Historie stavby italských tanků je plná vzestupů a pádů. Druhoválečná italská armáda trpěla jakýmsi stigmatem velice špatných tanků. Hlavním problémem bylo, že tehdejší italští inženýři nedokázali mnohdy najít ten správný vektor vývoje konstrukce. Sice dokázali dovést nápad někoho jiného k životaschopnému projektu, s vlastním vývojem si však často nevěděli rady. 

Ve druhé polovině 30. let rozhodlo velení italské královské armády o směru rozvoje svých obrněných sil. Po neúspěchu průlomového tanku Carro Armato da 9 T, někdy též nazvaného Ansaldo Carro da 9t, který byl vyvíjen s pomocí britské firmy William Foster and Co. Ltd, se Italové rozhodli pro svojí vlastní tankovou konstrukci. Brzy začaly práce na středním tanku Carro di Rottura 10 T,  který byl nakonec přijat do výzbroje pod názvem Carro Armato M 11 (M 11-39). Stal s tak prvním italským středním tankem zařazeným do výzbroje, ovšem nejednalo se o tank takový, jak ho známe dnes. Hlavní výzbroj v podobě 37 mm kanónu Vickers-Terni L/40, byla uložena v trupu vozidla, zatímco v otočné věži byla uložena dvojice kulometů Breda ráže 8mm. Z dnešního pohledu bychom ho mohli spíše než střední tank nazvat jako samohybný kanón, nebo spíše stíhač tanků. Již dlouho před uvedením do provozu se však začalo pracovat na dalším bojovém vozidle, tentokrát již s klasickým uspořádáním, s kanónovou výzbrojí v plně otočné věži. Tank byl do výzbroje zařazen pod názvem Carro Armato M 13 (M 13-40) a ve své době sice nepatřil ke světové špičce, nejednalo se ovšem ani o nijak výrazně špatnou konstrukci, v porovnáním s ostatními tanky druhé poloviny 30. let.

Foto: Střední tank Carro Armato M 13-40 nebyl nejhorší, jeho protivníci však byli jiní, než proti kterým byl původně tank postaven. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Cooperative Nugget 95: První spojenecké cvičení na americké půdě, kde čeští vojáci zazářili

Jednou z klíčových chyb, kterých se italská armáda ve 30. letech dopustila, byla spolupráce se společností  William Foster and Co. Ltd. I když ve své době se to mohlo zdát jako dobré řešení, společnost během první světové války totiž navrhla a vyráběla ikonické britské tanky Mark IV, které změnily průběh války. Nicméně produkty firmy se pro budoucí bojiště ukázaly jako absolutně nevhodné a zpátečnické, to se později ukázalo i na vrcholném díle firmy, tancích TOG I a TOG II, což bylo všechno, jen ne moderním tankem. Nicméně ani Italové se s vlastním designem moc nepředvedli. První střední tank  Carro Armato M 11 byl silně ovlivněn britským lehkým tankem Vickers Mk.E. Timto tankem se nicméně inspirovalo mnoho dalších zemí a rozhodlo se ho časem vylepšit, zmínit můžeme například sovětský tank T-26, nebo polský 7TP, Italové se ovšem rozhodli, že mohou ušetřit hmotnost a tím i náklady vložením hlavní výzbroje do trupu, což se ukázalo jako ne úplně ideální. 

Ne že by Carro Armato M 11 bylo vyloženě špatné vozidlo. Hmotnostně (10900 kg) se samozřejmě blížil spíše lehkým tankům, ovšem čelní pancéřový plát dosahoval tloušťky 30mm  což plně vyhovovalo požadavkům na ochranu proti těžkým kulometům a 20 mm automatickým kanónům. Právě tyto požadavky se objevily v důsledku španělské občanské války, speciálně kvůli bitvě u Guadalajary v březnu 1937, kde se italské síly střetly s republikánskými oddíly. Bitva se měla pro španělské nacionalisty a Italy vyvíjet ve snadné vítězství, měli k dispozici 50 000 mužů, přes 270 kusů dělostřelectva a  140 tanků, zatímco republikáni a mezinárodní legie měly sílu v podobě 20 000 mužů, 45 děl a 70 tanků. I když měli Italové a nacionalisté početní převahu, bitva skončila absolutní porážkou. Mohly za to většinou sovětským svazem dodané tanky T-26, které se ukázaly absolutně nadřazené italským lehkým i středním tankům. Výsledky studia ukořistěných sovětských tanků T-26 poskytly mnoho podnětů k zamyšlení nad tankovým designem.

