25. března 1945 zahájila vojska 2. ukrajinského frontu sovětské Rudé armády útočnou operaci s cílem osvobodit Bratislavu a po proniknutí na Moravu také Brno. Sovětské velení předpokládalo poměrně hladký průběh celé akce, ve skutečnosti však museli Sověti, zejména na přístupech k Brnu, svádět tvrdé boje.

                      Foto: Bitva o Brno 1945 | Wikimedia Commons / Public domain

Sovětské velení se začalo zabývat plánem velkého úderu směrem na jižní Moravu již v únoru 1945. Provést jej měl 2. ukrajinský front v čele s maršálem Malinovským, jehož vojska se v té době nacházela severně a jižně od Dunaje. Jenže Němci sovětské útočné plány překazili, když 17. února zaútočili poměrně velkými silami na sovětské předmostí u Hronu. Rudá armáda byla nečekaným útokem zatlačena zpět za řeku a musela na celý měsíc přejít do obrany.

Teprve po obnovení ofenzivního postupu směrem k Vídni nastal vhodný okamžik pro úder i na Moravu. Strategický plán počítal s tím, že 2. ukrajinský front povede útok na Brno a odtud bude postupovat dále k městům jako Vyškov, Prostějov a Olomouc. Ze severu měl zároveň útočit 4. ukrajinský front armádního generála Jerjomenka a osvobodit Ostravu. Následně by také postupoval k Olomouci, čímž by se německé jednotky v oblasti moravsko-slovenského pomezí ocitly v obklíčení.

Německé jednotky na území Protektorátu spadaly v té době pod velení skupiny armád Střed polního maršála Ferdinanda Schörnera. Samotnou Moravu bránila 1. tanková armáda v čele s generálem Nehringem. Ve stavu měla celkem okolo 400 000 mužů, ale poměrně málo tanků, samohybných/útočných děl a stíhačů tanků – těch bylo k dispozici pouhých zhruba 120. Leteckou podporu mohly zajistit eskadry 6. letecké armády, ty však byly předchozími boji značně vyčerpané a měly ve stavu pouze 120 strojů.

Vzhledem k postupu Rudé armády začali Němci na Moravě už koncem roku 1944 budovat polní opevnění. Zpočátku byli k jejich stavbě nasazeni váleční zajatci a pomáhat museli i maďarští vojáci. Od počátku roku 1945 začalo být na zákopové práce mobilizováno i české obyvatelstvo. Již 20. ledna 1945 pracovalo na stavbě zákopů a polních opevnění celkem 40 000 lidí a do konce měsíce jejich počet ještě vzrostl. Tehdy se už obranné pozice budovaly přímo v okolí Brna a Olomouce. Němci se snažili zajistit dobrou pracovní morálku dělníků, a tak jim přidělovali dostatek cigaret, potravin a dokonce i alkoholu. Moravané ovšem nebyli z práce pro Němce nijak nadšení a mnozí simulovali nemoc, aby mohli být uznáni za práce neschopné. Jiní z pracovního nasazení utíkali, jak jen to bylo možné. V případě dopadení však často končili ve zvláštních pracovních táborech a někteří byli dokonce předáni tzv. zvláštním soudům, které provinilce odsuzovaly k trestu smrti.

Sovětské velení se na operaci dobře připravilo. 2. ukrajinský front měl k dispozici přes 350 000 mužů, 7 860 děl a minometů a leteckou podporu mohlo poskytnout 637 letadel 5. letecké armády. Ofenziva začala 25. března 1945, kdy sovětské jednotky vyrazily do útoku ze svých výchozích postavení východně od řeky Hron. Hlavní tíhu bojů nesla 7. gardová armáda a 53. armáda, kterým se brzy podařilo prolomit německé linie. Do průlomu byla následně nasazena 1. gardová jezdecko-mechanizovaná skupina pod velením generálporučíka Plijeva. Tato skupina zahrnovala jak tanky, tak jezdectvo a jejím úkolem bylo pronikat rychlými útočnými klíny od Hronu až k Brnu, přičemž měla obcházet silně opevněné body nepřítele. Právě Plijevova skupina měla za úkol jako první obsadit Brno a udržet město do příchodu posil od 53. armády.

Sovětské velení bylo během příprav operace značně optimistické a předpokládalo, že jeho jednotky dosáhnou Brna již během 8. dubna. Zpočátku šlo vše opravdu hladce a 4. dubna byla osvobozena Bratislava. Plijevův 6. gardový jezdecký sbor dorazil v noci na 7. dubna k břehům řeky Moravy u městečka Lanžhot a 4. gardový jezdecký sbor se dostal k Moravě nedaleko obce Rohatec u Hodonína. Překročení řeky však pro útočící vojska představovalo značný problém. Morava byla v jarním období silně rozvodněná a zaplavené území dosahovalo místy až osmikilometrové šířky. Hloubka vody mimo hlavní koryto místy činila až 120 cm. Němci navíc tento stav uměle udržovali postupným vypouštěním vody z Vranovské přehrady a jejich obrana kolem Lanžhota byla velmi dobře připravena. Všechny mosty přes řeku byly vyhozeny do vzduchu a železniční náspy zaminovány.

Úsek fronty mezi Lanžhotem a Hodonínem bránily jednotky 711. pěší divize, která měla za sebou řadu bojových nasazení na západní frontě. Velel jí generálporučík Reichert. Kromě toho zde byly dislokovány i jednotky 46. divize lidových granátníků generálporučíka Reutera, tvořené převážně sudetskými Němci z okolí Chebu a Karlových Varů. Sověti zahájili útok na oblast Lanžhota leteckými údery a v noci z 6. na 7. dubna obsadili kozáci trosky železničního mostu přes Moravu. Ženisté zde zbudovali improvizovanou dřevěnou lávku a na druhém břehu vzniklo malé předmostí, odkud Sověti postupovali přímo na Lanžhot. Město bylo po celou neděli 8. dubna a následující den vystaveno leteckým útokům i prudké palbě z děl a kaťuší. Navzdory urputné obraně se kozákům podařilo překonat zaplavený lužní les a 10. dubna pronikli do Lanžhota. Jejich koně přitom museli celé dny stát v chladné vodě, a tak není divu, že na přístupech k městu uhynulo kolem 2 000 zvířat.

Morava byla mezitím přemostěna dalšími improvizovanými přechody, což umožnilo dopravit na druhý břeh i tanky, samohybná děla a dělostřelectvo. Poté provedli kozáci Plijevovy skupiny statečný útok, který byl však silnou palbou obránců odražen s těžkými ztrátami. Nápor byl proto 11. dubna zopakován – tentokrát za podpory tanků a samohybných děl. Nepřetržitá palba těžkých zbraní trvala toho dne 12 hodin a prakticky žádný dům nezůstal bez poškození. Sovětští vojáci nejprve v bojích muže proti muži překonali odpor v zákopech kolem města, poté pronikli do ulic. Díky podpoře bitevních letounů Il-2 se odpoledne podařilo vytlačit Němce z centra a vše již vypadalo nadějně – dokud se na scéně neobjevilo několik těžkých tanků Königstiger patřících do sestavy divize Feldherrnhalle. Jejich protiútok Sověty zaskočil, a než se stihli vzpamatovat, bylo zničeno 10 sovětských tanků a samohybných děl.

Po prvotním překvapení se kozáci začali tvrdě bránit a podařilo se jim zničit jeden až dva těžké nepřátelské tanky. Po setmění Němci na další obranu rezignovali a město vyklidili. Zbylé Königstigery ustoupily do Ladné a pěchota společně s pancéřovými granátníky se stáhla za nádraží a směrem na Kostice. V noci na 12. dubna obsadila celý Lanžhot Rudá armáda a první jihomoravská obec byla konečně osvobozena. Místní obyvatelé za to však museli zaplatit vysokou cenu. Z celkem 924 domů bylo 229 zcela zničeno, 483 těžce poškozeno a 212 lehce. V bojích zahynulo 56 civilistů, dalších více než 250 bylo zraněno. Ztráty Rudé armády nejsou přesně známy, ale mohly dosáhnout až 1 500 mužů. V samotné obci je pohřbeno 232 sovětských vojáků.

Další postup Rudé armády se poté zaměřil na Hodonín, který byl dobyt v průběhu 12. dubna za cenu 77 padlých. Obsazením tohoto města získala Rudá armáda významné předmostí pro další postup k Brnu. Samotné „hlavní město“ Moravy bylo přitom již 8. dubna zaskočeno prvním náletem sovětských letounů. Jednalo se o 18 lehkých bombardérů Douglas A-20G Boston americké výroby, patřících do sestavy 218. bombardovací divize 5. letecké armády, které startovaly z letiště u Galanty na Slovensku.

Bohužel v den útoku panovalo krásné počasí, které vylákalo mnoho Brňanů k procházkám po městě. Rušno bylo zejména v parku na Kolišti, kam vyrazilo i mnoho žen s dětmi. Krátce po třetí hodině odpoledne byl slyšet vzdálený zvuk motorů, ale protože nebyl vyhlášen letecký poplach, nikdo tomu nevěnoval pozornost. Když začaly z nebe náhle padat první tříštivé pumy, bylo již na útěk příliš pozdě a několik desítek civilistů zahynulo. Nálet postihl střed města, včetně dvou nemocnic, kam byly přiváženy první oběti. Nejhorší situace však panovala právě na Kolišti, kde byla řada těl úplně roztrhána a jejich zbytky visely ve větvích stromů.

Další sovětský letecký útok proběhl 12. dubna a zasáhl centrum Brna včetně náměstí Svobody. Celkem bylo svrženo 150–200 tříštivých pum a následky byly tentokrát ještě horší. Na Joštově třídě dostala přímý zásah tramvaj plná cestujících a počet obětí v ulicích města přesáhl 200 osob. Po tomto náletu ustal v Brně veškerý veřejný život, 13. dubna bylo přerušeno vyučování ve školách a obyvatelé s obavami očekávali, co přinesou následující dny. Od 15. dubna se město stávalo terčem leteckých útoků denně.

