Ardité, fašisté, Mussolini a černé košile
Počátek italských fašistů se datuje k 21. březnu 1919, kdy Benito Mussolini svolal do domu č. 9 na milánském náměstíčku San Sepolcro 60 podobně smýšlejících lidí, aby zde založili „nepolitické hnutí, věrné principům národního uvědomění, ale přitom s anarchisticko-syndikalistickými rysy“. V zakouřeném salónu se sešla zvláštní skupina levicových nacionalistů, futuristů, anarchosyndikalistů a arditů, která zde založila Fasci milanesi di combattente, Milánský svaz bojovníků, prazáklad Národní fašistické strany, která vládla v Itálii až do 27. července 1943, kdy byla maršálem Badogliem oficiálně rozpuštěna.
Hlavní úderná pěst nového uskupení byli ardité, které zastupoval Ferrucio Vecchi. Ardité (v italštině slovo „ardito“ znamená něco jako statečný, nebojácný nebo smělý) byli za první světové války elitní údernou jednotkou italské armády, která měla za úkol prolomit nepřátelskou obranu a vytvořit cestu pro oddíly běžné pěchoty. Jednalo se o nejstatečnější vojáky a dobrovolníky, byli to ti nejlepší z nejlepších. Ardité nosili černé uniformy a černé košile a na jejich černém praporu byla bílá lebka s dýkou. Ardité se proslavili svou odvahou hraničící s pohrdáním životem, sebevražednými akcemi, ale i nevázaným životem ve chvílích volna a odpočinku. Když válka skončila, mělo mnoho bývalých bojovníků této jednotky problém najít práci, nebo se zařadit do společnosti, která je často odmítala přijmout mezi sebe. Lidé v nich viděli symbol krutosti války, báli se jich a obviňovali je za poválečnou bídu. Mussolini a poté i celé fašistické hnutí se snažili nad nimi, ale i nad ostatními válečnými vysloužilci, držet ochranou ruku a útočili na vládu, že se o válečné veterány nestará a nechává je hnít na ulici. To se nemohlo později neprojevit v benevolenci, se kterou ozbrojené síly na fašisty hleděly a ke které o něco později ještě přidaly přímou podporu, včetně materiální pomoci.
Foto: Příslušníci italských úderných oddílů v roce 1919 | Wikimedia Commons / Public domain
Fašisté nabídli vojenským veteránům a arditům existenční podporu, poskytli jim obživu a ardité se ochotně stali údernou pěstí prvních fašistů. Jako za starých časů nosili černé uniformy a jejich hlavní zbraní byl útočný nůž pugnale, který byl jedním z válečných symbolů jednotky. V hladových poválečných letech vřela italská společnost velkou nespokojeností, vyčerpaná země nebyla schopna uspokojit potřeby nezaměstnaných dělníků a Itálii svírala vlna stávek a revolučních bouří. Na mnoha místech se objevily pokusy vyhlašovat a zakládat po ruském a německém vzoru rudé republiky a stále častěji bylo slyšet italské komunisty, že je třeba zažehnout rudou revoluci. Na klidu nepřidal ani manifest vedení silné socialistické strany, ve kterém se pravilo, že všude lze předvídat pád kapitalistického režimu. Tohle samozřejmě vyvolávalo strach u střední střídy a u majetných vrstev společnosti, které rudou revoluci nechtěli. Italští podnikatelé byli připraveni bránit se všemi prostředky. Za své peníze tak najímali ardity, aby bránili jejich podniky jako strážní. Tohle začalo fungovat, protože se dobře organizované oddíly bývalých vojáků dokázaly s komunistickými bojůvkami rychle vypořádat a Mussolini se pak často chlubil, že jeho fašisté zachránili stát.
Rok po založení strany se z fašistů stalo bohaté hnutí, které mohlo zaměstnávat stále více vojenských veteránů a ardité společně s fasci, fašistickými organizacemi, se rozšiřovali po celé zemi a jejich počet raketově rostl. Díky penězům získávali bojovníci arditů stále lepší výzbroj a byli dobře placeni. Jejich plat se tehdy pohyboval od 35 do 48 lir denně, což bylo více než plat úředníka.
Foto: Benito Mussolini během pochodu na Řím | Wikimedia Commons / Public domain
V roce 1921 byl již Mussolini připraven se podílet na vládnutí a 3. srpna 1921 uzavřel se socialisty smlouvu, ve které se obě strany zavázaly, že ukončí vzájemné násilné akce a budou spolupracovat. I když byl pragmatický Mussolini kromě komunistů ochotný spolupracovat se všemi ostatními parlamentními stranami Itálie, u ostatních squadristů, místních velitelů fasci, však tvrdě narazil. Vyčítali mu, že zradil ideály hnutí a odmítli se smlouvě podřídit. Všechno nakonec vyvrcholilo 16. srpna 1921, kdy bylo svoláno velké shromáždění nespokojených vůdců fasci, kde se mluvilo o Mussoliniho zradě a Mussolini musel ohlásit, že odstupuje z vedení hnutí.
Zhrzený Mussolini nevydržel trucovat dlouho a brzo neochotně přiznal, že se mýlil, že uznal, že existují i jiné cesty, jak se dostat k moci než jen parlamentní cestou. Mussolini vypracoval nový politický program, který neměl nic společného s jeho původními socialistickými ideály a který vyhovoval jak podnikatelům, středním vrstvám i dělníkům, ale především hlavním vůdcům fasci. Na 7. listopad svolal do Říma velký fašistický sjezd, na kterém se měla založit fašistická strana. Tři dny o tom jednalo 15 000 delegátů, kteří zastupovali 320 000 členů sdružených ve 2200 fasci, tedy fašistických organizacích. Mussolini ustoupil radikálům a opozici a slíbil, že nová strana bude více vojenská než parlamentní a zavázal se, že smlouvu se socialisty vypoví. 8. listopadu 1921 byla oficiálně založena Partio Nazionale Fascita - Národní fašistická strana - a Mussolini stanul v jejím čele.
Foto: Černé košile s Benitem Mussolinim během pochodu v Římě, 28. října 1922 | Wikimedia Commons / Public domain
V prosinci pak 1921 předseda vlády Bonony, vyděšený rostoucí silou fašistů i rostoucím agresivitou arditů, nařídil ozbrojení občanů a rozpuštění všech ozbrojených organizací. Fašisté proti tomu nejdříve protestovali, protože bylo nařízení uplatněno do všech důsledků a jejich strana by musela zmizet jako první. Ovšem, Bonony se k takovému činu neodhodlal a navíc tím přispěl k ještě většímu semknutí jejich řad. Mussolini nařídil celkovou militarizaci jejich strany, mělo to připomínat „jako když římští liktoři svazovali pruty svých seker“. Byly založeny fašistické milice Milizia Volontaria per la Sicurezza Nacionale - Dobrovolná milice - pro bezpečnost státu. Jejich uniformou se staly černé košile arditů a černé čapky, díky kterým se milicím začalo zkráceně říkat Camicie nere-Černé košile. Jednalo se, na rozdíl od arditů, o masovou milici, která do svých řad nebrala jen vojenské veterány. Černé košile se podle římského vzoru dělily na centurie, kohorty a legie a zároveň s tím probíhalo ještě členění funkční - principi jako bojové jednotky a triari jako bojové zálohy. Milice měly také své ženské a mládežnické sekce - balilly a avanguardisty.
O rok později zahájily černé košile pochod na Řím a následně vstoupily slavnostně do jeho ulic. Mussolini, novopečený premiér, přehlížel oddíly černých košil na koni, nyní už v civilu, v buřince a se vztyčenou paží zdravil pochodující squadristy. Měl za sebou 14 337 dnů života, 7 848 mu jich zbývalo.
Zdroj: historyanswers.co.uk