Velcí bitevní psi conquistadorů vyvolávali u indiánů obrovský strach
Jak je známo, pro domorodé obyvatele Ameriky znamenal kůň i pes pozoruhodný úkaz, který budil hrůzu. Domorodci chovali pouze drobná ochočená zvířata: šlo buď o Kynkažu (Potos flavus), což je malá stromová šelma, příbuzná mývalům a nosálům, nebo psovitou šelmu zvanou Maikong (Cerdocyon thous), který se živí kraby a raky při pobřeží. Oproti těmto drobným zvířátkům tak působili oni obrovští pyrenejští psi (příbuzní mastifů) opravdu hrůzně. Španělé si tuto skutečnost záhy uvědomili a umně ji využívali.
Psi doprovázeli Kryštofa Kolumba již na jeho druhé plavbě. Dle jeho slov deset Španělů se psem vyvolává u indiánů větší strach, než sto Španělů bez psa. Váleční psi navíc často nosili do boje různé typy "brnění", často osazené hroty a dostávali pravidelný žold. Opravdu cenný pes tak mohl dostávat o polovinu vyšší žold než např. lučištník. Páter Las Casas podal zprávu o bitvě u La Vega Reál, kde tehdy nasazení psi domorodce prakticky zničili, jeden pes sám dokázal vyřadit více než sto indiánů. Dodnes se zachovala jména těch nejslavnějších „indiánobijců“ - Becerrillo, Leonciello, Bruto, Amigo a mnoho dalších.
Foto: První zdokumentované nasazení válečných psů v Americe proběhlo již roku 1495, kdy 20 mastifů nasadil Bartoloměj Kolumbus (1461–1515) v bitvě u Santa Maris el Antigua a Darien. Následujícího roku psy úspěšně použil také se svým bratrem Kryštofem Kolumbem | warhistoryonline
První zdokumentované nasazení válečných psů v Americe, proběhlo již roku 1495, kdy 20 mastifů nasadil Bartoloměj Kolumbus (1461–1515) v bitvě u Santa Maris el Antigua a Darien. Následujícího roku pak psy úspěšně použil i se svým bratrem Kryštofem Kolumbem. Tito psi byli speciálně vycvičeni k boji proti lidem a velice často byli využívání i ke sportovnímu lovení lidí nazývanému „la Monteria infernal“. Existuje např. příběh, kdy se guvernér ostrova Haiti, don Diego de Salazar, chtěl pobavit a také odměnit psa, který už dlouho neměl příležitost roztrhat indiána. Zavolal si tedy jednu indiánskou stařenu, dal jí do ruky kus papíru a poručil jí odnést dopis křesťanům, kteří „právě dleli ve vzdálenosti jedné míle“. Stařenka vzala papír a vydala se na cestu. Když byla vzdálena asi 50 metrů, guvernér na ni poštval svého psa Becerrilla. Pes se se štěkotem rozběhl za kořistí, a když byl téměř u ní, indiánka se otočila ke psu, klesla k zemi a začala jej prosit: „Pane pse, nesu dopis od pana guvernéra, prosím, nic mi nedělejte.“ Pes, který byl zvyklý, že před ním indiáni s křikem prchají, se zmateně zastavil, stařenu očichal a pak se otočil a vrátil se k pánovi. Guvernér byl činem svého psa překvapen, avšak rozhodl se darovat stařeně život i svobodu. Pes Becerrillo však takto mírný nebyl pokaždé. Jednalo se totiž o nejděsivějšího a nejudatnějšího psa, který se svými činy nesmazatelně zapsal do historie.
