EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Zapomenuté hrůzy 1. světové války: Rakousko-uherské válečné zločiny

 04. 02. 2021      kategorie: Vojenská historie      6 komentářů

Rakousko-uherskou armádu máme v současnosti spojenou s rytířským a čestným jednáním. V podstatě by se dalo říci, že vojáci monarchie byli spíše na straně obránců, prototyp moderní civilizované armády, která se snaží udržet proti nepřízni osudu a hordám barbarských národů. Poněkud překvapivě, již od počátku války, probíhala souběžně s boji na frontě i válka skrytá, kterou by bylo možno nazvat jako válka proti civilnímu obyvatelstvu.

Teprve devadesát let po první světové válce se začíná mluvit o válečných zločinech, které nejsou dosud obecně známy. Zločinech Rakušanů, Čechů, Maďarů a dalších národností věrných Habsburkům, oděných do uniforem v barvě polní šedi. Během první světové války byly Rakousko-uherskou armádou popraveny tisíce civilistů ať již na šibenici, nebo zastřelením. Civilisté byli bez soudu popravováni za rusofilii, špionáž, nespolehlivost a spolupráci s nepřítelem. Prvně se tak na hrdle trestaly i sympatie k nějakému národu či státu. Represálie proti civilnímu obyvatelstvu nabyly tak na drastických rozměrů, že je možno považovat za systematickou válku proti civilnímu obyvatelstvu.

shutterstock_245965966Foto: Teprve devadesát let po první světové válce se začíná mluvit o válečných zločinech, které nejsou dosud obecně známy. (ilustrační foto) | Shutterstock

Psali jsme: Wilhelm Hosenfeld - německý důstojník, který zachránil pianistu Szpilmana a mnoho dalších Židů

Celkový počet civilních obětí tohoto organizovaného vraždění zůstává neznámý, ale současné odhady tvrdí, že jen v prvních měsících války bylo popraveno až 36 000 civilistů. Rakouský historik Hans Hautmann předpokládá, že celkem bylo provedeno až 30 000 poprav Rusínů a nejméně stejně tolik Srbů, tedy dohromady více než 60 000 lidí. Někdy se zmiňuje i počet 300 000 pobitých srbských civilistů. Vše bez soudu, rovnou na místě. Lidé byli popravováni kýmkoliv a kdekoliv, na šibenici, častokrát několik v řadě. Většinou vidíme jak rolníky, nádeníky, vzdělance, ale i ženy v jejich tradičních sukních a zástěrách. Krom klasické šibenice se často používalo i zařízení, podobné staré španělské garotě, což je nástroj používaný k popravě zardoušením. Odsouzenec sedí na lavici nebo je opřen o kůl. Na kůlu je připevněna smyčka, která odsouzenci svírá krk. Ta je pomalu utahována buď vratidlem anebo je vytahována přes horní příčné prkno, dokud se odsouzenec neudusí. V jiné formě je garota s dřevěnými madly na koncích a je utahována popravčím. Odborný popis ukazuje záměrnou mučivost popravy. Lékařské zprávy ohledně efektu výše uvedeného popravčího zařízení konstatují:

,,Asi za jednu až jednu a půl minuty po zahájení se na okamžik zastaví srdce. Poté se jeho činnost obnoví, i když puls je slabý a nepravidelný. Objevují se záškuby svalstva, nejvýraznější jsou na dolních končetinách. Zhruba po dvou minutách křeče přestávají a zrychluje se puls a zvýrazňuje se jeho nepravidelnost. Po dalších čtyřech minutách, tedy zhruba po deseti minutách od začátku škrcení, se objeví výrazné nevratné změny na mozku, a tedy smrt. Někdy může při oběšení dojít k uskřinutí jazyka mezi zuby, a tím k děsivému řičení či bečení oběti, často dojde k uvolnění moči, stolice či spermatu. Může nastat i krvácení z nosu nebo z uší."

