V armádách Unie a Konfederace nefungovaly klasické polní kuchyně, jak je známe z filmů. Pokud vše fungovalo podle plánu, nevařené potraviny pro vojáky vydával příslušný zásobovací důstojník a vojáci se o tepelné zpracování jídla museli postarat sami. Generálové a další důstojníci se o své jídlo starat nemuseli, protože měli k dispozici kuchaře, ale drtivá většina vojáků se každý večer shromažďovala v malých skupinách, aby si společně připravili vlastní jídlo. Vojáci se ve vaření jídla střídali. Vždycky vařilo několik mužů, ostatní se na ně dívali a popřípadě jim radili, jak jídlo co nejlépe připravit. Vaření jídla byla malá společenská událost, kdy se vzpomínalo na domov a domácí stravu.

Foto: V armádách Unie a Konfederace nefungovaly klasické polní kuchyně, jak je známe z filmů. Pokud vše fungovalo podle plánu, nevařené potraviny pro vojáky vydával příslušný zásobovací důstojník a vojáci se o tepelné zpracování jídla museli postarat sami. (ilustrační foto) | Shutterstock

Jídlo se během občanské války vařilo na otevřeném ohni v litinové pánvi nebo konvici, a když to šlo a bylo co, tak i na rožni. Vojenská strava během občanské války nebyla kvalitní a nechutnala. Není proto divu, že pokud měli vojáci čas, vymýšleli způsoby, jak si chudou vojenskou stravu zpestřit. Občas se jim podařilo chytit nebo zastřelit divokou zvěř, jindy zase sbírali lesní plody. Hůře zásobení rebelové si zpestřovali jídelníček i žábami a někdy nepohrdli ani krysou. Konfederační vojáci někdy nedostali jídlo vůbec a jak se válka táhla, bylo to horší a horší. Jednotky Unie byly krmené daleko líp, ale kvalita jídla nebyla o moc lepší.

Psali jsme:Lev v područí orlice aneb československé kulomety v německé armádě

Jídlo dodávané vojákům obou stran bylo chudé a monotónní. Vzhledem k tomu, že dávky musely být přepravovány z dlouhých vzdáleností, zásobování se spoléhalo na ty potraviny, které by mohly být konzervovány. To znamená, že základní složka potravy, kterou měli vojáci k dispozici, bylo solené maso a konzervy.

Vojáci Unie k masu dostávali tvrdé a nechutné sušenky, které byly podobné sucharům. Těmto sucharům říkali federálové hardtack a tyto suchary byly tak tvrdé, že se skoro nedaly ukousnout. Vojáci je proto museli zjemňovati namočením do vody nebo či kávy. Rebelové se bez těchto sucharů museli obejít, a když měli štěstí a zásobování fungovalo, dostávali kukuřičnou mouku, ze které pekli placky.

Ani fasované maso nebyla žádná slast. Většinou se jednalo o páchnoucí kus vepřového nebo hovězího masa, na kterém zůstávaly chlupy, špína a další nečistoty. Toto maso bylo tak slané, že se nejdříve muselo proprat v proudu vody, aby se sůl odplavila. Mnozí jedli slané maso pouze z nutnosti, protože nic jiného nebylo a byl to jediný zdroj bílkovin. Maso dodávané vojákům bylo té nejhorší kvality, součástí dodávek byly vnitřnosti, krk nebo prasečí packy. Další složkou vojenské stravy byla rýže, brambory, cibule, melasa, hrách, fazole a lisovaná zelenina. Ale i tyto potraviny byly nekvalitní a vojáci je dostávali špinavé, často napadené hnilobou.

Když měli vojáci vyrazit na vojenské tažení, dostávali potravinové dávky na tři dny dopředu. Syrové jídlo se pak snažili uvařit ještě před pochodem, aby se nezdržovali jeho přípravou během tažení. K přepravě jídla na pochodu používali vojáci plátěný batoh se snímatelnou podšívkou. I když se vojáci snažili udržovat podšívku čistou a myli ji, kdykoliv měli příležitost, batohy brzy "voněly" starým masem a tohoto zápachu se pak nešlo zbavit.

Psali jsme:Kyjevské tragédie - Zjizvená tvář matky ruských měst

Federálové měli proti rebelům jednu výhodu. V táborech Unie mohli civilní obchodníci provozovat kantýny, které nabízely zboží jako bylo konzervované ovoce, cukr, tabák nebo káva. Konfederační vojáci obvykle tuto možnost neměli. Byli nuceni se spoléhat na velkorysost místních farmářů, kteří jim občas nabídli nějakou pochoutku, například ovoce.

