Těžký bombardér z období druhé světové války Boeing B-29 Superfortress se stal velice známým letounem; jak by také ne, když to byl první a dosud i poslední bombardér, který svrhl jadernou bombu v rámci regulérní bojové mise. Méně známý už je fakt, že vývoj takto obrovských bombardérů, schopných létat ve vysoké výšce, na dlouhé vzdálenosti a svrhávat na tu dobu obrovské náklady bomb, byl nejnákladnějším zbraňovým programem celé druhé světové války; stál dokonce více peněz, než vývoj právě atomové bomby.

K tomu přispěl i fakt, že kromě slavného Superfortressu byl vyvinut další, podstatně méně známý stroj obdobné kategorie, který představoval záložní možnost v případě, že by odvážný projekt B-29 selhal. To se nestalo a jeho konkurent B-32 Dominator, vyráběný firmou Consolidated, známou především díky rovněž velice slavnému bombardéru B-24 Liberator, tak s pouhou stovkou vyrobených kusů téměř upadl v zapomnění.

Foto: Jeden z prototypů XB-32 v letu | Wikimedia Commons

Psali jsme:Sebevražedná pilulka pro příslušníky SOE

Počátek obou projektů supertěžkých bombardérů se datuje dokonce ještě před útok na Pearl Harbor. Projekt firmy Consolidated, jehož základem byl právě B-24 Liberator a který původně obsahoval i poměrně bizarní nápady, jako byly obranné 20mm kanony umístěné v motorových gondolách, však postupoval oproti vývoji B-29 poměrně pomalu. Na jeho konci však přece jen byl plně funkční těžký bombardér, jehož výkony byly více než srovnatelné s B-29. Jeho čtyři motory Wright R-3350-23 mu udělovaly maximální rychlost přes 550km/h a s plným nákladem přes 9000kg bomb dokázal letět rychlostí přes 450km/h, což bylo o téměř 100km/h víc, než v případě B-29. Rovněž dolet přes 6000km představoval oproti B-29 dvacetiprocentní zlepšení, další výhodou pak byla lepší stabilita při nižších rychlostech dosažená modernější konstrukcí vrtulí a tlustším křídlem, což bylo praktické především při přistávání.

Vaz celému projektu však zlomily konstrukční problémy s přetlakovou kabinou, od které bylo následně upuštěno, pročež nebyl Dominator na rozdíl od B-29 schopen operovat ve velkých výškách. Rovněž dálkově ovládané obranné věže, kterými byl vybaven Superfortress, se firmě Consolidated nepodařilo dovést do plně funkčního stavu a obrana proti nepřátelským stíhačům tak byla nakonec vyřešena konvenčně pomocí deseti kulometů ráže 12,7mm, ovládaných několika střelci. 

Foto: B-32 Dominator na zemi | Wikimedia Commons

Vyrobeno tak bylo pouze cca 100 sériových kusů tohoto stroje, přičemž do konce války jimi byla vybavena pouze jediná jednotka, konkrétně 386. bombardovací peruť 5. letecké armády. Ta na samotném konci války podnikla na těchto strojích několik úspěšných náletů proti japonským silám na Filipínách a Tchajwanu, tehdy nazývaném Formosa. Do historie se však nakonec bohužel zapsal úplně jinak, a to velice smutným incidentem, který se odehrál několik dnů po kapitulaci Japonska a oficiálním ukončení bojů. 18. srpna 1945  letěly dva průzkumné Dominatory, které byly namísto bomb vybaveny fotografickými aparáty a experty z 20. průzkumné letky na palubě, na průzkumnou misi nad hlavní město Japonska Tokio. Po několika přeletech ve výšce 3 a 6 tisíc metrů osádky zaregistrovaly, že navzdory vyhlášenému příměří proti nim vzletěly japonské stíhací letouny, a to konkrétně 14 A6M Zero a tři moderní N1K-J Shiden, vyzbrojené 20mm kanony. Dodnes není jasně vysvětleno, zda byly stíhačky vyslány proto, že se japonský velitel domníval, že Američané chtějí porušit příměří a pokračovat v bombardování města, nebo zda se jednalo o nepovolenou akci několika japonských pilotů, kteří se nedokázali smířit s porážkou.

Psali jsme:Armáda Spojených států amerických koupila prostřednictvím CSG USA radary ReTwis 5 od pardubické společnosti Retia

Foto: Cvičný TB-32 v letu. Na snímku je dobře vidět dělená pumovnice | Wikimedia Commons

Tak či onak, stíhačky nastoupaly k průzkumným B-32 a k překvapení jejich osádek okamžitě zahájily palbu. Ačkoli osádky Dominatorů se bránily střelbou ze svých kulometů, japonským letounům se podařilo několikrát zasáhnout B-32 pojmenovaný Hobo Queen II. Po vyřazení jednoho z motorů bombardéru střely z 20mm kanonů zasáhly i horní střeleckou věž, roztříštily její překryt a zranily střelce Jimmyho Smarta. Při dalším útoku nepřátelského stíhače pak bombardér dostal řadu přímých zásahů do trupu, přičemž střely prolétly skrz a těžce zranily experta přes fotografický průzkum seržtanga Anthonyho Marchioneho, devatenáctiletého potomka italských imigrantů původem z Bronxu. Ten se v tu dobu snažil pomoci kolegovi Josephu Lacharaitemu, kterému během předchozích útoků jeden z 20mm granátů roztříštil obě nohy.

Oba bombardéry následně nabraly rychlost prudkým klesáním a uletěly z dosahu nepřátelských stíhačů. Oběma Dominatorům se podařilo úspěšně vrátit na základnu a to i přesto, že Hobo Queen II měl pouze tři funkční motory, zničenou směrovku a několik desítek průstřelů v trupu. Střelce Smarta i fotografa Lacharaiteho se podařilo zachránit, avšak těžce zraněný Marchione i přes poskytnutou první pomoc vykrvácel a zapsal se tak do smutných statistik jako poslední americký letec, který padl během druhé světové války.

Okamžitě po tomto incidentu byli Japonci nově ustanovenou okupační správou donuceni, aby ze všech svých ještě funkčních letounů odstranili vrtule a žádný podobný incident se tak již nemohl opakovat. O tři týdny později bylo rozhodnuto o vyřazení bombardérů B-32 Dominator ze služby, přičemž poslední z nich byl sešrotován už v roce 1949.