Island je krásná a jedinečná země ležící v severním Atlantiku mezi Britskými ostrovy a Grónskem. Ostrov je plný ledovců, aktivních sopek, drsných hor a horkých jezírek. Je to nejřidčeji osídlená země Evropy a nejinak tomu bylo i ve 40. letech 20. století. Když si jde o druhou světovou válku, Island je pravděpodobně tou poslední zemí, která se nám vybaví. Lze však snadno poukázat na fakt, že ostrov měl strategicky důležitou polohu v severním Atlantiku, takže byl důležitý pro námořní kontrolu oblasti.

Němci velmi brzy taktický význam Islandu rozpoznali, a to stejně jako jejich britští nepřátelé. Všechny námořní transporty do Murmanska v Rusku byly nuceny proplouvat v blízkosti Islandu. Také letecká trasa mezi Evropou a Spojenými státy vedla kolem tohoto malého ostrovního státu. Nacisté měli samozřejmě brzy plán invaze. Nazvali ho "Operace Ikarus". Nebyla to však Třetí říše, kdo nakonec do islandské suverenity a neutrality násilně zasáhl, ale Britové.

Někteří historici tvrdí, že Britové neměli jinou možnost než Island napadnout. Po obsazení Dánska a Norska v rámci "operace Weserübung" v dubnu 1940 se německá námořní pozice ve vztahu k Anglii a Francii v Severním moři výrazně zlepšila. V důsledku toho německé vrchní velení spolu se svými protějšky v námořnictvu vypracovalo plán invaze na Island.

Psali jsme:Londýn v plamenech: Německý „Blitz“ se pokusil zlomit morálku Britů

Hloubková studie zkoumala, jak získat kontrolu nad leteckými a námořními základnami na ostrově. Chtěli získat kontrolu nad anglickými a francouzskými námořními obchodními cestami a odříznout tak obě země od okolního světa námořní a leteckou blokádou. Vrchním velitelem Kriegsmarine  byl Erich Raeder. Když byla 20. června 1940 Francie v západním tažení poražena, předložil Adolfu Hitlerovi výsledky studie a také pokračující přípravy na vojenské vylodění na Islandu.

Raeder prohlásil, že k tomuto účelu bude muset být použito celé německé loďstvo. Zároveň však uvedl, že ostrov nelze udržet proti drtivé síle Královského námořnictva, což by vedlo k tomu, že by německé síly byly odříznuty od jakýchkoli zásob nebo posil. V létě 1940 se ale Hitler o Island nestaral, protože doufal, že dosáhne s Anglií mírové dohody. Podle vůdcova názoru byli Britové přirozenými spojenci Německa. V tomto období pokračovala jednání mezi oběma zeměmi, ale Churchill se Hitlerovi odmítal podvolit, a to se vší rozhodností. V roce 1941 pak Němci napadli Sovětský svaz, čímž byla otázka jejich invaze na Island dále odsunuta z centra pozornosti.

Domněle odlehlá poloha však ostrov před událostmi druhé světové války nemohla zcela ochránit. Britové nevěděli, že Němci od záměru invaze upustili. Byli si jisti, že musí jednat, aby zajistili bezpečnost ostrova, resp. svých námořních cest.

Na začátku druhé světové války byl Island suverénním královstvím, které však bylo součástí politické unie s Dánským královstvím. Hlavou islandského státu byl král Christian X. Jakmile válka vypukla napadením Polska, Island oficiálně vyhlásil neutralitu. To však zemi neochránilo před britskou diplomatickou nadvládou týkající se obchodu a žádostí britského námořnictva o přístup do přístavů. Islandská vláda to odmítla a trvala na svém neutrálním statusu.
Tato reakce se nelíbila Winstonu Churchillovi, který zdůraznil, že země by neměla mít možnost podkopávat britské válečné úsilí. Dne 10. května 1940 Velká Británie Island napadla. Křižníky HMS Glasgow a HMS Berwick doprovázené torpédoborci HMS Fearless a HMS Fortune dorazily k islandskému hlavnímu městu Reykjavíku.
"V květnu 1940 jsme přepravili královskou námořní pěchotu na Island a 10. května byl ostrov obsazen, abychom zabránili okupaci německými silami. Řada německých civilistů a techniků se stala zajatci a byla převezena zpět do Spojeného království. Při plavbě na Island se vyskytlo velmi rozbouřené moře a většina mariňáků se tísnila na lávkách a jídelních palubách po celé lodi, zničená mořskou nemocí. Jeden nešťastný mariňák spáchal sebevraždu." Napsal Stan Foreman, poddůstojník na HMS Berwick.

