Když se mluví o velkých bojových operacích USA proti Íránu, většina debat se stáčí k munici: kolik střel zbývá, jak rychle se doplňují zásoby, co vydrží průmysl. Jenže vedle „viditelných“ limitů existuje i jeden tišší, o to tvrdší: mobilita. Schopnost dostat síly do prostoru, udržet je tam a každý den znovu roztočit kolotoč misí.

Foto: Doplnění paliva za letu (ilustrační foto) | Wikimedia Commons / Public domain

Právě proto se v souvislosti s rozsáhlými operacemi v Íránu, označenými jako Operation Epic Fury, začíná čím dál častěji skloňovat dvojice, která na plakáty moc nechodí: letecké tankování a letecká přeprava (airlift). Bez nich se tempo kampaně láme — ne dramaticky v jeden den, ale neúprosně v čase.

Psali jsme:Švédská rozvědka varuje: Rusko může udeřit už do 12 měsíců. Co přesně je ve hře

Maj. Claire Randolph z Air Forces Central to v lednu shrnula bez okolků: „Tankery a airlift jsou velká mezera.“ A dodala něco, co v Pentagonu zní skoro jako kacířství: kdyby psala nákupní seznam, prvních sto položek by byly tankery. Ne proto, že by byly „nejvíc cool“, ale protože bez nich se moderní letecká válka zkrátka nedá dlouhodobě udržet.

Proč právě tankery: Když se základny stanou terčem, vzdálenost se změní v nepřítele

Stacie Pettyjohn (Center for a New American Security) upozorňuje, že tankery jsou „nejpravděpodobnější limitující faktor“. Důvod je praktický: pokud Írán pokračuje v útocích drony a raketami na základny v Perském zálivu, americké stíhačky mohou být nuceny létat delší mise z míst jako Jordánsko, Izrael nebo dokonce jižní Evropa.

A delší mise znamenají tři věci:

• víc paliva na jeden let,
• víc tankovacích kontaktů,
• víc tankerů na jednu bojovou „sortie“.

Současně roste tlak i na transportní letectvo: zásobovat rozptýlené lokality municí, náhradními díly a materiálem nepřetržitě, ne jednorázově. Pettyjohn k tomu přidává další vrstvu: když se do rovnice započítá i podpora izraelského letectva, které má relativně malou vlastní flotilu pro tankování, kombinované tempo může být „poslední kapka“, která americkou tankerovou flotilu dorazí.

„Historicky to byl limit.“ A nejspíš je znovu.

Tim Walton (Hudson Institute) připomíná, že kapacita leteckého tankování historicky omezovala tempo operací — a „pravděpodobně je to tak i dnes“. Operation Epic Fury podle něj ukazuje dvě věci najednou:

1. Tankování ve vzduchu umožňuje rychlé nasazení a velké údery na krátké upozornění.
2. Dlouhodosahové, vysokokapacitní tankery jsou potřeba i tehdy, když existují přátelská letiště v Evropě a na Blízkém východě.

A pak je tu faktor, který se v debatách často ztrácí: posádky. Walton varuje, že dostupnost tankerových posádek může snížit počet letů, které je možné dlouhodobě generovat.

Podle dřívějšího výzkumu, který zmiňuje:

• pro „udržované operace“ je k dispozici 119 tankerových posádek,
• krátkodobě lze v mírovém režimu navýšit na 169,
• při plné válečné mobilizaci až na 865 posádek (na základě studie z roku 2021, kterou spoluvytvářel).

Podobně u letadel:

• běžné denní operace počítají zhruba se 119 stroji,
• krátkodobý „surge“ na 169,
• ve válce až 368 tankerů.

Walton zároveň uvádí, že podle veřejně dostupných informací USA pro současné operace proti Íránu nasadily přes 100 tankerů (KC-135 a KC-46). To je číslo, které zní impozantně — ale v praxi znamená i vysoké využití, které drtí nejen techniku, ale hlavně lidi.

A tady přichází realita personální struktury: asi 56 % tankerových jednotek patří zálohám a Národní gardě. Jinými slovy: chcete-li držet vysoké tempo déle, musíte sahat po lidech, kteří „vystoupí“ ze civilních zaměstnání.