Popravy vykonávali běžní pěšáci, nebo příslušníci polního četnictva, za asistence důstojníků. Vzhledem k tomu, že vše často pozoruje skupina usmívajících se rakouských důstojníků a vojáků, je jasné, že se nejedná o nic zvláštního nebo pobuřujícího. Vojáci byli zkrátka přesvědčeni, že konají záslužnou činnost, vyloučit ale nemůžeme ani rasovou nadřazenost Germánů, proti zaostalým Slovanům, jelikož se často jednalo o vesničany, ať již v Srbsku, Bosně, nebo Haliči. Že i čeští vojáci byli svědky těchto poprav, dokazují fotografie pořízené pěšákem, Jaroslavem Žílou. Jaroslav Žíla (1892-1970) pocházel z Vizovic a dokumentoval dění již od konce roku 1914. Jeho příběh začíná v listopadu 1914, kdy fotografuje smějící se rakouské vojáky, při odjezdu na ruskou frontu. Na dalších fotografiích vojáci mašírují po pontonových mostech přes Dunajec na Haliči, ale záhy již Žíla dokumentuje popravy údajných ruských špionů. Obzvlášť drasticky působí snímky popravených mužů v městečku Kovel ve Volyni (dnes Ukrajina). Jeho fotografie tvoří ucelený a o to děsivější příběh. Jaroslav Žíla byl později nadšeným badatelem a vlastivědným pracovníkem. Působil jako ředitel Okresního muzea v Novém Jičíně. Jeho studie Požaha je věnována Keltům na Novojičínsku. Do jeho díla patří také sbírka povídaček napsaná ve valašském nářečí Zmjata.

Vraťme se ale k popisu opatření proti civilnímu obyvatelstvu. Dalším důvodem, proč se vojáci uchylovali k těmto represáliím, mohl být pokus zastrašit civilní obyvatelstvo. Obdobně se totiž chovali němečtí vojáci. V Belgii např. vyčlenili velké množství civilistů, často ranní a významné občany města jako rukojmí. Pokud se situace zvrtla a někdo po německých vojácích vystřelil, nebo hrozilo vyostření situace, Němci neváhali všechny popravit. Často se však jednalo o nedorozumění nebo odražené střely z fronty. Už v srpnu 1914 německá armáda povraždila v belgické Lovani 248 civilistů a zničila starobylou městskou knihovnu. Jednalo se o zrod nového stylu válčení, kdy se terorizování civilistů a kulturní vandalismus staly pevnou součástí válečných aktivit.

Němečtí vojáci rovněž nechtěli za žádných okolností dovolit, aby se opakovala situace z roku 1870 až 1871, kdy se zapletli do zdlouhavých městských bojů, často i proti ozbrojenému civilnímu obyvatelstvu. Byla zde tedy snaha zlikvidovat odpor ihned při jakémkoliv náznaku odporu, ideálně ještě dříve. Zkrátka šlo o to zastrašit potencionální útočníky. Pro Němce totiž bylo důležité udržet plynulost postupu, nemohli si dovolit vázat v zázemí velké vojenské posádky, které by udržely na dobitém území klid.

Psali jsme: Úspěšné i neúspěšné útěky z terezínské Malé pevnosti během 2. světové války

Vzhledem k tomu, že rakousko-uherská armáda převzala mnoho postupů od svého většího spojence, patrně bylo chování rakousko-uherských vojáků k civilistům na okupovaném území velmi podobné. Paradoxem je, že obdobně se vojáci chovali i na vlastním území. Přesněji řečeno armáda nevěřila ani vlastnímu obyvatelstvu při hranicích bojové zóny. Popravováni tak byli často i občané Rakousko-uherské říše, méněcenní a nespolehliví Bosenští Srbové, Rusíni a Lemkové z Haliče. Pokud se vrátíme do Srbska, tak již v prvních dnech války proběhly hromadné popravy civilistů, žen i dětí v zabraných vesnicích. Běžné bylo popravování desetiletých kluků oběšením. Rakouská armáda prvně předváděla, co může čekat poražené národy a hlavně Slovany v příští válce. Jednalo se o plánované akce, které vyvrací tvrzení, že se jednalo o odvetu za partyzánskou činnost.                                                                                                                                  
Nesmíme však opomenout ani další aspekt. Často se vojáci mstili za neúspěchy v boji a hledali zrádce v civilním obyvatelstvu, které vojákům spíše připomínalo nepřítele, ať již řečí nebo vzhledem. V létě 1914 byli útočníci poraženi armádou generála Stepa Stepanioviče, ale po jejich zahnání a obsazení města Šabac ihned následovaly masakry civilního obyvatelstva. Ty proběhly 17. srpna 1914. Nepřehledný terén severního Srbska byl rovněž ideálním prostředím pro rozpoutání partyzánské války, do níž se zapojovali i civilisté. Velitelé rakouských jednotek neokázali najít recept jak čelit tomu, že jejich vojáci byli pobíjeni palbou z korun stromů, ze zálohy a z léček. Mnoho raněných vojáků bylo ubito vesničany jako vzteklá zvěř a nálezy brutálně zohavených těl spolubojovníků změnily pohled mnoha vojáků na nepřítele. Nálezy zohavených těl vlastních vojáků vedly k tomu, že se rakouské jednotky uchýlily k nekontrolovatelným popravám zajatých lidí se zbraní v ruce nebo jen podezřelých z přenášení zpráv srbským jednotkám.