V roce 1514, skupina indiánů z kmene Karibů pod vedením náčelníka jménem Yaureybo zaútočila na španělskou osadu při pobřeží Portorika. Karibové byli v přesile a obránci se brzy dostali do velkých potíží. Bezvýchodnou situaci se tehdy rozhodl řešit velitel posádky, kapitán Don Sancho de Arango tak, že se sám vrhl do útoku doprovázen pouze svým psem Becerrillem. Muž a pes pak společně bojovali bok po boku jako lvi. Sancho de Arango pobil několik nájezdníků, byl však dvakrát zasažen do stehna a klesl k zemi obklopen zuřivými indiány. Ti se jej poté snažili dostat živého z bojiště, kde by jej čekal osud horší než smrt (byli to kanibalové). Když Becerrillo viděl, že je jeho zraněný pán obklopen indiány, neváhal a vrhl se k němu, aby jej chránil. „Kousal vpravo i vlevo, s šílenou zuřivostí. Byl strašný jako drak, jako mytologický Kerberos, strážce pekla a paláce boha Háda." Nakonec svého pána zachránil, avšak draze za to zaplatil. Pes padl až po zásahu cca padesáti šípů, které ukončily jeho život. Vysloužil si jméno „Bercerruillo teror Borinquena“ a podle popisu historika Francisca de Gómara ze šestnáctého století vypadal pes následovně: „Byl hnědého těla, čenich měl černý až k očím, střední výšky, jeho postava nebyla ani ladná ani elegantní, ale byl energický, odvážný a velmi inteligentní.“
Foto: Psi jsou věrní společníci ve všech moderních konfliktech, například na Pacifickém bojišti byli psi velmi účinnou zbraní | U.S. Army
Beceriillo měl rovněž udatného potomka jménem Leoncico, který až do konce svého života stál po boku slavného objevitele a dobyvatele - Vasco Nunez de Balboa. Během své kariéry získal více než 500 zlatých pesos a byl prvním psem, který viděl Tichý oceán. Dalším známým psem byl Bruto, kterého vlastnil de Soto. Zajímavostí je, že během své kariéry dostal tento pes jako kořist 20 otroků. Psi byli používáni přímo v boji a jejich nasazení často zahnalo domorodce na útěk dříve, než mohli zasáhnout jejich páni. Psi také doprovázeli různé dobrodruhy při jejich cestách vnitrozemím, kdy chránili zadní voj výpravy. V noci střežili tábor, používali se k lovu a v případě nejvyšší nouze posloužili jako potrava. Je známo že psi např. doprovázeli Francisca de Orellana na jeho expedici do Amazonie.
Foto: Psy dnes k bojovým i bezpečnostím operacím využívá většina moderních armád. Málokterá armáda má však tak moderní vybavení pro své čtyřnohé bojovníky jako americká armáda. | Navy SEAL
Tito bitevní psi byli speciálně vychováni ke krvežíznivosti zejména na lidskou krev. Údaje o chovu a vyobrazení těchto psů najdeme v díle Ulisse Aldrovandiho (1637), ale ještě dříve u italského historika Blonda (1388 až 1463), který ve svém díle poznamenává: „Válečný pes musí odstrašovat již svým vzhledem stejně jako svou bojovou schopností. Je, s výjimkou svého pána, nepřítelem každého člověka. To znamená, že když se setká s někým, koho třeba i dobře zná a on nezůstane stát, vrhne se na něj a zatne mu zuby do těla. Musí vystupovat proti všem lidem s velkou odvahou a na všechny vrhat nepřátelské pohledy. Tento pes byl již od raného mládí cvičen k boji. Byl veden lidmi, kteří měli ruku ovinutou hustými záhyby svého pláště, takže je pes nemohl prokousnout a takto chráněný člověk učil psa kousat. Když byl pes poštván, člověk utíkal pryč a byl psem napaden a stržen k zemi. Na zemi ležícího člověka pak pes zuřivě kousal. V dalším dnu pes cvičil zase s jiným člověkem, stejně chráněným a na konci výcviku se již pes dal poštvat na kohokoliv, na jehož stopu byl nasazen. Po boji byli psi uvázáni na řetěz a na něm byli také krmeni. Tato cvičení se stále opakovala, až se pes stal prvotřídním zabíječem lidí.“ Blondus byl toho mínění, že čas od času je správné bojovat se psem taseným mečem. Tím způsobem pes brzy pochopí, jak se má bránit a získá tak odvahu útočníkovi odolávat. Pak už pes dokáže bojovat prakticky s libovolným nepřítelem.