Jednou z největších současných výzev pro Evropskou unii je její další rozšíření o nové členské státy. Není to přitom jen reakce na současné dění v Evropě, na složitou politickou a bezpečnostní situaci, která nutí ke spolupráci všech evropských států. Jde do značné míry i o přirozený dějinný vývoj. Vždyť od posledního rozšíření EU v podobě přijetí Chorvatska v roce 2013 uplynulo již více než 10 let, což je poměrně dlouhá doba. Sama Evropská unie počítala s tím, že její rozšiřování bude pokračovat rychlejším tempem. Je tak zřejmé, že je na čase vykročit dál, směrem k celkové politické a ekonomické integraci Evropy.

Foto: Jednou z největších současných výzev pro Evropskou unii je její další rozšíření o nové členské státy | Shutterstock

Na evropské mapě přitom zbývá ještě celá řada „bílých míst“ – evropských států, které jasně patří k evropské identitě, které mají k EU blízko, ale přesto dosud nejsou členy EU. V poslední době je nejčastěji zmiňována možnost rozšíření Evropské unie o Ukrajinu. Je to především důsledek současné ukrajinské války, ale stejně tak i toho, že putinovské Rusko agresí vyhrožuje i dalším evropským státům, členským zemím EU, potažmo celé Evropě. Evropská unie a Ukrajina jsou proto na jedné lodi, mají společné potřeby a zájmy, členství Ukrajiny v EU by tedy bylo logickým krokem. Na druhou stranu dnešní situace Ukrajiny coby státu vedoucího válku a s ne zcela jasným budoucím územním uspořádáním je velmi složitá, a přijetí Ukrajiny v průběhu válečného konfliktu by bylo do značné míry v rozporu se zásadami EU. Pro případné přijetí Ukrajiny do EU tak ještě nenastal pravý čas. Jako mnohem aktuálnější, a zároveň jednodušší se jeví rozšíření Evropské unie jižním směrem, o země západního Balkánu.

Psali jsme:Madurovská Venezuela – geopolitický hráč s četnými slabinami

Situace na Balkánu je přitom v současnosti velmi složitá; je mnohem složitější, než se může na první pohled zdát. Přesto, či spíš právě proto by tomuto regionu měla být věnována maximální pozornost. A ze stejného důvodu by bylo záhodno, aby se zdejší státy staly členy Evropské unie.

O České republice nedávno německý deník Die Welt napsal, že je „nemocným mužem Evropy“. Takové tvrzení je ovšem nesmyslné, neopírá se o žádná věcná fakta, a evidentně bylo politicky motivováno. Česká republika není sice v ideální situaci a potýká se s celou řadou problémů, přesto je na tom lépe než většina jejích sousedů, nejlépe ze všech postkomunistických zemí střední a východní Evropy. Tím pravým „nemocným mužem Evropy“ je Balkán, země někdejší Jugoslávie.

Je to vlastně do značné míry paradoxní. Vždyť tento region byl problematický vždy, a složitost zdejší politiky svého času de facto přispěla k vypuknutí první světové války. Ani později, za někdy idealizovaného prezidenta Tita situace nebyla optimální. Vždy byl pro tento region příznačný silný nacionalismus, přerůstající často ve vyslovený extremismus. Jeho výsledkem pak byly občanské války, které tento region zachvátily v devadesátých letech minulého století. Ale ani v novém tisíciletí se tento region svých tradičních politických neduhů nedokázal zbavit. Přesto by bylo chybné region západního Balkánu nějak zatracovat; spíš je otázkou, zda by nestálo za to pomoci balkánským zemím tento stav změnit.

