Ráno 2. května 1945 ve 2:15 je generálu Čujkovovi předána zpráva, kterou v 0:40 přijala 79. gardová střelecká divize: „Haló, haló, hovoří LVI. německý tankový sbor. Žádáme o zastavení palby. V 00:50 berlínského času vyšleme parlamentáře na Postupimský most. Poznávací znamení – bílý prapor. Čekáme na vaši odpověď. Signál v ruském jazyce je opakován celkem 5x. Z velitelství 79. gardové střelecké divize přichází odpověď: „Rozumíme. Rozumíme. Vaši žádost předáváme nadřízenému.“

Tuto informaci zachytí ještě několik dalších sovětských jednotek. Čujkov se sice má na pozoru před dalším kolem neplodných rozhovorů, ale v této zprávě vycítí rozdíl. Vydává instrukci 47. gardové střelecké divizi, aby nechala německé parlamentáře projít přes most. Ve smluvený čas na dohodnutém místě pak plukovník von Dufving v doprovodu dvou majorů z velitelství LVI. tankového sboru informuje plukovníka Semčenka, velitele 47. gardové střelecké divize, že se generál Weidling rozhodl kapitulovat.

Foto: Braniborská brána po tuhých berlínských bojích | Bundesarchiv, B 145 Bild-P054320 / Weinrother Carl / CC-BY-SA 3.0

Von Dufving pak Semčenkovi řekl, že uvedení kapitulační procedury v život potrvá minimálně 3 – 4 hodiny. Dodává, že rychlost zde sehrává hlavní roli, aby se vše stihlo do noční tmy a bylo možno obejít Goebbelsovo nařízení, že každý, kdo se bude chtít vzdát, musí být zastřelen. S Čujkovovým souhlasem posílá Semčenko německé vyjednavače zpátky do jejich pozic a ujistí je, že jejich návrh na kapitulaci je přijat. Všeobecná kapitulace LVI. německého tankového sboru, je nařízena na 7:00, zatímco generál Weidling a jeho štáb, jako první zajatci, mají překročit sovětské linie v 6:00.

Přibližně ve stejné době Čujkov obdrží další hlášení o německé delegaci, která má dorazit od Josepha Goebbelse se záměrem vyjednat podmínky kapitulace. Přestože to Čujkova rozezlí, souhlasí, aby byli vyjednavači přijati na jeho velitelském stanovišti. Ukáže se, že delegaci neposlal Goebbels, ale jeho zástupce, Hans Fritzsche. Ten je také podepsán pod dopisem adresovaným maršálu Žukovovi. Stojí v něm: „Dr. Geobbels již není mezi živými. Jako jeden z těch, kdo zůstali naživu, Vás prosím, abyste vzal Berlín pod svou ochranu. Mé jméno je dobře známé. Podepsán dr. Fritzsche, ředitel ministerstva propagandy.“

Když se říšské kancléřství dostává pod intenzivní palbu po neúspěchu Krebsova prvního pokusu o vyjednávání, je asi 500 – 600 lidí, kteří zůstali v jeho páchnoucích útrobách, vystaveno tvrdé realitě. Někteří se pokoušejí bunkr opustit po malých skupinkách. Mají v plánu proniknout labyrintem tunelů v podzemí říšského kancléřství k systému podzemní dráhy. Ve stanici Friedrichstrasse chtějí vystoupit nahoru a dostat se tak za linie sovětských vojsk, které obkličují vnitřní obvod města. Jejich další nadějí je připojit se k nějaké bojující německé jednotce a s ní se probít na sever.

Během noci z 1. na 2. května se v různých částech Berlína uskuteční čtyři pokusy německých útvarů o průlom. Největší z nich vedou generálmajor Sydow z 1. protiletadlové divize a generálmajor Mummert z tankové divize Müncheberg. Větší skupině německých vojáků a civilistů se daří proniknout tunely U – Bannu z Tiergartenu k olympijskému stadionu a ke Špandavě, kde se bez potíží dostávají na povrch. Za rozbřesku se pokouší přeběhnout dva zbývající mosty přes Havolu, aby se dostali na západ. Jsou však zpozorováni a palba sovětských děl, minometů a pěchotních zbraní skončí krvavou lázní. Je prakticky nemožné zjistit, kolika Němcům se podařilo dostat do amerických a britských linií. Počty byly ale zcela jistě malé.

Další, kteří v bunkru zůstávají, rozebírají situaci. Naděje není žádná a proto část následuje Hitlera a páchá sebevraždu. Jsou mezi nimi např. i manželé Goebbelsovi, kteří ještě předtím otráví svých pět dětí. V 18:30 nastal i jejich čas. Podle pokynů které po sobě zanechávají, jsou jejich těla vynesena na zahradu, polita benzínem a zapálena. Další tři – Krebs, Hitlerův pobočník generál Burgdorf a kapitán Franz Schedle, velitel stráže SS v bunkru, se zastřelí.