Přesně to naznačil i Gen. Dan Caine, když řekl, že gardové a záložní mobility síly „vykročily přímo ze svých civilních prací“ k nasazení na ochranu regionu — a označil logistiky a sustainment týmy za „neopěvované hrdiny války“.

Airlift: Rychlost, která živí boj (a proč lodě nestačí)

Tankery prodlužují dolet a čas ve vzduchu. Ale airlift je to, co drží systém při životě: munice, díly, vybavení, personál, urgentní zásilky mezi body.

Heather Penney (Mitchell Institute) to popisuje jednoduše: lodě sice odvezou objem, ale trvá jim týdny přeplout oceán rychlostí kolem 25 uzlů. Letadlo doručí náklad během dne. A loď navíc potřebuje přístav, vykládku a další dopravu „poslední míle“. To, co je časově kritické a „krmí“ boj v reálném čase, stojí na airliftu, ne na sealiftu.

Walton to rámuje jako dělení rolí:

• airlift rychle „nastaví bojiště“ a řeší urgentní potřeby,
• sealift je nutný pro dlouhé, rozsáhlé operace — zejména pro palivo, velké objemy munice, spotřební materiál a další síly.

Staré stroje, tvrdá matematika připravenosti

Další problém je prostý: velká část mobility flotily je stará. V textu zaznívá C-17 Globemaster (desítky let ve službě) i KC-135 Stratotanker (koncepčně z „Eisenhowerovy éry“). A i když některé typy drží slušná čísla, je to „smíšený obraz“:

• C-17 má uváděnou mission-capable míru kolem 75 % (data za 2024).
• Tankery se pohybují v pásmu 60–70 %.
• C-5 Galaxy (největší americký transportní letoun) je pod 50 %.

Lt. Gen. Rebecca Sonkiss k C-5 říká, že je to „kritický nástroj“, ale „nefunguje na úrovni, kterou bychom chtěli“, a že se utratilo hodně peněz, aby se to zlepšilo. Zároveň přiznává realitu: C-5 i C-17 budou muset létat ještě desítky let.

A to je přesně ten typ problému, který se v míru dá maskovat plánováním. Ve vleklé operaci se ale začne projevovat jako tření v převodech: víc poruch, víc údržby, víc potřeby dílů, víc lidí, víc rotací.

Proč se to „nezlomí hned“, ale může to zlomit celou kampaň

Pettyjohn zdůrazňuje důležitý detail: tlak na mobilitu se nemusí projevit okamžitě. První dny a týdny se často jedou na „adrenalin“, přesuny, surge, improvizace. Jenže čím déle a náročněji operace trvá, tím víc se z tankerů a průtoku airliftu stávají tvrdé limity, které začnou diktovat, co je vůbec možné.

K tomu se přidává udržitelnost zbraňových systémů. Po letech kritiky, že se „vykrádají“ účty na údržbu kvůli jiným prioritám, se teď Air Force snaží posílit tok peněz a náhradních dílů. Penney varuje, že dopředu nasazená letadla budou mít prioritu — a platformy mimo bojovou zónu pravděpodobně utrpí pokles připravenosti. Walton očekává, že Epic Fury „prohloubí existující mezery“ v dílech a dál zatlačí na rozpočty připravenosti.

Penney to uzavírá větou, která zní jako pravidlo pro každou dlouhou kampaň: „Musíme přestat brát z jedné části inventáře, abychom udrželi druhou.“

Pointa: Válka je řetěz — a tankery jsou jeden z jeho nejslabších článků

Operation Epic Fury znovu ukazuje, že moderní letecká síla není jen o tom, co umí stíhačka nebo bombardér. Je to ekosystém. A když se ekosystém natáhne přes velké vzdálenosti, pod hrozbou útoků na základny, s vysokým tempem a se spojenci, kteří také potřebují podporu, může se stát, že rozhodující otázka nebude „kolik máme zbraní“, ale:

Kolik paliva dokážeme dostat do vzduchu — a kolik dní to dokážeme dělat bez zlomení lidí a techniky?

Zdroj: Autorský text Šimona Koudelky