EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Co se děje ve Střední Asii

 21. 05. 2022      kategorie: Události      3 komentáře
Přidat na Seznam.cz

Současná, neobyčejně intenzivní a krutá válka na Ukrajině nám do jisté míry zastínila další válečné, případně vnitrostátní a politické konflikty, ke kterým bohužel neustále dochází. Lze připomenout např. nedávné, tvrdě potlačené povstání v Kazachstánu, které současné válce na Ukrajině nejen časově, ale i politicky předcházelo, protože na potlačení těchto demonstrací se podílela i ruská armáda, angažující se dnes na Ukrajině. Někteří čtenáři možná také zaznamenali i v českých médiích zmíněné střety mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem, které proběhly na sklonku roku 2021. A podobných událostí je v tomto regionu mnohem více, jsou navíc čím dál častější. Co se to tedy ve Střední Asii děje?

kazachstanFoto: Současná, neobyčejně intenzivní a krutá válka na Ukrajině nám do jisté míry zastínila další válečné, případně vnitrostátní a politické konflikty, ke kterým bohužel neustále dochází. (ilustrační foto) | Shutterstock

Střední Asie

Střední Asie je poněkud specifickým, v českých médiích méně zmiňovaným regionem (s výjimkou Afghánistánu). Proto je vhodné nejdříve tento region alespoň částečně popsat. Střední Asii někdy vnímáme jako jižní státy bývalého Sovětského svazu, jako postsovětské státy. Takový postoj je ale mylný, protože součástí Střední Asie je i Afghánistán, který do Sovětského svazu nikdy nepatřil, byť se do područí Sovětského svazu dostal v letech 1980-88.

Stejně tak je ono vnímání Střední Asie pouze coby jižních států bývalého Sovětského svazu chybné i proto, že sem nepatří i další bývalé svazové země, Arménie, Gruzie a Ázerbajdžán. Tyto kavkazské země mají sice se Střední Asií leccos společného, přesto ale vytvářejí zcela specifický, kulturně a politicky odlišný region.

Střední Asie je tak tvořena početnou řadou „stánů“ - Kazachstánem, Uzbekistánem, Tádžikistánem, Turkmenistánem a Kyrgyzstánem. K tomu je třeba navíc přičíst i Afghánistán. Vzhledem k tomu, že Afghánistán je v českých médiích zmiňován mnohem častěji, se tento článek zaměří především na tyto postsovětské státy, dnes členské země SNS. Každá z těchto zemí – přestože nám mohou poněkud splývat – je v lecčem jiná.

Kazachstán je ze všech zemí regionu největší, svou rozlohou 2 717 300 km2 patří mezi největší země světa. Na druhou stranu jde ale o zemi jen řídce osídlenou, a počet obyvatel tak činí pouze 19,2 mil. Co se týče obyvatelstva Kazachstánu je důležité to, že vedle Kazachů v zemi žije i početná ruská menšina, tvořící až 30% obyvatelstva. Na druhou stranu s Kazachy příbuzní Ujgurové tvoří nejvýznamnější etnickou menšinu v Číně. To samozřejmě politiku Kazachstánu velmi ovlivňuje. I proto Kazachstán ve své zahraniční politice balancuje mezi Ruskem a Čínou, a vliv těchto států čím dál víc vyvažuje spoluprací s Tureckem, Jižní Koreou či zeměmi EU. Hospodářsky je Kazachstán nejvyspělejší zemí regionu. Má nejvyšší HDP na obyvatele, jeho ekonomika stabilně roste. Obrovské finance byly investovány do infrastruktury.

Uzbekistán je menší (447 400 km2), zato je s cca 35 mil. obyvatel nejlidnatější zemí regionu. Jde navíc o zemi s mimořádně bohatou historií, a zdejší městské státy bývaly centry celé Střední Asie. To vede k tomu, že Uzbekistán se snaží zaujmout vůdčí postavení v regionu, o totéž ale usiluje i Kazachstán. I proto se mezi oběma státy čas od času objevují různé spory, které ale nikdy nepřerostly v otevřený konflikt. Uzbekistán ze všech bývalých jižních států SSSR vede politiku nejvíce nezávislou na Rusku.

Turkmenistán (488 100 km2, 6 mil obyvatel) byl po dlouhá léta vnímán jako poněkud bizarní diktatura Separmurada Nijazova, a zajímavý byl pro svět pouze svými nalezišti plynu. V posledních letech, po nástupu pragmatického prezidenta G. Berdimuhamedova, resp. nyní jeho syna S. Berdimuhamedova, Turkmenistán svůj politický život, ale i své hospodářství výrazně modernizuje. Turkmenistán také začal realizovat odvážnou politiku „více azimutů“, a podobně jako sousední Uzbekistán se čím dál více odklání od spolupráce s Ruskem.

Tádžikistán (143 100 km2, 9, 5 mil. obyvatel) se od ostatních zemí regionu poněkud liší, protože zatímco ostatní národy jsou turkického původu, Tádžikové jsou spřízněni s Iránci. Tuto spřízněnost se ale nepodařilo přetavit v nějakou užší politickou spolupráci Tádžikistánu a Íránu, což je ovšem dáno i specifickým postavením Íránu na mezinárodní scéně.

Tádžikistán byl po dlouhá léta zmítán občanskou válkou, která trvala od osamostatnění země. Ze všech zemí Střední Asie je Tádžikistán také nejvíce ovlivněn občanskou válku v sousedním Afghánistánu, což bylo dáno nejen geografickou blízkostí, ale také faktem, že v Afghánistánu je velmi silná a politicky aktivní tádžická menšina. Vývoj země byl ovlivněn i tím, že Tádžikistánu od jeho osamostatnění dodnes vládne diktátorsky prezident E. Rahmon. V důsledku těchto faktorů je dnes Tádžikistán nejchudší zemí regionu.

