Útoky banzai a masové sebevraždy civilistů během bojů o ostrov Saipan
Válka nevyhnutelně přináší masové ztráty, ať už se počítají na desítky, stovky nebo statisíce – to je pravda, která provází válku už tisíce let. Obecně uznávaným faktem je, že tyto ztráty, ať už civilní nebo vojenské, jsou obvykle přímým důsledkem akcí nepřátelských vojáků nebo nemocí a hladomoru v důsledku invaze. Někdy však za hromadná úmrtí ve válce mohou i jiné příčiny. Tak tomu bylo v případě bitvy o Saipan za druhé světové války, kdy bylo zřejmé, že Američané ostrov obsadí. Přibližně tisíc japonských civilistů – mužů žen a dětí, starých i mladých – si tragicky vybralo raději smrt, než aby se vzdali. A vojáci v zoufalé situaci provedli na rozkaz svého velitele největší sebevražedný čelní útok proti americkým pozicím.
Foto: Japonským civilistům vojenské úřady tvrdily, že je Američané zmasakrují. Domorodé obyvatelstvo propagandě nepodléhalo | Wikimedia Commons / Public domain
Bitva o Saipan začala 15. června 1944, kdy se první den invaze vylodilo na ostrově Saipan přibližně 8000 příslušníků americké námořní pěchoty. Námořní bombardování ostrova začalo o dva dny dříve, 13. března, a mělo určitý efekt ve smyslu oslabení japonské obrany, ale žádné ostřelování nemohlo otřást odhodláním japonských vojáků. Jakmile námořní pěchota zahájila obojživelné vylodění, narazila na zuřivý odpor vojáků, kteří byli naučeni dělat jen dvě věci: zvítězit, nebo zemřít. Boje byly intenzivní a každý centimetr území na ostrově o rozloze 185 kilometrů čtverečních, který byl vyrván z japonské kontroly, byl získán za cenu mnoha amerických životů.
Američané se poučili z řady předchozích invazí na ostrovy Tarawa, Kwajalein a Eniwetok kontrolované Japonci a tyto poznatky využili na Saipanu. Stejně tvrdě jako Japonci se snažili útočníky odrazit, bojovala americká námořní pěchota se zápalem a odvahou a byla odhodlána ostrov dobýt. V zuřivých bojích docházelo k brutálním činům na obou stranách. Díky topografii ostrova s mnoha horami a jeskyněmi se ustupující japonské jednotky mohly krýt v roklích, útesech a jeskyních a využívat je k přepadům námořní pěchoty, často s ničivými následky.
V odvetě se mariňáci pustili do vyklízení jeskyní plamenomety, aniž by si někdy nejprve ověřili, zda jsou obsazeny japonskými jednotkami nebo japonskými civilisty, kterých bylo na ostrově značné množství. Japonští vojáci problém se zabíjením nebojujících osob ještě zhoršovali tím, že při přepadech záměrně používali civilisty jako návnady či živé štíty. Není třeba dodávat, že v průběhu bitvy byly emoce na obou stranách velmi silné.
Mezitím na moři americké námořní síly zdecimovaly v bitvě ve Filipínském moři japonské císařské námořnictvo a potopily tři letadlové lodě. Veškeré naděje japonských vojáků na vyproštění byly zmařeny a definitivně jisté bylo, že ofenzívě budou brzy čelit Filipíny a po nich domovské Japonsko. Po několika týdnech bojů na ostrově bylo i zde zřejmé, že Japonci bitvu prohráli. Koncem června byly zbývající japonské jednotky i civilisté zahnáni do severního cípu ostrova. Většina jiných národů by se v této situaci vzdala. Ne však Japonci. Císař Hirohito, kterého Japonci uctívali jako poloboha, vydal, když se k němu donesla zpráva, že Saipan je jistě ztracen, tragicky osudový císařský rozkaz. V rozkazu stálo, že všichni japonští občané – vojáci i civilisté – na Saipanu mají raději spáchat sebevraždu, než aby se vzdali Američanům. Průměrnému člověku ze Západu, vychovanému v sekulárním národě, by takový rozkaz připadal naprosto šílený.