Foto: Zničená ulice v centru Berlína poblíž známé hlavní ulice Unter den Linden, 3. července 1945 | Wilkes A (Sergeant) / Wikimedia Commons / Public domain

A tak Hans Fritzsche bere odpovědnost na sebe a pokouší se ukončit masakr. Generál Čujkov rychle vyslechl jeho delegaci a ujištění, že německá vojska uposlechnou všech instrukcí, které jim Fritzsche vydá. Po následném telefonním rozhovoru se Žukovem vyslovil Čujkov souhlas s přijetím německé kapitulace v Berlíně v tomto znění:

„Maršál Žukov přijímá kapitulaci Berlína a vydává rozkaz k zastavení vojenských aktivit, to za prvé. Za druhé – všichni vojáci, důstojníci a civilisté musí být informováni, že veškerá vojenská zařízení, budovy a další objekty životně důležité pro město musí zůstat neporušené. A žádné demolice! Zejména jsou zakázány jakékoliv demolice vojenských zařízení. Za třetí – S jedním z vašich důstojníků půjdete k panu Frietzschemu, jenž učiní rozhlasové prohlášení a bude přiveden zpět. Za čtvrté – Potvrzuji záruky, že životy vojáků, důstojníků a generálů budou ušetřeny a raněným bude poskytnuta lékařská pomoc. Za páté – Mějte na zřeteli, aby nedocházelo k žádným provokačním střelbám a jiným sabotážím.“

Mezitím Weidlingova skupina parlamentářů doráží na určené místo a formálně oznamuje kapitulaci LVI. tankového sboru. Čujkov a Sokolovskij naléhají na Weidlinga, aby nařídil všeobecnou kapitulaci. Sovětští generálové to zřejmě udělají ve snaze podpořit Frietzscheho prohlášení o tom, že má německou armádu pod kontrolou. Weidling to zprvu odmítá s poukazem na skutečnost, že nad útvary Waffen – SS, které plánují průlom na sever, nemá kontrolu a že přerušení spojení mu znemožňuje nařídit jednotlivým skupinám německých vojsk, aby zastavily odpor. Nakonec však tlak sovětských velitelů převáží a Weidling píše následující rozkaz:

„Vůdce si vzal 30. dubna 1945 život a tak my, kteří jsme zbyli, a přísahali mu věrnost, zůstáváme osamoceni. Podle jeho rozkazu, vy, němečtí vojáci, jste měli bojovat za Berlín navzdory skutečnosti, že munice je vyčerpána a navzdory celkové situaci, jež činí každý odpor z naší strany zbytečným. Můj rozkaz zní: Okamžitě zastavte jakýkoliv odpor. Podepsán, Weidling, generál dělostřelectva, bývalý velitel berlínského obranného prostoru.“

Krátce po poledni 2. května 1945 hlásí rozhlas a všechny pouliční tlampače po celém městě, že Hitler spáchal sebevraždu a Weidling nařídil kapitulaci Berlína. Opakovaně je předčítán text jeho rozkazu vyzývající k zastavení veškerého odporu. Kolem 15. hodiny sovětská děla ve městě ztichla. Izolovaná střetnutí sice ještě několik dní probíhají, ale bitva o Berlín definitivně skončila.

Byl to titánský zápas, který stál mnoho obětí. Podle sovětského odhadu bylo od Odry do Berlína zničeno 93 německých divizí, z toho 70 pěších a 12 tankových. Bylo zajato 480 000 německých důstojníků a vojáků. Sověti zničili na 1 500 tanků a samohybných/útočných děl, 10 000 polních, protitankových a protiletadlových děl a minometů. Luftwaffe přišla o nezjištěný počet letounů. Jen v průběhu 2. května padlo do zajetí maršála Žukova na 100 000 Němců ( v počtu jsou zcela jistě zahrnuti i civilisté ), 34 000 dalších zajala vojska maršála Koněva. Ztráty Rudé armády nebyly o mnoho nižší. Všechny tři fronty zúčastněné na berlínské operaci přišly dohromady o téměř 305 000 mužů, padlých, raněných a nezvěstných. Zničeno bylo 2 156 sovětských tanků a samohybných děl a sestřeleno bylo více než 500 letadel. K celkovým ztrátám je nutné přičíst i ty, které utrpěly jednotky přímo nezúčastněné v útoku na Berlín, tedy především 56 480 mrtvých polských a sovětských vojáků jihovýchodně od města a ještě větší počet raněných. Celkově si bitva o Berlín vyžádala dohromady na obou stranách až 500 000 mrtvých.