V současnosti totiž v balkánských zemích, zemích bývalé Jugoslávie, nacionalismus opět ožívá. Zdejší národy, resp. jejich představitelé, jako kdyby zapomněli na hrůzy občanské války, která byla důsledkem právě tohoto nacionalismu, a která tento region tak negativně ovlivnila. Je tomu hned z několika důvodů. Jedním z nich je všeobecný vzestup nacionalismu, který se objevuje i jiných, zdánlivě kultivovanějších zemí západní Evropy. Ruku v ruce s tím kráčí i vzestup populismu, stojícího na zjednodušování a podprahových argumentech, který lze pozorovat i v USA. Svou roli ale hraje i politika Ruska, které má v regionu Balkánu svůj tradiční vliv a které se snaží prostřednictvím balkánských zemí podkopat Evropu. Právě tomu je ale třeba zabránit.

Psali jsme:Proč ukrajinská armáda zaútočila na Kurskou oblast?

Snad nejvíce je nacionalismus v současnosti přítomen v Srbsku. Právě v Srbsku byl ostatně nacionalismus silný vždy, je ve zdejší společnosti tradičním prvkem. Právě to ukazuje, že je téměř nemožné tento nacionalismus vymýtit, bylo by tedy proto chybné se o to snažit. Jakákoliv silová politika vůči srbskému nacionalismus by naopak mohla vyvolat spíše negativní odpověď.

V současné době je v Srbsku nacionalismus prezentován především vládnoucí Srbskou pokrokovou stranou SNS. Jejím nejznámějším představitelem je pak současný prezident Aleksandar Vučić. Je ale nutno podotknout, že sama SNS je co se týče nacionalismu spíše umírněnou stranou, v Srbsku existují mnohem radikálnější, byť méně významné strany.  A stejně tak prezident Vučić patří v SNS k pragmatickému křídlu. Právě i díky srbskému prezidentu Srbsko stále usiluje o vstup do EU. Srbsko tak neustále balancuje mezi svou  někdejší tradiční proruskou politikou, a mezi snahou přiblížit se k Evropské unii, motivovanou snahou ekonomicky pozdvihnout tuto dosud chudou zemi. I složitost této politické situace je třeba stále vnímat.

Na druhou stranu v Srbsku dochází k vzestupu nacionalismu především v konzervativním křídle SNS, které je k srbskému prezidentovi kritické. Ale stejně tak i v širší srbské populaci. Bohužel má tato politika odezvu i v srbské armádě, resp. v srbském ministerstvu obrany, kde se tradičně koncentrují příznivci proruské politiky. Právě na tom je vidět, že současný vzestup nacionalismu v Srbsku je do značné míry uměle živen Ruskem.

Tato politika nacionalismu se pochopitelně obráží i v mezinárodních vztazích, ve vztazích Srbska s jeho sousedy, státy někdejší Jugoslávie. Především dochází k prudkému zhoršování vztahů s Chorvatskem. To vždy, i za časů Jugoslávie, představovalo určitého protivníka Srbska. Tyto složité vztahy pak zásadně přispěly k vypuknutí k občanské války v devadesátých letech minulého století. A dnes bohužel vše naznačuje, že by se tato situace mohla opakovat.

Mezi oběma státy tak již dnes dochází k jakési studené válce, příznačné především čím dál patrnějšími zbrojními závody. Ty jsou především v případě Chorvatska coby člena NATO do jisté míry skryty celkovým zvýšením vojenských výdajů ve všech členských zemí NATO, je ale patrné, že jsou motivovány právě napjatými vztahy se Srbskem. Srbské zbrojení je ovšem výraznější. Srbská armáda je mnohem početnější, její zbrojní akvizice jsou rozsáhlejší. Srbsko si pořizuje vojenskou techniku i z Číny, donedávna také z Ruska. To jen ukazuje, že část srbských představitelů rigidně zůstává na svých tradičních pozicích, získaných ještě v dobách komunistické Jugoslávie.