Vojáci občanské války obou stran pochopitelně toužili po čerstvém mase a měli jedinou možnost, jak ho získat. Během vojenských tažení ho zabavili civilistům. Na nepřátelském území si vojáci vypomáhali kuřaty, prasaty, ovocem, zeleninou, mlékem, medem a dalšími produkty místních farem a nakradené jídlo považovali za válečnou kořist. Velitelé sice mohli vojáky za takové chování trestat, ale málokdy se našel velitel, který by trestal hladové muže za to, že se snažili si chudou stravu přilepšovat. Během tragického Shermanova pochodu z Atlanty k moři se rabování, ničení a drancování stalo součástí vojenské taktiky a vojáci Unie mohli celé tažení libovolně hodovat na nakradeném skotu, prasatech, zelenině a ovoci. Jídla měli tehdy federálové tolik, že ho ani nemohli nést a tak ho ničili.

Během celé války Unie nikdy netrpěla nedostatkem potravin. Nedostatkem jídla netrpěli ani federální vojáci. Unie vlastnila robustní železniční síť, která umožňovala dostatečně zásobovat její vojska po celém bojišti. Byly sice případy, kdy jednotky Unie z nějakého důvodu nedostaly zásoby včas, ale obecně jednotky Unie problémy s nedostatkem potravin neměly. Konfederace na tom byla daleko hůř. Po celou války bylo na Jihu jídlo nedostatkovým zbožím a s každým válečným rokem se tato situace zhoršovala. Špatné zásobování navíc zhoršovala mizerná železniční síť Konfederace a blokáda jižanských přístavů federálním loďstvem. Konfederace byla schopna vyprodukovat jen tolik jídla, že jí to sotva stačilo k přežití. Při rozdělování potravin byli na prvním místě vojáci, po nich civilisté, potom otroci a až nakonec zajatí vojáci Unie. Ti trpěli hlady nejvíc a většinou dostávali to, co zbylo. Někdy byla v jižanských městech tak velká bída, že docházelo k hladovým nepokojům a civilisté se museli uchylovat k pojídání krys, stejně jako vojáci na frontě.

Vojenská strava byla strašně chudá na vitamíny a nedostatek vitamínů způsoboval kurděje. Kurděje jsou hrozná nemoc, která způsobuje vypadávání zubů, noční slepotu, hnijící rty, dásně a tváře, někdy i vnitřní krvácení. Medicína během občanské války nebyla příliš pokročilá, nicméně už tehdy se vědělo, že kurdějím se dá snadno zabránit konzumací ovoce. Různí dobrovolníci a dobrovolnice, kteří sbírali zásoby pro vojáky a snažili si tak ulehčit jejich život na frontě, si vypomáhali tím, že vybírali peníze na nákup čerstvého ovoce a zeleniny. Protože nebylo snadné dopravit získané ovoce a zeleninu na vzdálená bojiště, bylo toto jídlo aspoň hojně dodáváno nemocným a zraněným vojákům ve federálních nemocnicích. Pracovníci jižanských nemocnic se chovali podobně a snažili se získat čerstvé ovoce pro své pacienty i přes válečný nedostatek potravin na jihu. Ovoce bylo vůbec oblíbenou pochoutkou pro nemocné vojáky. Například Abraham Lincoln, když navštěvoval vojáky ve washingtonské vojenské nemocnici, s sebou vždy přinášel čerstvé ovoce, které pak vojákům rozdával. Stejně tak byl oblíbený perník, který se stal důležitou nemocniční stravou. Perník byl považován za výživný a snadno stravitelný a často to bylo první jídlo, které pacienti v nemocnici dostali.

Závěrem bych se chtěl zmínit o mé oblíbené kávě. Vojáci ve válce svou kávu milovali a pili ji, kdykoli to bylo možné. Káva se během války stala velmi cenným nápojem. Vojáci brzy poznali, že díky ní vydrží mnohahodinové služby vzhůru a jsou méně unavení.

Vojákům se vydávala syrová zelená kávová zrna, která se pražila na pánvi nad otevřeným ohněm. Konfederace na tom byla s kávou samozřejmě hůře a rebelové často museli používat různé náhražky kávy, například čekanku nebo pečené žaludy. Vojáci obou znepřátelených stran mezi sebou často potají obchodovali a právě káva byla pro konfederační vojáky nejžádanějším zbožím. Federálové za svou kávu od rebelů dostávali především tabák, kterého byl na Jihu dostatek.

A ještě jedna zajímavost na úplný závěr. Vojáci občanské války často používali k pražení kávových zrnek oheň ze zabavených plotových planěk, které venkované dělali z kaštanového dřeva. Vojáci rychle zjistili, že takto upravovaná káva chutná jinak a daleko lépe. Používání kaštanového dřeva k pražení kávy se rychle rozšířilo do všech armád války a káva se následně pražila už jen nad ohněm z kaštanu. Když válka skončila, přinesli si vojáci tento způsob pražení kávy i do civilního života. K jejich smůle však pár let po skončení války napadla USA plíseň, která téměř zničila některé plodiny včetně kaštanu. Kaštan pak zmizel skoro z celé země a trvalo půl století, než se zase vrátil.