EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Araukánie: Příběh staletého vzdoru původní Ameriky

 09. 12. 2020      kategorie: Vojenská historie      0 bez komentáře
Přidat na Seznam.cz

Možná trochu ve stínu určitého zájmu, jaký i v české veřejnosti poutají války původního, indiánského obyvatelstva na území USA, se nachází osudy Indiánů v jižněji položených částech amerických kontinentů. I když některá původní americká etnika mohla být v minulosti konfrontována s faktory jak hispánské, tak anglosaské kolonizace (jako např. v oblastech zhruba na rozhraní Mexika a USA), zřejmě nejintenzivnější a nejvytrvalejší odpor proti nejprimárněji evropské kolonizaci kladly kmeny na geograficky opačném pomezí někdejší španělské Ameriky, jež náleží k etnické skupině, známé prostřednictvím Španělů jako Araukáni (sami si říkají Mapuche). Araukánie v jižním cípu Jižní Ameriky, na jihu dnešního Chile (a přes hřebeny And zasahující vlastně i do sousední Argentiny), se změnila v oblast úporného ozbrojeného odporu jejích obyvatel proti španělskému postupu už nedlouho poté, co byla španělskou conquistou rozvrácena domorodá impéria mexických Aztéků a, což s jejím případem souviselo vlastně bezprostředně, peruánských Inků.

arau_01
Foto: Poslední okamžiky Pedra de Valdivia. Spojovány předchozí Valdiviovy postupy mj. s hromadným mrzačením a popravami araukánských zajatců, sám skončil, po pobití svých mužů u Tucapelu patrně o Vánocích 1553, jako zajatec Araukánů. Obraz chilského malíře N. Guzmána Bustamanteho vznikl více než tři století po události, a není jasné, jak ve skutečnosti Valdiviův konec v detailech vyhlížel. Vedle teze o zabití zajatého Valdivii úderem palice (zmíněné i Ercillou) existuje totiž např. verze, že již v boji těžce raněnému Valdiviovi roztříštil jeho bývalý podkoní Lautaro lebku velkým soudkem. Podle jiné legendy nalili Indiáni Valdiviovi (v reakci na obecně tradovanou chtivost conquistadorů) do hrdla roztavené zlato. Je také uváděno, mj., že náčelníci poté  snědli Valdiviovo srdce. | Wikimedia Commons

Araukáni (Mapučové) se už dříve dokázali ubránit právě i vojenské expanzi civilizačně pokročilejší incké říše s centrem v peruánských Andách; a s okolnostmi conquisty inckého Peru byl spjat i osud muže, který se měl stát průkopníkem španělské kolonizace Chile a který měl ze španělské strany vystoupit jako první vůdčí osoba systematického boje proti Araukánům – Pedro de Valdivia. Tento rodák ze španělské Extremadury, příslušník nižší šlechty, měl za sebou bojové zkušenosti z evropských, zejména italských válek, které v 1.polovině 16.století vedl císař německé Svaté říše římské Karel V. (a současně španělský král jako Karel I.) s Francouzi. Po svém příjezdu do tzv. Nového světa strávil nějaký čas ve Venezuele. Z pověření Franciska Pizarra, pokořitele Inků, stanul v roce 1540 v čele ozbrojené expedice, která, jako houf Španělů a mnohem větší počet indiánských nosičů, vyrazila z peruánského Cuzka přes oblast poušti Atacama směrem na jih. Tam pak mj. položila základy osady Santiago del Nuevo Extremo (dnešního Santiaga de Chile).

Valdiviova činnost, při níž sehrávaly rovněž důležitou roli hledání zlata a tradiční chiméra conquistadorů o Eldoradu, narazila na nepřátelství místního obyvatelstva – a domorodí bojovníci, patřící k Mapučům blízkým Pikunčům, už v září 1541 přepadli a vypálili osadu Santiago. Poté, co se Valdivia za svého dočasného návratu do Peru od roku 1547 zúčastnil na straně královského zplnomocněnce Pedra de la Gasca boje proti Gonzalu Pizarrovi (bratrovi zmíněného Franciska, zavražděného v rámci mocenských bojů mezi předními španělskými dobyvateli už v roce 1541), byl potvrzen v hodnosti guvernéra Chile. Do Chile se vrátil s cílem rozšíření španělské moci hlouběji na jih, do prostoru vzdorující Araukánie.