Do jisté míry tomuto vývoji bohužel nahrává i to, že také v Chorvatsku existuje určitý nacionalismus coby dědictví po někdejším prezidentovi F. Tudjmanovi, byť v Chorvatsku nacionalismus není tak silný, jako je tomu v případě Srbska. Do jisté míry se nacionalisticky se projevuje i sám chorvatský prezident Zoran Milanović. Ten není ani tak nacionalistou jako spíše populistou, a nacionalismus používá především ve snaze snadno získat politické body. Tedy možná obdobně jako je tomu v případě srbského prezidenta. To ale naznačuje, že právě prostřednictvím těchto relativně umírněných politiků může EU a evropská politika pozitivně působit na politické elity obou států, aby dál nedocházelo k vyhrocování konfliktu mezi těmito zeměmi.

Poněkud absurdně pak působí fakt, že i chorvatský prezident. Milanović se prezentuje jako proruský, je tak do značné míry na pozicích „znepřáteleného“ Srbska. Je však třeba podotknout, že tím je chorvatský prezident v rozporu se současnou chorvatskou vládou, a dokonce i se svou vlastní domovskou stranou, sociálně demokratickou SDP. I to ukazuje na složitost, ba téměř absurdnost balkánské politiky, a tedy i na to, že ke zdejším problémům je třeba přistupovat s maximální opatrností.

Tento politický, mocenský rozpor mezi Srbskem a Chorvatskem se obráží i v dalším balkánském státě, který aspiruje na členství v EU, a to v republice Bosna a Hercegovina.
  Bosna a Hercegovina je ve zvláštní situaci. Z hlediska politického jde totiž o zemi velmi problematickou, a to především díky tomu, že se skládá hned ze tří entit – chorvatské, srbské, a vlastní bosenské. Jde o důsledek nejen tradičně pestrého rozložení jednotlivých národností po celé zemi, ale také o důsledek krvavé občanské války, které zde proběhla v devadesátých letech minulého století.

V posledních letech přitom duch této občanské války v Bosně a Hercegovině do značné míry ožívá. Je to přitom právě důsledek vzestupu nacionalismu v okolních zemích, především pak v Srbsku. Značná část Srbů žijících v Bosně a Hercegovině se totiž nikdy nesmířila s tím, že jimi vyhlášená Republika srbská zůstala součástí Bosny a Hercegoviny, a naopak touží po připojení k Srbsku. Tento jev je dnes navíc podporovaný nacionalisty v samotném Srbsku. Na to ovšem odpovídá i chorvatská menšina, mezi kterou se ozývají hlasy po připojení jí obývaného území k Chorvatsku.

Vše dál umocňuje i fakt, že Bosnu a Hercegovinu de facto nelze rozdělit. Na tom ostatně ztroskotala i občanská válka v devadesátých letech, kdy ve hře byl i scénář rozdělení Bosny a Hercegoviny, podle kterého by část obývaná Srby připadla Srbsku, část obývaná Chorvaty Chorvatsku, a zůstala by jenom malá zbytková Bosna a Hercegovina, obývaná Bosňáky. Jenže vzhledem k tomu, že jednotlivé národnosti jsou různorodě rozložené po celé zemi a nevytvářejí souvislá území, je tento scénář nerealizovatelný.

Přesto se tyto úvahy na rozdělení Bosny a Hercegoviny opět ozývají. Je tomu i proto, 
že samotná federální vláda je dosud slabá, a jednotlivé entity ani po desetiletích od války  nedokázaly najít společnou řeč. Je poněkud smutné, že jednotliví aktéři, jednotlivé národnosti jako kdyby zapomněly na krvavou válku v této zemi, jejíž obětí se staly tisíce lidských životů. Je ale třeba vidět, že onen rozpor mezi jednotlivými národnostmi v Bosně je uměle živen ze zahraničí, primárně ze Srbska. A bohužel zde silnou roli hraje i vliv Ruska, ale stejně tak i některých muslimských států.