13. prosince 1937 dostala společnost Ansaldo, hlavní konstruktér a výrobce italských tanků, nové zadání.  Podle takticko-technických požadavků měl být vytvořen tank s bojovou hmotností 13 tun, s mobilitou a pancéřovou ochranou podobnou tankům Carro Armato M 11. Maximální rychlost byla stanovena na 35 km/h, zásoba paliva měla zajistit autonomní provoz po dobu 12 hodin. Kulometná výzbroj měla být přesunuta do trupu a hlavní výzbroj do plně otočné věže a posádka měla vzrůst na čtyři tankisty.  Brzy se ukázal problém s kanónovou výzbrojí. Společnost Ansaldo dělala skvělá polní děla, tankové kanóny jí ovšem moc nešly. Italové se tedy obrátily na Rakousko a zakoupili licenci na protitankový kanón Böhler M35 ráže 47mm. Aktivní práce na tanku začaly ve druhé polovině roku 1938 a brzy byl připraven dřevěný model v plné velikosti. Při jeho vzniku byly využity zkušenosti z vývoje nejen Carro Armato M 11, ale také Carro d'Assalto Mod.36.

Foto: Tanky Carro Armato M 13-40 z divize Ariete se chystají k útoku na spojenecké pozice v Severní Africe. 10. června 1942. V tu dobu ovšem neměly proti spojeneckým tankům moc šancí. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Ve vietnamské válce padlo více než 58 000 Američanů a každý z nich má svůj příběh

Dne 15. října 1939 byl armádní komisi představen prototyp tanku Carro Armato M 13. Od prvního řešení se mírně lišil. Hmotnost vzrostla na 14 tun, což však bylo v té době u středních tanků v normě, rychlost ovšem dosahovala maximální rychlosti pouze 32km/h, za to může použití původního motoru SPA 8T o výkonu 105 koní pro lehčí tanky M 11, ovšem tank byl komisí přijat .

I když základem nebylo nic jiného než vývoj Carro Armato M 11, Carro Armato M 13 byl ve skutečnosti velkým krokem vpřed. Pro italskou armádu to byl spíše skok. Takový tank nikdy neměli. I vzhledově vypadal stejně dobře jako jiné světové střední tanky a tloušťkou předního pancíře až 42mm je dokonce i předčil. Je však třeba vzít v úvahu skutečnost, ža italové se soustředili na odolnost proti 20mm kanónům, ovšem ukázalo se, že hlavním nepřítelem tanku byla děla ráží 37 až 40 mm, kde 42mm nestačilo. Navíc je potřeba připočíst i nižší kvalitu italského pancíře. 
Na svou dobu měl tank i několik velice zajímavých řešení, například střelec a velitel v jedné osobě seděl poprvé u středního tanku na pravé straně věže, což se ukázalo jako mnohem přirozenější jak pro střelce, tak i pro nabíječe, pro kterého je manipulace s municí pravou rukou přirozenější, než levou. Střelec měl také k dispozici zaměřovací periskop. Tank měl také hydraulický pohon věže. 

První funkční vzorek Carro Armato M 13 se objevil krátce po začátku druhé světové války. Itálie, stejně jako v první světové válce, nespěchala, aby se zapojila do bojů. Italové totiž absolutně nebyli připraveni na vstup do války. Politika Mare Nostrum bok po boku s pragmatickou kalkulací se nechtěla pouštět do bojů, dokud nebude italská armáda plně připravena. Italská armáda si dobře pamatovala poučení z první světové války, kdy její vstup do války s nepřipravenou armádou vyústil v obrovské lidské i materiální ztráty. Neutrální stav však nic neznamenal, dříve nebo později se bude muset Itálie do bojů zapojit. Proto se situace kolem tanku Carro Armato M 13 rychle vyvíjela. Oficiálně bylo rozhodnutí o zařazení do výzrboje schváleno 26. prosince 1939, ale již 16. listopadu 1939 dostala společnost Ansaldo objednávku na výrobu 430 tanků, z nichž se 400 očekávalo do prosince 1940. 