Ač se druhá strana chovala stejně, z rakousko-uherské strany je horší to, že zmíněné jednání bylo nade vší pochybnost zakotveno i v rozkazech vyšších velitelů, čímž získalo zdání legitimity. Podobná situace byla rovněž na Haliči, kde koncem léta 1914 došlo ke zhroucení rakouské armády a bylo nutno najít viníky. Velitelé rakousko-uherské armády se rozhodli odsunout z blízkosti fronty všechny nespolehlivé obyvatele, především Rusíny a Lemky. Poblíž slovinského Grazu byl pro tyto civilisty vybudován koncentrační tábor Thalerhof. Nejednalo se o tábor vyhlazovací, ale i tak zde zemřely nebo byly zavražděny tisíce lidí. Obvinění, kteří nebyli popraveni na místě, byli napěchováni do železničních vagonů a odvezeni do tábora Thalerhof. Nejprve zde spali na holé zemi, následně si museli sami postavit dřevěné baráky. Vězni pak byli využiti na práci, často byli také hromadně popravováni. Jen v roce 1915 bylo zabito či zemřelo na úplavici více než 1 300 vězňů. Vězňové i jejich zástupci protestovali, až byla vytvořena komise, která měla věc vyšetřit. V roce 1917 byla předána zpráva vládě ve Vídni, tam však nebyl zájem věc vyšetřit a utrpení a vraždění pokračovalo dále.

Koncem války se již o masakrech páchaných vojáky k. u. k. armády veřejně vědělo. Polský poslanec v rakouském parlamentu Daszyński, si tehdy stěžoval ohledně vraždění obyvatelstva, ke kterému došlo po příchodu vojska do Haliče, kdy hovořil o 30 000 až 60 000 oběšených. Na základě zpráv z tisku z roku 1917 se o této stížnosti zmínil i Masaryk, v memorandu americkému politikovi Robertu Lansingovi dne 26. 6. 1918.

CENOVÉ BOMBY (328)

Komentáře

Monarchista

10. 02. 2021

Kolega Flek situaci vystihl přesně. Je zbytečné se rozepisovat, ale pravdu mají vždy ti co jsou na straně vítězů, bohužel lidský život v této době není ceněný tak jako tomu je po válce. Zkuste se zamyslet nad knihou Kische: Vojákem 8. pražského sboru.

Rybář12

08. 02. 2021

Prasárny se děli v každé válce a na všech frontách. Podobné zločiny z první světové války mají na svědomí i naši legionáři v Itálii a přitom jsou to pro nás dnes hrdinové. A co takový spisovatel Jaroslav Hašek, nejprve během jediné první světové války dezertoval z Rakousko-Uherské armády k ČS legionářům a poté od legionářů do Rudé armády, kde bojoval proti našim legionářům a má na svědomí mnoho poprav nevinných lidí. Není divu, že se po válce bál vrátit do Československa, aby nebyl popraven a snažil se to uhrát na to, že je magor. A když vše vybublalo, náhle se psychicky uzdravil to byl vážený pan spisovatel.

macýček macýčkovič

07. 02. 2021

Mno, řekněme to úplně jednoduše: každá válka je ukrutná svině, ať vyvolána kýmkoliv a z jakéhokoliv důvodu. Vraždit se meti sebou můžou beztrestně pouze primitivní tvorové a takovým by člověk neměl v žádném případě být. A teď si ještě k tomu přidejte, že takovým a podobným žehnal vysvěcenej farář a do toho vraždění je posílal s pomocí bóží :-) ...., je to vůbec myslitelný a normální ???

bobolino

04. 02. 2021

"german atrocities in belgium ww1" Zadejte si uvedené heslo a zapátrejte na internetu. Ano, Britové kolem okupace Belgie Němci udělali pořádnou propagandu, aby se do řad Dohody připojily další státy, ale to nemění nic na tom, že dobývání Belgie a následné německé chování císařského vojska na tomto území byla prasárna nejhoršího kalibru. Aby jim obyvatelstvo neprchalo do Nizozemí, natáhli pak ještě na hranici drát, do kterého pustili 2000V.

José

04. 02. 2021

Pochybnosti o německých zvěrstvech v Belgii mít vůbec nemusíte. Jedná se o známou záležitost a není žádný problém najít si o tom dostatek informací.

José

04. 02. 2021

Pochybnosti o německých zvěrstvech v Belgii mít vůbec nemusíte. Jedná se o známou záležitost a není žádný problém najít si o tom dostatek informací.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací