V květnu 1937 Adolf Hitler slavnostně spustil na vodu největší výletní parník světa. O osm let později jej potopili sovětští ponorkáři s tisíci uprchlíky a vojáky na palubě – a toto je jeho příběh.

Foto: Loď Wilhelm Gustloff | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:František Alexandr Zach: Čech, který vytvořil moderní srbskou armádu

Poté, co NSDAP vyhrála volby do Říšského sněmu a Hitler se dostal k moci, nacisté zahájili sérii populárních projektů, jejichž cílem bylo ukázat zájem strany o obyčejné Němce. Hnutí „Síla skrze radost“ se snažilo dát pracujícím přístup k luxusu vyšší třídy a jedním z takových projektů byl „Wilhelm Gustloff“.

Luxusní parník byl největší na světě – měl bazén, divadlo, kino, koncertní sál, sedm barů, botanickou zahradu a 208 metrů dlouhé promenádní paluby. V duchu národního socialismu nebyly kajuty rozděleny podle luxusu a byly stejné pro všech 1 463 cestujících. Pouze pro Führera byl k dispozici soukromý apartmán a Hitler loď navštívil jen jednou. Parník se původně měl jmenovat „Adolf Hitler“, ale to Führer zakázal, aby neriskoval, že se loď nesoucí jeho jméno potopí.

Loď byla nakonec pojmenována po švýcarském nacistovi, kterého zastřelil Žid, a v květnu 1937 loď za Hitlerovy přítomnosti pokřtila vdova Hedwiga Gustloffová. Protože Hitler nařídil, aby byly ceny plaveb dostupné pro všechny německé dělníky, mohli se obyčejní Němci za cenu 50 říšských marek (což je podle dnešního přepočtu necelých 4 000 korun) vydat na týdenní plavbu po moři.

Před válkou se parník Wilhelm Gustloff s Němci plavil po Severním a Středozemním moři – navštívil Anglii, Norsko, Itálii a Francii a podnikl celkem 44 plaveb. Jenže s německým útokem na Polsko idyla skončila a s vypuknutím druhé světové války se loď stala plovoucí nemocnicí s Červeným křížem. Aby byla chráněna Ženevskou úmluvou, dostala bílý „kabát“.

Psali jsme:Španělské výpady na území Amerik. Velká expedice Franciska Vázqueze de Coronado

V roce 1940 se parník stal cvičnou lodí pro ponorky Kriegsmarine, byl přetřen tmavě šedou vojenskou kamufláží a Wilhelm Gustloff se tak stal legitimním vojenským cílem. V lednu 1945 udeřila na Východní Prusko katastrofa, německá fronta se zhroutila a předchozí zákaz evakuace civilistů vedl k přílivu davů německých civilistů i vojáků do posledních zbývajících přístavů.

Německá flotila vrhla vše, co měla, na evakuaci vojáků a uprchlíků, a to včetně obrovského parníku „Wilhelm Gustloff“. Dne 30. ledna 1945 parník naposledy vyplul z Gotenhafenu (dnešní polská Gdyně), aby nabral směr Hamburk. Byl extrémně přetížený, protože na palubě vezl 8 800 žen a dětí a 1 500 zraněných vojáků, kteří prchali před blížící se Rudou armádou. Celkem tedy přepravoval 10 300 lidí.

Byla to neúprosná logika – armáda držela frontu a při smíšených evakuacích byly nejdříve odváděny ženy a děti, poté zranění. Zdraví vojáci odcházeli na posledních lodích, nebo je čekala smrt či zajetí. Protože sovětské ponorky a letadla německé lodě unikající z Pruska lovily jako bažanty, německé transporty pluly v konvojích a pouze v noci, kdy je nemohlo sovětské letectvo ohrozit. To však v případě parníku „Wilhelm Gustloff“ neplatilo.

Obrovský parník vyplul sám a jako doprovod dostal pouze malý torpédový člun T-36. A ačkoli kapitán Petersen měl původně plout mělkými vodami, kde nebyly žádné sovětské ponorky, byl nucen zamířit do hlubokých vod, protože loď byla zoufale přetížená. Navíc, v podmínkách všeobecného chaosu a kolapsu, kapitán obdržel telegram od námořnictva o nebezpečí srážky s německými minolovkami plujícími opačným směrem. Proto „Wilhelm Gustloff“ vyplul na moře se zapnutými světly a ztratil tak ochranu noci.

Ve 21:15, 60 kilometrů od břehu, na německý parník sovětská ponorka S-13 vypálila tři torpéda. První torpédo zasáhlo levou příď a explodovalo. Loď se naklonila o osm stupňů. Druhé torpédo explodovalo v bazénu lodi, třetí ve strojovně. Nastal Armagedon.

Na lodi zhasla světla; paluby, kajuty i nákladní prostory se zaplnily vyděšenými lidmi a nastala panika. Na můstku kapitán Petersen viděl, jak příď obra mizí v Baltském moři, a věděl, že loď už není možné zachránit. Situace byla naprosto zoufalá. Voda měla 2 °C a nad ní zuřila vánice. Ženy a děti měly pramalou šanci na záchranu, protože byly ubytovány dole, kde bylo tepleji díky blízkosti motorů. Těžce zranění vojáci byli na tom ještě hůře – neměli prakticky žádnou šanci dostat se ven.

Deset tisíc vyděšených Němců se snažilo zachránit a v temných chodbách lodi se navzájem ušlapávali k smrti. Voda je rychle doháněla, loď se stále více nakláněla a aby toho nebylo málo, záchranných člunů bylo méně, než by mělo být – mnohé zamrzly a nešlo je spustit na moře. Někteří námořníci z lodi Gustloff v panice zahájili palbu, aby si zajistili místo, zatímco jiní se snažili dostat děti do záchranných člunů. Loď se neúprosně převracela na bok, lidé padali a klouzali z ledové paluby ve výšce 12 metrů přímo do moře.

Na moři pokračoval boj na život a na smrt – lidé v záchranných člunech bili topící se vesly po rukou, aby se sami nepřevrátili a také nezemřeli v ledovém objetí. Tento boj však netrval dlouho. Při teplotě dvou stupňů nad nulou nebyla šance přežít a během pěti minut tisíce lidí ve vodě umrzly. Malý torpédový člun T-36 přispěchal na pomoc, zapnul reflektory a podařilo se mu z vody vytáhnout 500 lidí. Jenže nebezpečí nepominulo – dvě nová torpéda z ponorky S-13 ho málem zasáhla, což donutilo posádku přerušit evakuaci a zaútočit na ponorku hlubinnými pumami. Když byla ponorka zahnána a T-36 se vrátil na místo tragédie, moře bylo plné zmrzlých mrtvol, které vypadaly jako ledové sochy.

Při největším ztroskotání lodi v dějinách bylo zachráněno jen 1 200 Němců a více než 9 000 jich zemřelo – šestkrát více než při potopení Titaniku. A ačkoli někteří historici nazývají toto potopení válečným zločinem, já si myslím, že to není pravda. Wilhelm Gustloff měl vojenskou kamufláž bez znaku Červeného kříže, měl protiletadlové dělostřelectvo a převážel vojáky. Sovětský velitel jistě věděl, co parník veze, chtěl ulovit hlavní cenu a životy lidí na palubě mu byly lhostejné. Ale Němci torpédovali a potápěli civilní lodě od samého začátku ponorkové války a nikdy je nezajímalo, kdo je na palubě potopených lodí. Německo zachvátilo Evropu válkou a vraždami – a válka se vrátila Němcům jako bumerang.

Zdroj: warhistoryonline.com