Pro italský průmysl to byla více než působivá čísla. Pro srovnání, britský průmysl dokázal za rok vyprodukovat 473 tanků a to byl britský průmysl mnohem modernější a rozvinutější, než ten italský. Společnost Ansaldo si výrobu rozdělila s technickým gigantem FIAT, kdy ve společnostech probíhala výroba pancíře zbraní a probíhala finální montáž, ovšem do výroby byly zataženy i další podniky, například společnost SPA, zde se vyvíjely a vyráběly motory, či převodovky. Aby se výroba zefektivnila, byla objednávka na 430 tanků rozdělena na několik sérií, přičemž první byla stanovena na 100 tanků.

Tato spolupráce přinesla ovoce. Roztroušení výroby mezi více menších společností usnadnil výrobu, ovšem již brzy se ukázaly první nedostatky tohoto systému, například první série 100 tanků byla vyrobena bez radiostanic, protože je dodavatel nedokázal včas vyrobit. Na podzim 1940 začala výroba druhé série 200 tanků, ta již byla plnohodnotná, ovšem normu 400 tanků za rok se splnit nepodařilo, i tak je to ovšem pro italský průmysl, který neměl s tvorbou takového vozidla zkušenosti. 

Foto: Polský voják z Karpatské střelecké brigády bere do zajetí italského tankistu z tanku Carro Armato M 13-40. Gazalla 22. prosince 1941. V té době probíhala spojenecká operace pod názvem Compass, která rozdrtila italské jednotky v Severní Africe. | Wikimedia Commons / Public domain

Obtížná situace na frontě ovšem vedla ke zvýšení produkce, třetí série tedy měla obsahovat 410 tanků, tedy téměř tolik, co celková objednávka. Třetí série dostála několika změn. Na stropu věže byla vytvořena jakási stříška, která dovolovala větší depresi kanónu, zesílen byl také tažný hák, který měl tendenci praskat. Motor byl také optimalizován na 125 koní. Nakonec bylo vyrobeno 710 těchto tanků, což Itálii trvalo více než rok, což byl ovšem na Itálii velice slušný výsledek, ovšem ukázalo se, že v porovnání se ztrátami a možnostmi Spojenců se to ukázalo jako žalostně málo. Tanky měly sériová čísla 2762 až 3797.

Italská armáda ovšem nakonec nečekala na plné počty tanků a 10. června 1940 vyhlásila válku Francii a Anglii. Stalo se tak na pozadí nejtěžší porážky Francouzů a Britů v květnu až červnu 1940, kdy si Itálie myslela, že i Británie v nejbližších měsících kapituluje, což se ovšem nestalo. Začátek dodávek tanků Carro Armato M 13-40 se časově shodoval se změnami stavu italských tankových jednotek. Stejně jako Francouzi, i Italové stavěli tankové prapory, i když v menším měřítku. Francouzský tankový prapor měl celkem 45 tanků, italský jich měl 37. Italský tankový prapor se skládal ze tří rot o 12 tancích + jeden velitelský tank. Rozdíl oproti francouzským praporům byl ten, že ve francouzském praporu měla každá rota svůj velitelský tank, + každý prapor měl 5 rezervních tanků k okamžitému doplnění ztrát. Ještě v roce 1940 došlo ke konsolidaci sil a tankový prapor nově tvořilo 52 tanků. Každá rota měla nyní 15 tanků, kdy součástí každé roty byla i servisní četa a rozšířeno bylo také velení. 

Carro Armato M 13-40 ovšem ani v roce 1940 nebyl vyloženě špatným tankem, jeho nejčastějším protivníkem byly britské křižníkové tanky Covenanter, jehož pancéřování nebylo vůči italskému tankovému kanónu imunní. Je pravda, že pancíř Carro Armato M 13-40 také nebyl navržen proti 2librovým (40 mm) britským tankovým kanónům. V každém případě říci, že italské střední tanky byly horší než anglická bojová vozidla, není tak úplně pravda. Odpověď napoví vývoj dalších událostí. 

Jako první dorazil na frontu v Severní Africe 7. listopadu 1940 3. tankový prapor. Problém byl v tom, že ani Britové neztráceli čas. Koncem roku 1940 dorazil do Egypta 7. královský tankový pluk vyzbrojený tanky Infantry Tank Mk.IIA, známější pod jménem Matilda. V 5 hodin ráno 9. prosince 1940 začala spojenecká operace Compass, která se pro italské tankisty změnila v noční můru. S britskými  "Matildami" prostě nemohli nic dělat a skončilo to naprostým masakrem a pravděpodobně nejtěžší porážkou Italů během druhé světové války. 

V lednu 1941 3. tankový prapor zanikl, spolu s ním zanikl i 5. tankový prapor. 6. tankový prapor, rovněž součást speciální tankové brigády, své bratry ve zbrani dlouho nepřežil. 6. února 1941 byl prapor zničen během bitvy u Beda Fomm. Část tanků  6. tankového praporu byla ukořistěna a využívána australskými jednotkami během bitvy o Tobruk. Nutno podotknout, že prapory utrpěly ztráty nejen nepřátelskou palbou. Aby se rychle zalepily ztráty, byla výroba tanků urychlena na maximum, díky čemuž byly tanky v poli velice nespolehlivé, navíc systémy čištění vzduchu a filtry nebyly příliš účinné proti prachu. Takže se často zanášely, nebo nefungovaly tak, jak měly. 

Foto: Kořistní italské tanky zařadily do své výzbroje i australské jednotky při obraně Tobruku. Na fotografii jsou v popředí dva tanky Carro Armato M 11 (M 11-39), za nimi pak v pozadí tank Carro Armato M 13-40. | Wikimedia Commons / Public domain

28. října 1940 začala italsko-řecká válka a očekávalo se rychlé italské vítězství, přeci jen řecká armáda nebyla moderně vyzbrojena. Následující události však ukázaly že Řekové byli silně podceněni. Nejen, že dokázali zadržet italskou ofenzívu, ale 6. ledna 1941 začala protiofenziva řecké armády, která zahnala Italy do úporné obrany. 4. tankový prapor se v boji také nepředvedl a Řekům se podařilo ukořistit několik italských tanků ve skvělém stavu.
Celkem Carro Armato M 13-40 obdrželo asi tucet tankových praporů. Některé z nich byly součástí tankových pluků, které byly konstrukčně součástí tankových divizí. Začátkem roku 1941 bylo zničeno 6 italských tankových praporů. Začátkem roku 1941 začaly být produkovány vylepšené verze Carro Armato M 14-41, které měly vylepšený čelní pancíř a silnější dieselový motor o výkonu 145 koní, přesto se však jednalo v té době již o zastaralý tank. Tanky Carro Armato M 13-40  se však stále využívaly. 

Za zmínku stojí i Carro Armato M 13-40 v německé armádě. V září 1943 Němci obsadili Itálii a ukořistili i tanky, včetně 21 tanků Carro Armato M 13-40. V německé armádě byly označovány jako Pz.Kpfw.M 13-40 (i), případně jako Pz.Kpfw.M 13. Jelikož se jednalo o zastaralou konstrukci, byly tanky použity převážně k boji s italskými partyzány. Některé tanky ovšem byly kvůli nedostatku převeleny k frontové službě, například několik tanků sloužilo u 105. tankové roty SS, která byla součástí 5. horského sboru SS. V únoru 1945 byl sbor spolu se svými jednotkami převelen do Frankfurtu nad Odrou. Tehdy měla rota 7 italských tanků  Carro Armato M 13-40, ovšem proti sovětským strojům neměly italské tanky absolutně žádnou šanci. To bylo pravděpodobně naposledy, kdy byly tanky Carro Armato M 13-40 bojově použity.

Po válce několik M 13-40 sloužilo u italské vojenské policie ovšem v roce 1946 byly postupně vyřazovány. Dnes je známý pouze jediný tank Carro Armato M 13-40, který do dnes přežil. Vzhledem k tomu, že na tento tank padla první vlna neúspěchů italské armády, není se čemu divit. Ukázalo se však, že se nejednalo o vysloveně špatný tank, ovšem jeho soupeři byli vždy lepší a hlavně i odlišní od toho, proti čemu byly tanky Carro Armato M 13-40 stavěny.

Zdroj: Jurij Pašolok