Posádky nepřátelských bombardérů se vzájemně sestřelily, aby na sobě pak byly v norské ledové pustině životně závislé
Norský film Into the White (u nás znám pod názvem Kříž cti) z roku 2012 volně vychází ze skutečných událostí norského tažení za druhé světové války, kdy se spojenci neúspěšně snažili zabránit Němcům dobýt Norsko. Film je poutavou dramatizací příběhu, kdy posádky sestřeleného německého bombardéru Heinkel He 111 a britského Blackburnu Skua přežily v odlehlé norské divočině na konci dubna 1940. Britové tehdy Němce sestřelili, avšak brzy sami s poškozeným strojem nedaleko svých protivníků havarovali. Přestože je mezi filmem a skutečnými událostmi řada nesrovnalostí, jedná se o opravdu fascinující příběh o lidském přežití v extrémních podmínkách.
Poté, co Německo napadlo Polsko, Britové a Francouzi vyhlásili Třetí říši válku, jejíž první fáze je označována jako podivná válka, válka v sedě, nebo také Sitzkrieg. K vážnějším střetnutím došlo napřed v Baltském a Severním moři. Důvodem byla především německá snaha udržet si přísun zoufale potřebné švédské železné rudy, která by živila jejich válečnou mašinérii. Velká část tohoto železa přicházela z Norska. Severní přístav Narvik měl pak zvláštní význam, protože odtud se dalo železo přepravovat, když bylo Baltské moře v zimě zamrzlé a zrádné.
Foto: Heinkel He 111 | Bundesarchiv / Bild 101I-343-0694-21 / Schödl / CC-BY-SA 3.0
Když se Evropa dostala do války, Norsko začalo mobilizovat svou armádu, námořnictvo a letectvo s cílem bránit svou neutralitu. Počátkem roku 1940 se Hitler rozhodl Norsko napadnout, dobýt a využít jeho strategický potenciál pro další válečné úsilí proti Spojencům. Celé norské tažení pak trvalo od 9. dubna do 10. června 1940, Norsko bylo obsazeno a na kampaň plynule navázal německý útok proti Francii. Norská vláda odešla do exilu v Londýně.
Právě v této době došlo v Norsku k mimořádné události, při níž museli nepřátelé, kteří se chtěli před několika okamžiky zabít, spolupracovat, aby přežili. Německý bombardér Heinkel pilotovaný poručíkem Horstem Schopisem tehdy sestřelil kapitán britského Královského letectva R. T. Partridge a jeho radista R. S. Bostock v letounu Skua. Schopisův zadní střelec Hans Hauck byl při dopadu mrtev, ale Schopis spolu s poddůstojníkem Josefem Auchtorem a šikovatelem Karlem-Heinzem Strunkem, zbývajícími přeživšími členy posádky, nyní čelili obrovskému, chladnému neznámu. Nebyli však sami. Partridge a Bostock byli krátce po sestřelu německého bombardéru nuceni sami nouzově přistát na zamrzlém jezeře nedaleko dopadu Heinkelu poté, co jim selhal motor poškozený německou obrannou palbou.
Obě posádky se nacházely v oblasti Grotli, byly obklopeny horami a jezery a na míle vzdáleny od jakékoli silnice. Když se Partridge snažil přivést své prskající letadlo k bezpečnému přistání, všiml si nedaleko staré chaty lovce sobů. Vydali se tam pěšky sněhem, jen aby je brzy přepadla německá posádka s připravenými pistolemi a noži. Partridge velmi pohotově a s velkým úsilím prolomit jazykovou bariéru ve směsici němčiny a angličtiny Němce přesvědčil, že on a Bostock jsou přeživší ze sestřeleného bombardéru Vickers Wellington, nikoli nedávní soupeři, kteří Heinkel sestřelili.
Filmová adaptace těchto událostí se od této chvíle dost odklání od reality. Zachycuje obě posádky, které zůstávají v chatě společně, Britové v roli válčených zajatců, kdy jsou všichni společně nuceni spolupracovat řadu bouřlivých nocí, zatímco jídlo rychle dochází.
Ve skutečnosti však podle Schopisových vzpomínek Partridge hned první den jejich setkání navrhl, aby Němci zůstali ve srubu a Britové hledali úkryt jinde. Té noci Britové narazili na hotel Grotli, který byl na zimu uzavřen, nabízel však úkryt před nepřízní počasí. Druhý den ráno dorazili Němci a všichni společně posnídali. Partridge a Strunk ten den odjeli hledat pomoc a zachránit tak obě posádky před smrtí.
Po chvíli Britové narazili na norskou lyžařskou hlídku, dost blízko hotelu, aby Bostock slyšel výstřel, o němž se domníval, že to byl šikovatel Strunk, který zabil jeho kapitána. Byl to však Strunk, kdo ležel mrtvý, údajně zastřelený norskou lyžařskou hlídkou, když sahal po své pistoli.
Schopise a Auchtora vzali následně Norové do zajetí, předali je Britům a ti je nakonec poslali do zajateckého tábora v Kanadě, kde strávili zbytek války. Partridgeovi a Bostockovi, kteří byli podezřelí ze spolupráce s Němci, se nakonec podařilo přesvědčit Nory, že jsou Angličané tím, že jim ukázali krejčovské štítky na svých uniformách a půlpencovou minci. Pomohla také obrovská náhoda, že velitel lyžařské hlídky měl s Partridgem společné známé.
Oba britští letci tak byli osvobozeni a pěšky se vydali do Alesundu, města na norském pobřeží, vzdáleného mnoho kilometrů, na které právě Němci útočili. Loď, která je a další britské vojáky měla evakuovat, nikdy nedorazila, a tak ukradli auto a odjeli na severovýchod do Andelsnes, kde se jim podařilo zajistit si cestu zpět do Anglie.
V červnu 1940 byl pak Partridge při útoku na německou bitevní loď Scharnhorst sestřelen a zajat Němci, zbytek války strávil jako válečný zajatec. Bostock, opět létající na Blackburnu Skua, byl zabit ve stejné bitvě.
O mnoho let později, v roce 1977, se Schopisovi ozval Partridge a oba se setkali jako přátelé ve svých rodných městech Mnichově a Londýně. Partridgeův letoun Skua byl nalezen a je vystaven v leteckém muzeu námořnictva v Yeoviltonu v anglickém Somersetu. Schopisův ztroskotaný Heinkel stále leží na vrcholu osamělých hor poblíž norského Grotli.
Zdroj: warhistoryonline