Psali jsme:Admirál Chester William Nimitz – mimořádná osobnost a vítěz války v Pacifiku

Ať už mořská nemoc, nebo ne, proti 60 islandským policistům a 300 nevycvičeným záložníkům se měla postavit přesila britské invazní jednotky, kterou tvořilo 746 příslušníků královské námořní pěchoty. Bezpochyby by následovala krvavá lázeň. Ve skutečnosti se však nic moc nestalo. Kolem páté hodiny ranní se k přístavu Reykjavík začala přibližovat loď HMS Fearless se 400 příslušníky královské námořní pěchoty. V té době se již v přístavu shromáždil dav dychtivých diváků. V docích stál také britský konzul a oddíl islandské policie.

Když HMS Fearless zakotvila, konzul Shepherd, kterému byl velký dav nepříjemný, se obrátil na islandské policisty a zeptal se: "Mohli byste ten dav trochu zatlačit, aby vojáci mohli vystoupit z torpédoborce?" Islandská odpověď zněla stručně: "Jistě." Ihned po příjezdu Britů nicméně islandská vláda zformulovala protest, že byla "hrubě porušena neutralita" a "porušena nezávislost země".

Britové reagovali nabídkou výhodných obchodních dohod, kompenzací a politikou nevměšování do islandských vnitřních záležitostí. Kromě toho Britové slíbili, že po válce odejdou. Dokonce i Winston Churchill Island osobně navštívil. Snažil se podrážděnou islandskou vládu uklidnit slovy, že měli štěstí, že se k nim Britové dostali jako první. Vysvětlil, že kdyby Němci dorazili dříve než oni, Spojenci by to nikdy nenechali být. Zcela jistě by došlo k dalším obětem na životech, a to jak civilních, tak vojenských.

Mezitím Britové na ostrov stále přisouvali další a další vojáky, až tam v jednu chvíli bylo umístěno asi 20 000 osob. Čekali na německou invazi, která nikdy nepřišla. Jak válka postupovala, bylo těchto vojáků zapotřebí jinde, a tak Britové požádali Američany, aby kontrolu nad ostrovem převzali.

Dne 7. července 1941, něco málo přes rok po britské invazi, byla obrana Islandu převedena z Británie na Spojené státy, které tou dobou ani ještě nebyly ve válce. Americká námořní pěchota nahradila britské jednotky a Britům zůstalo pod kontrolou několik leteckých základen pro strategické operace. 1. brigáda námořní pěchoty zde dislokovala asi 4100 vojáků až do začátku roku 1942, kdy je nahradily jednotky americké armády, aby se mohli připojit ke svým kolegům z námořní pěchoty bojujícím v Tichomoří.

Foto: Příjezd amerických vojáků na Island v lednu 1942 | US Army / Wikimedia Commons / Public domain

Island v té době plně spolupracoval s Brity a poté s Američany. Oficiálně však země zůstala během druhé světové války neutrální. Nakonec se Island ukázal jako výhodné nástupní místo pro četné námořní a letecké operace, jako bylo například potopení německé bitevní lodi Bismarck.

Země prošla během války rozsáhlými změnami. V jednu chvíli tvořili asi 25 % obyvatelstva britští a američtí vojáci. To mělo obrovský dopad na infrastrukturu, která vyžadovala výstavbu nových mostů, silnic, nemocnic a letišť po celé zemi. Někteří Islanďané toto období nazývali "požehnanou válkou", protože dopady na ekonomiku se projevovaly pozitivně ještě mnoho let po skončení druhé světové války. Spolu s pomocí poválečného Marshallova plánu se Island proměnil z chudé rybářské země v jednu z nejbohatších zemí světa.

Během 2. světové války se k nelibosti islandských mužů narodilo 255 dětí, které byly výsledkem milostných vztahů mezi americkými nebo britskými vojáky a islandskými ženami. Islandské úřady v jisté době dokonce ženy za dovádění s "okupantem" trestaly, ale nepomohlo to. Pro ostrov to však nebyly jen špatné zprávy. Dne 17. června 1944 Island zrušil svazek s Dánskem a dánskou monarchií a vyhlásil se republikou. Přítomnost britských a amerických vojáků na Islandu měla na zemi trvalý vliv, a to nejen ve vztahu k počtu obyvatel.

Američané udržovali na ostrově silnou vojenskou přítomnost až do roku 2006, což mělo významný hospodářský dopad zahrnující mnoho odvětví. Celkově se Island, s výjimkou finanční krize v letech 2007 až 2009, těšil nebývalému hospodářskému růstu. Ačkoli tedy podle mezinárodněpolitické etikety nešlo o čisté jednání, přineslo britské porušení neutrality Islandu během války více výhod než nevýhod.

Zdroj: warhistoryonline