arau_02
Foto: Zde jsou naopak zobrazeny poslední okamžiky Caupolicána, popraveného Španěly v roce 1558. Je připomínáno, že Caupolicán byl jako válečný vrchní náčelník (toqui) araukánských kmenů vybrán mj. na bázi své prokázané fyzické síly. V případě obrázku jde o ilustraci k vydání poemy La Araucana z roku 1884, jejímž autorem byl Alonso de Ercilla y Zúñiga, španělský voják baskických kořenů, jenž v Chile působil asi v letech 1557-59. | Wikimedia Commons

Když v únoru 1550 s asi 200-členným španělským oddílem, doprovázeným spojeneckými Indiány, porazil araukánské válečníky, tzv. conas, v nočním střetu u řeky Bío-Bío, založil při jejím ústí do Tichého oceánu osadu Concepción. Další osady (včetně přístavu, nesoucího dodnes jeho jméno, Valdivia), resp. pevnosti zakládal následně v jižnějších regionech. Vzájemně nejednotní Araukáni zatím zorganizovali odpor, v jehož čele stanul, jako jeden ze 16-ti velkých kasiků, vrchní náčelník (toqui) Caupolicán. Zatímco Valdivia ponecháváním posádek v jednotlivých lokalitách tříštil své síly, Araukáni byli rozhodnuti všechny nově vytvořené španělské body jižně od Bío-Bío zničit. V závěru roku 1553 se jejich útok na jeden z nich, pevnost Tucapel, stal osudným i Valdiviovi, jenž proti domorodcům, kteří pevnost zničili, vyrazil s asi 50-ti španělskými jezdci a pěšáky (nemluvě o početnějším doprovodu pomocných Indiánů, tzv. yanacona). Pobit celý španělský oddíl, včetně samotného Valdivii, rozhodující podíl na tomto araukánském vítězství je připisován mladému náčelníku Lautarovi. Ten předtím jako zajatec sloužil asi 3 roky u Valdivii jako podkoní; a zjevně i to přispělo k obecnému zdokonalení válečné taktiky Mapučů, kteří, se svou výraznou početní převahou, proti lépe vyzbrojeným Španělům nejobvykleji praktikovali guerillovou válku, za využití hornatého a lesnatého terénu své domoviny. Araukánští bojovníci se také brzy naučili využívat od Španělů ukořistěných koní a rovněž jejich zbraní, příp. dokázali v reakci na ně zdokonalit vlastní výzbroj.

arau_03
Foto: Otevřená bitva mezi Španěly a Araukány v 1.polovině 17.století (kresba jezuitské provenience z roku 1646). Jak lze říci celkově o španělské conquistě Ameriky v předchozím, 16.století, nejpůvodněji se zde plně odrazil střet dvou předtím si vzájemně neznámých civilizací, konfrontace evropského válečnictví počáteční fáze novověku s bojovníky v podstatě na úrovni doby kamenné. Proti kovovým pancířům a zbraním, střelným zbraním (arkebuzám) a jezdcům na koních disponovali původně výlučně pěší Araukáni luky a šípy, tzv. bolas, kamennými oštěpy, sekerami, palicemi... Výhoda na jejich straně nicméně spočinula i v rychlém přizpůsobení se válečnictví svých protivníků. Třebaže jsou nadnesená dobová tvrzení, že v 1.polovině 17.století padlo v boji s Mapuči 40 tisíc Španělů, odpor, na jaký zde Španělé narazili, byl vnímán (už od předchozích desetiletí) za mimořádný v rámci celé španělské Ameriky. Nakonec, faktická samostatnost araukánských kmenů jižně od Bío-Bío přetrvala i pád španělské koloniální vlády v Chile. | Wikimedia Commons

Po Valdiviově smrti, v roce 1554, dokázali Araukáni přemoci i vojsko jeho nástupce v Chile Franciska de Villagra (kterému nepomohlo ani 6 děl, jež si proti Indiánům přivezl) a zničili osadu Concepción. Až v kontextu bojových akcí dalších let přišel o život Lautaro; a o něco později, v roce 1558, podlehl opět zintenzívněnému španělskému náporu v Araukánii též vrchní toqui Caupolicán. Ten při útoku svého kmene na osadu Cañete padl do španělského zajetí, načež byl nabodnut na kůl (a prostřílen šípy indiánských spojenců Španělů).

