Tunelové krysy ve válce ve Vietnamu – tahle děsivá práce opravdu nebyla pro každého
Podzemní válka byla vždy jedním z nejtemnějších typů válčení – doslova i obrazně. Platilo to ve středověku a platí to i v dnešní době. Vstoupit do tmavého a těsného tunelu, aniž byste věděli, co tam je, avšak věděli jste, že dost možná už nikdy nevyjdete živí, to vyžadovalo vskutku velkou odvahu.
Tunelové krysy bylo označení pro americké, australské a novozélandské vojáky, kteří byli během války ve Vietnamu určeni k ničení tajných komunistických tunelů. Vyzbrojeni jen pistolí, nožem a baterkou vstupovali tito stateční muži do tmavých tunelů, které byly plné nástražných pastí a nepřátelských vietnamských jednotek. Ve vietnamské válce vybudovaly síly Vietkongu mnoho složitých a tajných tunelů, které jim umožňovaly se schovat poté, co Severovietnamci provedli své operace v partyzánském boji proti Američanům a jejich spojencům. Pro jejich nepřátele, Američany i spojenecké vojenské síly, se tyto tunely staly velkým problémem. Problém byl především v tom, že i když se daná oblast zdála být od komunistických oddílů zdánlivě vyčištěna, mohl se nepřítel nečekaně z jednoho z tajných tunelů vynořit a zaútočit ze zálohy. Aby se dala oblast opravdu prohlásit za bezpečnou a zbavenou všech nepřátel, musela americká armáda a spojenecké síly tyto tunely lokalizovat a zcela zničit.
Foto: 19letý australský voják Spr. Keith Mills z 3 Field Troop. RAE. 1965/1966 při pohledu do tunelu Vietkongu objeveného během operace Crimp ve Vietnamu | Wikimedia Commons / Public domain
To však nebyla žádná sranda, protože tyto tunely nebylo možné jen tak zlikvidovat pouhým umístěním výbušnin do objevených vchodů. Tunely totiž byly velmi důmyslné a měly skryté východy, vzduchové a vodní uzávěry, které tlumily otřesy, úhlové zatáčky a další ochranná opatření. Bojovníci Vietkongu se časem stali mistři ve stavbě těchto tunelů i mistři v přežívání v těchto těsných a tmavých prostorách. To byl důvod, proč americké síly (za pomoci Australanů a Novozélanďanů, kteří se také účastnili operací tzv. tunelových krys) neměly jinou možnost, než poslat vojáky pod zem, aby tamní tunely prozkoumali, shromáždili v nich informace a nakonec je zničili. To bylo samozřejmě velmi nebezpečné, protože uvnitř tunelu mohla být spousta nepřátelských partyzánů, kteří byli na vojáky připraveni. Ale i když byly tunely prázdné, neznamenalo to, že byly tunelové krysy v bezpečí, protože tunely stále mohly obsahovat nebezpečné nástražné pasti, jako byly ruční granáty, miny a obávané punji díry s bambusovými bodci potřísněné výkaly, které způsobovaly kromě bolestivého zranění i infekci. Kromě toho existovaly i další nástrahy, jako byly jedovaté plyny, zatopené části tunelů, skutečné krysy, netopýři nebo dokonce záměrně umístění jedovatí hadi, kteří sloužili jako živé nástražné pasti. Z jistou nadsázkou se dá říct, že vstup do tunelu severních Vietnamců se dal přirovnat k otevření „kinder“ vajíčka. Nikdo nikdy nevěděl, jaké překvapení pro něj Vietkong připravil.
Muži, kteří do tunelů vstoupili, si byli velkého nebezpečí dobře vědomi, proto také neexistovala žádná oficiální jednotka „tunelových krys“, ale vždy se jednalo o přímo v boji sestavené dobrovolníky. Nikdo k tomu nebyl nikdy nucen a do tunelů byli posíláni pouze ti, kteří byli na tento úkol psychicky připraveni a měli dostatek kuráže, aby svůj úkol zvládli. Neoficiálním heslem tunelových krys bylo Non Gratus Anus Rodentum, což latinsky znamená „nestojí za krysí prdel ". Toto heslo tak naráží na jejich nevděčnou práci. Na tom, co udělali, nebylo nic pro jejich další život prospěšného, nečekaly je žádné výhody, pouze existovala velká šance, že v tunelu zemřou, nebo budou vytaženi zmrzačení, a to často na celý život.
Foto: Sgt. Ronald H. Payne se pohybuje tunelem a hledá nepřítele s baterkou a pistolí M1911 | Wikimedia Commons / Public domain
Na tunelové krysy nebyly kladeny žádné oficiální požadavky, ale dobrovolníci vyšší než 167 cm byli již často odmítáni. Muži z tunelových krys totiž museli být menšího vzrůstu a v průměru vážili 50-55 kg. Větší muži by se totiž jen velmi obtížně plazili úzkými tunely, které byly vybudovány pro vietnamské muže a ženy malého vzrůstu. Tunelové krysy používaly pouze lehké zbraně, se kterými bylo možné zacházet jednou rukou, protože v druhé ruce museli mít baterku. Jejich základní zbraň byla standardní pistole M1911. Nože pak byly životně důležité, a to jako zbraně, i jako nástroje, kterými si hloubili a čistili cestu. Střelba z pistole ráže 45 v těsném tunelu způsobovala ohlušující bolest a mohla způsobit trvalé poškození sluchu. Někteří to popisovali jako pocit, jako když jim do uší někdo zatloukal hřebíky. Proto některé tunelové krysy používaly speciální pistole či revolvery ráže .357 Magnum. Tunelové krysy nemohly používat žádnou ochranu hlavy, protože nesměly mít na hlavě nic, co by jim bránilo poslouchat sebemenší zvuky v tunelech. Z toho důvodu byl velmi dobrý sluch jedním z požadavků na tunelové krysy, přitom kvalitní sluch nebyl u vojáků sloužících ve Vietnamu samozřejmostí, jak by se mohlo zdát, protože mnoho mužů, mělo kvůli častým bojům se sluchem problémy, které je pak pronásledovaly i po návratu domů. Některé tunelové krysy používaly plynovou masku, ale ta si velkou popularitu nezískala, protože její nošení ztěžovalo vidění i slyšení, a to bylo životně důležité. Výbušné a tříštivé granáty se v tunelech nepoužívaly, protože v omezeném prostoru tyto tvořily příliš velký tlakový výbuch, který trhal ušní bubínky. Granáty se používaly jen u vchodů do tunelu, aby vyčistily přední část tunelu.
Nejdůležitější byl však mentální aspekt a dobrá psychika. Tunelové krysy musely být připraveny na stres, s nímž se setkají, a musely být imunní vůči klaustrofobii. Pro tunelové krysy bylo důležité, že mohly přestat být tunelovou krysou kdykoli se tak rozhodly a nikdo jim nic nevytkl. Během mise se i stávalo, že se ozval křik „Vytáhni mě!“. O takového muže bylo hned postaráno. Tunelovou krysou opravdu nemohl být každý, a to platilo i pro muže, kteří do té doby klaustrofobií netrpěli a uzavřených prostorů se nikdy nebáli. Při vstupu do „černé ozvěny“, jak nazývali vstup do tunelu, vždy existovala šance na rozvinutí těžké klaustrofobie i pro ty nejsilnější a nejodolnější jedince a takový muž už nemohl dál přirozeně pokračovat. To se mohlo stát opravdu každému a dokonce i zkušené tunelové krysy mohly po čase bez varování začít panikařit. Na druhou stranu existovaly případy, kdy byly tunelové krysy po mnoha misích naprosto nebojácné a bezohledně tak ignorovaly veškerá rizika a na ničem jim už nezáleželo. Válka z nich udělala v podstatě racionálně nemyslící válečné stroje, které v temných tunelech často hledaly smrt jako určitou formu vykoupení.
Foto: Sgt. Ronald H. Payne vstupuje do tunelu s baterkou a pistolí M1911 | Wikimedia Commons / Public domain
Než skončila válka, v tunelech zemřelo mnoho statečných mužů, a to kvůli podzemním bojům, v důsledku udušení, utonutí nebo díky nástražným pastím. Navzdory jejich hrdinské odvaze byla těmto mužům věnována jen velmi malá pozornost. Neexistují téměř žádné památníky či muzejní expozice, které by jim byly věnovány.