Za této situace, kdy na balkánském poloostrově opět hrozí válka mezi Chorvatskem a   Srbskem, potažmo i v Bosně a Hercegovině, se občas objevuje otázka, zda má vůbec smysl snažit se o připojení těchto států k Evropské unii. Vždyť Evropská unie je založena na spolupráci, na mírovém soužití mezi jejími členy. Hrozící válka mezi jejími členy, případně zástupná válka mezi nimi vedená na území dalšího státu (Bosna a Hercegovina) je zcela nepřípustná. Jenže třeba právě proto, aby se takové válce zabránilo, by bylo dobré, aby se státy tohoto regionu staly členy Evropské unie.
Zde lze poukázat na v lecčem podobný jev, na vztahy mezi Řeckem a Tureckem. Také mezi Tureckem a Řeckem panují napjaté vztahy už po celá desetiletí, mezi oběma národy existují silné animozity, dané i historicky. I v moderní době pak mezi oběma státy opakovaně málem došlo k válce – a to i přesto, že jak Řecko, tak i Turecko jsou členy jedné bezpečnostní organizace, NATO. Často je to vydáváno za příklad špatného fungování NATO. Jenže ono je tomu přesně naopak. Právě společné členství v NATO zatím vždy dokázalo zabránit k vypuknutí války mezi oběma státy, respektive dokázalo zabránit tomu, aby se různé pohraniční střety a provokace nepřeměnily ve skutečný válečný konflikt. A to jen díky tomu, že NATO a jeho vrcholné orgány mají díky přímému členství Řecka i Turecka v této organizaci dostatečný vliv na jejich vrcholné politické představitele.

Něco obdobného by mohlo nastat i v případě balkánských zemí, a to jak Chorvatska coby již stávajícího člena EU, tak i Srbska a Bosny a Hercegoviny, které na členství v EU teprve aspirují. Samozřejmě, je zde značný rozdíl, protože zatímco NATO je organizace bezpečnostní, EU je organizací ekonomickou a politickou. Přesto i EU může pozitivně působit na jednotlivé členské státy, a může uhlazovat vztahy mezi nimi. A právě to může zabránit hypotetickému konfliktu.

I vzhledem k tomu se jako pragmatický jeví přístup EU; její snaha, aby se členy EU staly  dříve menší balkánské státy, patřící kdysi do Jugoslávie – Černá hora, a Severní Makedonie. Případně i blízká Albánie, která v posledních letech také zaznamenala značný pokrok. Všechny tři tyto státy jsou malé, jsou i poměrně chudé. Zdánlivě nepředstavují pro EU žádný významnější přínos. Přínos těchto relativně bezproblémových zemí je ale především politický. Pokud by se totiž podařilo tyto země úspěšně integrovat do EU, pak by jejich příklad pozitivně zapůsobil jak na Srbsko, tak i na Bosnu a Hercegovinu. Povzbudilo by to demokratické a proevropsky orientované obyvatele těchto zemí, a naopak by to otupilo dnes rostoucí nacionalismus. A především by to mohlo snížit čím dál patrnější politické napětí mezi těmito zeměmi, které by snadno mohlo přerůst až v otevřený válečný konflikt.

Každopádně je třeba si uvědomit jedno – bylo by fatální chybou Balkán přehlížet. Vždyť pokud by vypukla hypotetická válka mezi Chorvatskem a Srbskem, případně občanská válka v Bosně a Hercegovině, pak by to následně negativně ovlivnilo celou Evropu. Znamenalo by to nejen obrovské ekonomické škody, ale také tisíce uprchlíků, kteří by z těchto zemí prchali stejně jako za války v letech devadesátých. Otevřelo by to ale i další migrační cesty pro uprchlíky z afrického kontinentu. Evropa, Evropská unie by se tomu nevyhnula ani v případě, že by tyto země zůstaly mimo EU. Opomíjení Balkánu by také znamenalo ponechat zdejší země na pospas Rusku, které by zdejší situaci mohlo snadno přeměnit v jakousi druhou, zástupnou frontu. A takováto chyba by se za dnešní bezpečnostní situace mohla Evropě ošklivě vymstít.  

Zdroj: BBC, AP News, Politico.eu