Tím však ozbrojená rezistence Araukánů ani zdaleka nekončila. Naopak, povstalecká válka proti španělské kolonizaci na jihu Chile, kterou záhy proslavil svou poemou i jeden z jejích španělských účastníků, Alonso de Ercilla, pokračovala s přestávkami během dalších dekád. Podporováni kolonisté v Chile finančně peruánskými místokráli, ve vzdálené Kastilii budil nákladný a (především vzhledem k početnímu stavu španělské populace v Chile) krvavý konflikt pozornost na dvoře španělského krále Filipa II. Zhruba v poslední čtvrtině 16.století, v paralele s vleklým vývojem španělsko-nizozemské války, jež byla později nazvána osmdesátiletou a jež tehdy představovala jeden z klíčových problémů španělské monarchie jako globálního impéria a velmoci, si tak Araukánie vysloužila přezdívku „indiánské Flandry“ (“Flandes indiano“). Po roce 1583 se chilský guvernér Alonso de Sotomayor, sám právě veterán bojů v Nizozemí, pokusil prosadit vojenskou reorganizaci v Chile, kdy by dosavadní milice stále relativně nepočetných hispánských kolonistů (spoléhající na podporu spřízněných Indiánů) nahradilo regulérní vojsko. K tomu ale bylo přikročeno až v době následující novému povstání, během něhož domorodí válečníci v prosinci 1598 zlikvidovali kolonu, čítající několik desítek Španělů a opět několik stovek jejich indiánských pomocníků, v bitvě u Curalaby. V boji zahynul s téměř všemi svými muži i guvernér Óñez de Loyola, a Araukánům se v několika málo dalších letech podařilo trvale zničit všechny španělské osady, vzniklé v předchozích desetiletích jižně od řeky Bío-Bío.

arau_04
Foto: O více než dvě století mladší je tato bojová scéna, znázorňující vítězství araukánských válečníků (po rychlém a překvapivém jezdeckém úderu) nad chilským vojenským oddílem u Traiguénu z roku 1868. Jednalo se o jeden z dílčích vojenských úspěchů Araukánů v době, kdy Chilané již realizovali kolonizaci regionů jižně od Bío-Bío. | Wikimedia Commons

Od taktiky tzv. defenzivní války, k níž Španělé došli s prvním vážným pokusem o mírová jednání s Araukány z roku 1612, a která byla spojena se zcela nezdařeným projektem jezuitů na podrobení Mapučů prostřednictvím křesťanské misionářské činnosti, bylo brzy, a na řadu dalších desetiletí, upuštěno. Přesto ale již nadále zůstávalo Bío-Bío faktickou, a často konfliktní hranicí mezi španělským panstvím (generálním kapitanátem Chile) a prakticky nezávislými araukánskými kmeny. O přístupu k araukánskému problému ze španělské strany mohla zatím vypovídat kupř. legalizace zotročování zajatých araukánských válečníků za španělského krále Filipa III. (vládl v letech 1598-1621), bez ohledu na tehdy již tradičnější  politiku španělské Koruny, jež nejobecněji otroctví domorodého amerického obyvatelstva oficiálně zakazovala. To, kterak situace španělsko-araukánského konfliktu mohla přicházet vhod i evropským nepřátelům habsburského Španělska, dokládá např. nizozemská námořní expedice, jež se v roce 1643 vylodila na ostrově Chiloé a v místech opuštěného přístavu Valdivia, a jež se pokusila navázat spojenectví s okolními Indiány – a což ve svém důsledku zase vedlo peruánskou místokrálovskou správu k rozhodnutí o obnovení Valdivie (zničené Araukány v roce 1599), jako strategicky významného španělského bodu při jihozápadním pobřeží Jižní Ameriky.

V té době, od roku 1641, se také již začala prosazovat praxe opakujících se mírových konferencí (zvaných parlamentos) mezi koloniálními guvernéry Chile a araukánskými válečnými svazy, tzv. vutamapus. Třebaže tato praxe, na níž později, v 18.století, navázala i praxe vlastně diplomatických zastoupení araukánských vutamapus v Santiagu jako centru generálního kapitanátu, neodvrátila další konflikty, přece jen lze hovořit o prosazení dlouhodobého statu quo, kdy španělská strana nejobecněji rezignovala na okamžité úsilí o přímé dobytí Araukánie. Zároveň, po dlouhé generace přetrvávající interakce mezi oběma stranami, k níž patřilo třeba i rasové míšení (byť často samo o sobě také s konfliktními okolnostmi), vytvářela podmínky k tomu, aby Araukáni v 18.století na svá teritoria vpouštěli bělošské (španělské či kreolské, chilské) misionáře a obchodníky.

arau_05
Foto: Chilský plukovník Cornelio Saavedra (sedící uprostřed) jedná s araukánskými náčelníky (loncos) v roce 1869. Saavedra byl hlavním strůjcem první fáze chilské anexe Araukánie, dovršené pak zhruba v letech 1881-83 – a při tradiční nejednotě Mapučů jedno z jeho úsilí směřovalo i v zabránění jejich spojení pod jeho hlavním araukánským protivníkem Quilapánem, náčelníkem tzv. horních kmenů  (zesnulým asi roku 1875). | Wikimedia Commons

Tato interakce se poté odrazila i během chilské války za nezávislost, jako v její závěrečné fázi, kdy zhruba v letech 1819-24 proběhla v jižních oblastech vznikajícího chilského státu brutálně vedená tzv. válka „na život a na smrt“ – a do níž araukánští bojovníci zasáhli spíše na royalistické straně, tzn. prakticky na straně již zhroucené španělské koloniální moci. Představujíc řeka Bío-Bío jižní hranici nové Chilské republiky, ta zprvu ve vztahu k Mapučům navázala na předchozí, již víceméně kompromisní tradici španělské Koruny. V polovině 19.století však na její straně nabraly na síle projekty k ovládnutí araukánských území. Pozvolná kolonizace byla zahájena poté, co se v roce 1860 francouzský dobrodruh Orélie Antoine de Tounens, v rozhodující míře podpořen protichilsky orientovaným náčelníkem Quilapánem, prohlásil králem Araukánie a Patagonie (tato sousední oblast se rovněž dosud nacházela fakticky mimo svrchovanost Argentiny). Počátkem roku 1862 padl Tounens do rukou chilských úřadů, a prohlášen soudní cestou za „blázna“, byl poslán zpět do Francie. Třebaže se nedočkal požadované podpory u tehdejšího francouzského císaře Napoleona III., svůj pokus po letech ještě zopakoval. Mezitím, proces chilské kolonizace, realizovaný v režii plukovníka Saavedry, dospěl k větším ozbrojeným střetům Araukánů s oddíly chilské armády.

Nakonec, situace tzv. ledkové války, vedené v letech 1879-84 Chile proti Peru a Bolívii, a koncentrace chilských vojenských sil v konfliktu se severními sousedy, podnítily od roku 1880 nové velké povstání araukánských náčelníků proti postupující chilské kolonizaci. Útoky na chilské objekty přivedly vládu v Santiagu de Chile, od září 1881 pod vedením presidenta Dominga Santa Maríi, k rozhodnutí o nové ofenzivě na jihu, jež do počátku roku 1883 vrcholila obsazením a fakticky anexí celé Araukánie. Tzv. pacifikace Araukánie znamenala definitivní konec samostatnosti, kterou si po staletí mapučské kmeny hájily proti Inkům, Španělům i Chilanům. Indiánům byla ponechána půda ve vzájemně rozptýlených redukcích a do Araukánie, spojené s centrálním Chile železnicí, byli vedle chilských zváni i evropští (z velké části přicházeli němečtí) přistěhovalci.

Na druhou stranu, různé formy odporu proti jejich stávající situaci se ze strany Mapučů objevovaly i později; a jak dokazují požadavky jejich společenství a organizací zhruba od období demokratizačního přechodu Chile od diktatury generála Pinocheta (za rozhodující zde můžeme považovat roky 1989-90), které směřují až k ideji teritoriální autonomie, objevovaly se i ve zcela nedávné minulosti, resp. až do současnosti.  

CENOVÉ BOMBY (388)

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací