Nedávno publikovaná kniha kanadského historika Tima Cooka přinesla znepokojivé důkazy o britském programu, v jehož rámci byly během první světové války zabitým kanadským a britským vojákům odebírány orgány – často bez jejich předchozího souhlasu a bez vědomí rodiny. Cílem bylo, aby se budoucí lékaři dopředu připravili na možné účinky moderních zbraní.

Foto: Britský zákop během bitvy na Sommě v roce 1916 | Wikimedia Commons / Public Domain

V knize Lifesavers and Body Snatchers: Medical Care and the Struggle for Survival in the Great War (Záchranáři a zloději těl: Lékařská péče a boj o přežití ve Velké válce) Cook sdílí zlověstnou minulost, která byla více než sto let utajována. Historik hovoří o obskurním lékařském programu vyvinutém "k pitvám zabitých kanadských a britských vojáků a k odstraňování jejich poškozených mozků, zplynovaných plic a roztříštěných stehenních kostí."
V bojích první světové války zahynulo v důsledku nemocí nebo zranění na bojišti přibližně 8,5 milionu vojáků, podle jiných odhadů je to více než dvojnásobek. Vysoce účinné dělostřelectvo, yperit a další inovace nejenže způsobily, že konflikt byl smrtelnější než ty předchozí, ale ovlivnily také způsob, jakým se zacházelo s mrtvými.

Psali jsme:Čeští vojáci pod praporem OSN

Takový počet obětí dosud nikdo nezažil. Tisíce vojáků byly pohřbeny na bojišti v hromadných i jednotlivých hrobech, často na stejném místě, kde zemřeli. V prvních dnech války neměla britská armáda žádný registr, který by pohřby zaznamenával, což znamenalo, že mnohá bojiště se zaplnila neoznačenými hroby. Ti, kteří měli to štěstí, že se před smrtí dostali do nemocnice, byli pohřbeni na hřbitově v blízkosti zdravotnických zařízení, často vedle hřbitovů, které vznikly ještě před válkou. Na rozdíl od pohřbů, k nimž došlo na bitevním poli, byly tyto pohřby zaznamenány v úřední evidenci.

Problémem byla také identifikace mrtvých, protože mnozí z nich byli kvůli způsobu smrti k nepoznání. Zmatek ohledně obětí způsobovala i samotná krajina, protože prudké deště mohly proměnit bojiště v oceány bahna; svědectví vojáků, kteří bojovali v bitvě u Passchendaele, popisují muže, kteří se topili v zaplavených kráterech po střelách a zapadali do bahna, aby je už nikdo nikdy neviděl.

Tim Cook, historik a ředitel výzkumu v Kanadském válečném muzeu, se prohrabával tisíci stránkami dokumentů, které byly "omylem" špatně umístěny nebo označeny. Jeho výzkum odhalil, že v rámci lékařského programu iniciovaného Brity bylo během první světové války odebráno 799 částí těl a orgánů zemřelých kanadských a britských vojáků. Poté byly odeslány do Londýna ke studiu a následně vráceny do Kanady.

Cílem programu bylo pomoci lékařům získat zkušenosti s extrémními zraněními, k nimž docházelo na bojišti, s cílem zachránit co nejvíce životů. Přesto ti, kteří jej vedli, popisovali svou práci neuvěřitelně morbidně. V jedné poznámce, na kterou Cook narazil, se lékař ptal, zda by se do jejich sbírky vzorků hodil "mozek roztrhaný šrapnelem." Většina těl použitých v programu nebyla těly neznámých vojáků. Ve skutečnosti Cook našel seznamy, na nichž byla uvedena jména těch, kterým byly části těla odebrány. Když je porovnal s dalšími záznamy, nebyly v nich žádné poznámky potvrzující, že s odběrem svých orgánů souhlasili.

Psali jsme:Tváře zla: ženské dozorkyně SS v koncentračních táborech

Nebyly tam ani záznamy o tom, že by jejich nejbližší příbuzní věděli, že jim byly odebrány části těla. "V jejich osobních spisech není žádná zmínka, takže o tom nikdo nevěděl, až na ty tajné spisy, které jsem nakonec našel," řekl Cook. "Jejich nejbližší příbuzní nebyli informováni o tom, že jim byly odebrány části těla." Cook vysvětlil, že nedostatek souhlasu byl mnohem méně hrozivý, než by byl dnes: "Když jste se za první světové války přihlásili do kanadských expedičních sil, vaše tělo v podstatě patřilo armádě."

Když první světová válka skončila, způsob, jakým Kanaďané vzpomínali na padlé, se neslučoval s odebíráním jejich orgánů. Program byl proto držen pod pokličkou. Odebrané části těl byly zakonzervovány a odeslány na McGillovu univerzitu v Montrealu v Quebecu, kde byly po následující tři desetiletí používány jako lékařské učební pomůcky, než byly kolem roku 1960 zničeny.

Přestože prováděný výzkum pomohl zachránit tisíce životů tím, že řádně připravil zdravotníky na hrůzy války, Cook se svěřil, že ho informace o morbidním programu velmi zasáhla: "Číst o vojínovi, který byl střelen do hlavy a po jedenácti dnech zemřel v agónii, ale než byl pohřben, byl mu vyjmut mozek – to mě zasáhlo," řekl v rozhovoru pro média.

Zdroj: warhistoryonline