Klíčovým bodem německé obrany se stala obec Ořechov, asi 20 kilometrů jižně od Brna. Již koncem února 1945 zde stovky nuceně nasazených osob budovaly obranné pozice a 15. dubna vydalo velení skupiny armád Střed rozkaz k obsazení obranných postavení před Brnem s uzlovým bodem právě v Ořechově. Velitel města, generálporučík Gerhard Poel, vyslal do tohoto prostoru oddíly Volkssturmu, které byly posíleny částmi 16. tankové divize, muži 21. policejního pluku SS a dalšími formacemi. Sovětské oddíly dorazily k obci 18. dubna a večer zahájily útok jezdecké jednotky za podpory pěchoty, tanků a samohybných děl. Po prudkém náporu se jim podařilo proniknout až do středu obce, ale následoval německý protiútok a tvrdé boje pokračovaly po celou noc i následující den.

V průběhu 19. dubna se Ořechov stal cílem protiútoku příslušníků 16. tankové divize, kteří vytlačili Sověty z návrší kolem kostela. Několik sovětských tanků a samohybných děl bylo zničeno a střed obce se proměnil v pole trosek. Těžké boje pokračovaly i v dalších dnech a sovětským jednotkám se nedařilo prorazit obranu, takže velení bylo nuceno nasadit do bojů další síly. Teprve 24. dubna se podařilo Ořechov dobýt společným náporem 6. orelské střelecké divize a 4. gardového jezdeckého sboru.

Sovětské jednotky pak postupovaly k Brnu i z dalších směrů a německé obranné pozice se stávaly terčem neustálých leteckých útoků. Během jednoho z nich se jihovýchodně od Brna, v obci Sokolnice, podařilo sovětským letcům smrtelně zranit velitele německého XXIV. tankového sboru, generálporučíka Källnera. Ztráty však utrpěly i útočící jednotky – 23. dubna padl v Rajhradu zástupce velitele 50. střeleckého sboru, generálmajor Kozyr. Zpomalení postupu Rudé armády se nelíbilo Stalinovi, který přikázal dobýt Brno do tří dnů.

Ráno 23. dubna proto přiletěl ze Slovenska sám velitel 2. ukrajinského frontu, maršál Malinovskij, který z pozorovatelny nedaleko Křepic vydal rozkaz k závěrečnému úderu. Generální útok začal téhož dne v 9:30 po prudké dělostřelecké přípravě a leteckých úderech. Rozhodujícím momentem pro další postup bylo nasazení elitní 6. gardové tankové armády generálplukovníka Kravčenka, která udeřila z jihovýchodního směru. Sovětští vojáci postupovali v těžkých bojích krok za krokem a večer 24. dubna se jim podařilo obsadit brněnské jižní předměstí Tuřany. Následující den museli Němci vyklidit Slatinu, Líšeň, Židenice, Juliánov a několik dalších čtvrtí.

Pro civilní obyvatelstvo to však znamenalo skutečné peklo, protože celé město bylo neustále zasypáváno dělostřeleckými granáty a bombami letounů 5. letecké armády. Brňané se snažili přežít v různých krytech a sklepeních, přesto se pro mnohé z nich stal tento den posledním v životě. V průběhu 26. dubna se již bojovalo ve vnitřním městě. Sověti museli překonávat silný odpor zejména na Zelném trhu, v okolí náměstí Svobody a Moravského náměstí. Většina města však během dne padla do sovětských rukou a v 19:00 hodin ohlásil Moskevský rozhlas, že se Rudá armáda zmocnila celého Brna.

Osvobození města stálo životy 1 200 jeho obyvatel a letecké útoky společně s pouličními boji zničily nebo poškodily 13 723 domů z celkového počtu 26 287, tedy více než polovinu. Totálně zničeno bylo 1 277 z nich. Rudou armádu stály boje 4 246 mužů, zatímco německé ztráty nelze přesně vyčíslit. Dobytí moravské metropole představovalo hlavní cíl Bratislavsko-brněnské operace, ale útoky dál pokračovaly na jiných směrech a řadu míst osvobodili také vojáci 1. a 4. rumunské královské armády. Boje na území Moravy probíhaly i v prvních květnových dnech. Do 5. května byla vytvořena téměř souvislá fronta, neboť od severu postupovaly z Ostravska vstříc 2. ukrajinskému frontu armády 4. ukrajinského frontu. V noci z 8. na 9. května pak vešla v platnost bezpodmínečná kapitulace Německa, jejíž podmínky stanovily, že jednotky Wehrmachtu se mají vzdát těm spojeneckým silám, s nimiž jsou v kontaktu. To vyvolalo hromadný útěk německých vojáků směrem na západ – do amerického zajetí.

Zdroj: valka.cz, palba.cz