Japonci z doby druhé světové války však byli vychováni v kultuře, v níž byla rituální sebevražda naprosto přijatelným a racionálním prostředkem, jak se vyhnout potupě, odvrátit hanbu a obnovit narušený společenský řád. Tento koncept se ve válečném Japonsku projevoval prostřednictvím útoků kamikaze a banzai proti nepřátelům a také sebevraždami seppuku důstojníků, kteří prohráli bitvu, což se nazývalo také "sebevraždou z odhodlání".
Generálporučík Jošisugu Saito proto nařídil všem zbývajícím japonským jednotkám na ostrově, aby se shromáždily a zemřely na počest císaře při hromadném útoku banzai na americké jednotky. V tomto největším útoku banzai za celou válku se 4000 japonských vojáků – od nejzdatnějších na frontě až po nemocné a raněné v týlu, kteří kulhali nebo se plahočili beze zbraní, spolu s řadou civilistů s improvizovanými bambusovými kopími – pustilo do sebevražedného čelního útoku na americkou námořní pěchotu a armádu.
Následná bitva trvala patnáct hodin a téměř všichni japonští vojáci byli zabiti – ne však dříve, než zabili nebo zranili 650 amerických vojáků. Útok banzai proběhl 7. července a 9. července admirál Turner oznámil, že Saipan je oficiálně v amerických rukou. Saito a další vysocí japonští důstojníci, kteří zůstali, spáchali v jeskyni seppuku s meči v ruce. Američtí vojáci, unavení bojem po měsíci urputných bojů, si mysleli, že je konečně konec. Američany však nečekala žádná úleva od zabíjení a brutality – některé z nejhorších hrůz, jichž byli svědky, je teprve čekaly.
Nejenže uctívaný císař Hirohito nařídil civilistům spáchat "hromadnou sebevraždu", ale japonská císařská armáda také šířila děsivou propagandu o tom, co postihne japonské civilisty, pokud padnou do amerických rukou. Podle této propagandy mohli očekávat, že je divoký nepřítel znásilní, umučí k smrti nebo dokonce zkonzumuje. Jak Američané po vojenském převzetí moci postupovali vpřed, zbývající japonští civilisté začali osudný císařův rozkaz realizovat. Na Marpi Point na severním cípu ostrova došlo k mnoha sebevraždám. Stovky lidí zde skočily ze dvou vysokých útesů – později pojmenovaných Suicide Cliff a Banzai Cliff. Skákaly celé rodiny. Někdy rodiče podřízli hrdla svým dětem, než je hodili přes okraj, a pak je následovali do záhuby. Jiní jednotlivci a rodiny prostě šli do oceánu, dokud je vlny nepohltily. Jiné skupiny se shlukly kolem granátů, které získaly od japonských vojáků, a jeden z nich je odjistil.
V zoufalé snaze zastavit nesmyslnou smrt americké jednotky přiměly zajaté japonské civilisty, aby přes reproduktory volali na své krajany a ujišťovali je, že se k nim Američané budou chovat laskavě, pokud se vzdají, a poskytnou jim jídlo a přístřeší. Někteří se po těchto slovech rozhodli vzdát, jiní však zůstali tvrdohlavě oddáni svému císaři a bez ohledu na to si vzali život – i životy svých blízkých. Neexistuje žádný oficiální údaj o tom, kolik civilistů si na konci bitvy o Saipan vzalo život, ale odhady se obvykle pohybují v rozmezí 800–1000 civilních obětí sebevražd. Byla to jedna z mnoha velkých tragédií války, která byla poznamenána masovou smrtí vojáků i nevojáků.
Dnes se místo hromadných sebevražd stalo místem, které mnozí Japonci navštěvují, aby utěšili duše mrtvých. Místní obyvatelé ostrova tvrdí, že před válkou na útesech žádní bílí ptáci nežili, ale nyní jsou plné hejn – a každý bílý pták podle nich představuje duši člověka, který zde tragicky přišel o život.
Zdroj: warhistoryonline