944 se francouzští dobrovolníci bojující ve Wehrmachtu spojili a vytvořili 33. granátnickou divizi SS „Charlemagne“ (1. francouzskou) a regiment Charlemagne. Tito muži, z nichž mnozí byli veteráni z východní fronty, kde bojovali proti Sovětům, cvičili pod německým vedením na cvičišti Wildflecken. Divize, která brzy dosáhla síly kolem 7 500 mužů, hýřila symbolismem. Její název „Charlemagne“ odkazoval na Karla Velikého a symbolizoval Hitlerovu vizi panevropské říše. Znak divize spojoval německého říšského orla a francouzskou lilii, čímž připomínal mocnou Franckou říši, která kdysi vládla západní a střední Evropě.

Na frontu byli vrženi rychle. V únoru 1945 byla nově vytvořená divize, stále postrádající těžké zbraně a komunikační vybavení, odeslána do Pomořanska. U Hammersteinu (dnešní Czarne) se Charlemagne ocitla spolu se třemi německými divizemi rychle obklíčena a poražena sovětskými tankovými divizemi. Jen asi tisícovka Francouzů pod velením SS-Brigadeführera Gustava Krukenberga se dokázala probojovat do bezpečí.

V noci z 23. na 24. dubna 1945 obdržel Krukenberg, Němec hovořící plynně francouzsky, rozkaz z velitelství skupiny armád Visla. Měl své muže přeskupit do útočné divize a pomoci při obraně Berlína. Krukenberg svým vojákům nabídl dvě možnosti: bojovat, nebo se vrátit domů do Francie. Upřímně jim také řekl, že Charles de Gaulle buduje svobodnou Francii z chaosu zanechaného ustupujícími nacisty. Více než 60 procent mužů se rozhodlo vrátit domů. Ti, kteří zůstali, věděli, že po návratu nemohou očekávat od francouzského lidu žádnou shovívavost, a tak se rozhodli pokračovat v boji za Říši.

Přibližně 400 Francouzů se dobrovolně připojilo ke Krukenbergovi do Berlína. Další ohnivé přesvědčování obdrželi od francouzského divizního kaplana, hraběte Mayola de Lupé, jehož rétorika vybízela k boji na život a na smrt. Tak se zrodil Sturmbataillon, neboli Útočný prapor Charlemagne. Když muži nově zformovaného Sturmbataillonu Charlemagne dorazili do Berlína, překvapilo je děsivé ticho ve městě – slyšet byl jen vzdálený zvuk sovětských děl. Atmosféra byla zcela odlišná od drsných podmínek na cestách do hlavního města, které byly zaplaveny uprchlíky a zmatkem armády na pokraji porážky.

Psali jsme:Slovenská vláda schválila financování devíti modernizačních projektů slovenské armády přes nástroj SAFE

Psali jsme:Drony, mráz a noc v okopech: 72. mechanizovaný prapor cvičil na Libavé moderní válku

Psali jsme:Reakce na sabotážní hrozby: KVV Brno a Masarykova univerzita testují systém nepředvídatelných patrol pro ochranu infrastruktury

Francouzi pokračovali v postupu do srdce města, které mělo být hlavním městem Tisícileté říše. Leželo v troskách. Netrvalo dlouho a narazili na skupinu Hitlerjugend, kteří bojovali se Sověty s Panzerfausty. Společně se jim podařilo zničit asi 14 nepřátelských tanků a udržet je na uzdě po dobu 48 hodin. Byl to čin mimořádné statečnosti. Boje pokračovaly dny, Němci a jejich zahraniční kontingenty ustupovali tváří v tvář přesile. Nejprudší střety proběhly v berlínské čtvrti Neuköln. Členové Sturmbataillonu Charlemagne se podíleli na zničení více než poloviny z celkem 108 zničených sovětských tanků.

Byla to nejlepší hodina Unterscharführera-SS Eugena Vaulota v žáru bitvy o Berlín poblíž říšského kancléřství. Sověti vrhli na své nepřátele většinu svých mužů a obrněné techniky ve snaze srazit nacisty na kolena. Vaulot v následujících dnech zničil šest nepřátelských tanků, když plnil svou povinnost poblíž Führerova bunkru. Za svůj čin byl 29. dubna 1945 vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže, jedním z posledních udělených ve Wehrmachtu. O tři dny později ho zabil sovětský odstřelovač.

Když Adolf Hitler spáchal 30. dubna 1945 sebevraždu, zůstalo naživu přibližně 30 mužů z kdysi hrdého Sturmbataillonu Charlemagne. Téhož dne Krukenberg vydal rozkaz k rozpuštění jednotky z bunkrového komplexu. Mnozí z Francouzů se vzdali sovětské armádě poblíž nádraží Potsdamer. Jiní uprchli na západ a podařilo se jim vzdát britským silám v Bad Kleinen. Mnoho mužů se však vrátilo do Francie, kde byli zatčeni a umístěni do zajateckých táborů – jedenáct nebo dvanáct z nich bylo údajně zastřeleno francouzskými úřady jako zrádci.

Příběh divize Charlemagne a jejích mužů je drsnou připomínkou složitosti a tragédie druhé světové války, kdy ideologie dokázala překonat národní loajalitu a vést k činům nepochopitelné odvahy a zoufalství.