Kyrgyzstán (198 500 km2, 6,7 mil. obyvatel) je malou horskou zemí, bez rozsáhlejšího nerostného bohatství a bez většího politického vlivu. Právě to ale Kyrgyzstánu paradoxně prospělo. O tuto zemi nebyl větší zájem ze strany mezinárodních velmocí, a proto se mohla soustředit na svůj vývoj. Díky tomu Kyrgyzstán již v devadesátých letech začal ekonomicky růst, v zemi – na rozdíl od ostatních států regionu – fungovala svobodná soutěž politických stran. I proto se Kyrgyzstánu občas přezdívalo „ Švýcarsko Střední Asie“. Slibný vývoj země byl ale přerván původně pozitivně myšleným povstáním, tzv. tulipánovou revolucí, jejímž důsledkem byl pád dlouholetého prezidenta A. Akajeva a celková destabilizace země. V Kyrgyzstánu se rychle začaly střídat vlády a prezidenti, a v důsledku toho země politicky a ekonomicky upadala. Po nástupu současného prezidenta S. Jadyrova se zdá, že by se situace v Kyrgyzstánu mohla stabilizovat. Je ale otázkou, zda se Kyrgyzstánu podaří získat ztracený čas.

Každá z těchto zemí je jiná, a přesto mají mnoho společného. Prakticky všichni obyvatelé těchto zemí jsou turkického původu, proto si jsou jazyky těchto zemí podobné a obyvatelé těchto zemí se dokážou domluvit. Všechny národy Střední Asie také spojuje náboženství, islám, a to především jeho sunnitská verze (v Tádžikistánu tvoří velké procento šíité). Přesto mezi jednotlivými národy, případně národnostmi existují různé animozity, dané častokrát i historicky. Jde o spory, které trvají celá staletí, a je proto pravděpodobné, že budou trvat i nadále, a budou se spíše přiostřovat.

Zde je navíc třeba vzít v potaz to, že všechny tyto státy jsou do jisté míry umělé, jejich hranice vznikly až za Sovětského svazu. A podobně jako je tomu u např. afrických států, kterým narýsovaly hranice jejich bývalé koloniální velmoci, také Sovětský svaz (jehož politika se od evropských koloniálních velmocí příliš nelišila) hranice jednotlivých stanovoval velmi necitlivě, bez ohledu na zájmy zdejších národů a národnostních skupin V důsledku toho se stalo, že v mnoha případech se příslušníci jednoho národa ocitli ve dvou státech. Což o to, celá Střední Asie je etnicky promíchaná, příslušníky jednotlivých národů lze najít prakticky ve všech zemích regionu. Pokud ale příslušníci jedné národnostní skupin vytvářejí souvislé osídlení, které zasahuje do více států, a tato etnická skupina si navíc konkuruje s další entitou, nastávají pochopitelné problémy.

Situaci komplikuje i fakt, že území Střední Asie je z velké části neúrodné, značné procento z jeho rozlohy tvoří pouště, hory atd. Skutečně úrodných míst je relativně málo, a proto je o ně velký zájem. Problém je, že právě na existenci těchto úrodných oblastí vedení Sovětského svazu při rýsování hranic mezi jednotlivými státy nebralo ohled, a tak ony hranice vedou skrz tyto tolik důležité regiony. Obvykle je necitlivě půlí, přičemž jednotlivým státům, resp. národům se zdá, že právě ta jejich polovina je nespravedlivě menší. Typickým příkladem je mimořádně úrodné Fergánské údolí, které je rozděleno mezi Uzbekistán a Kyrgyzstán. Jak Uzbeci, tak Kyrgyzové by rádi získali víc tohoto úrodného údolí – a to vedlo opakovaně k střetům, do kterých se zapojily i policejní a vojenské jednotky obou zemí. Lze připomenout, že první takovéto střety zde vypukly již v osmdesátých letech minulého století, ještě za éry Sovětského svazu. To ukazuje, jak je tento problém dlouhodobý.

Vše navíc dál umocňuje i výrazný demografický růst, který se týká prakticky všech těchto zemí. O ona úrodná území se tak dělí čím dál větší počet lidí. Lze proto předpokládat, že obdobných etnických střetů – jako je právě tento konflikt mezi Uzbekistánem a Kyrgyzstánem, ale i v úvodu zmíněný konflikt mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánem – bude spíše přibývat.

I přes všechny tyto problémy je celý region Střední Asie neobyčejně perspektivní. Je to dáno především jeho nerostným bohatstvím, které je typické prakticky pro všechny státy regionu (s výjimkou Tádžikistánu, který ale na druhou stranu disponuje velkými zdroji vody, které je v regionu nedostatek). Ve Střední Asii se nalézají obrovská naleziště ropy – především v Kazachstánu a Turkmenistánu. Ropa je v těchto zemích ve velkém množství těžena, a zisky z ropy výrazně přispěly k jejich modernizaci. Vedle ropného bohatství se v těchto dvou zemích, ale stejně tak i v Uzbekistánu se nalézají i velká naleziště zemního plynu – a současný nárůst cen této komodity její význam jen umocňuje. V regionu Střední Asie se nalézají i další suroviny. Rozsáhlá je zde těžba uhlí, ale i chrómu, vanadu atd. Významná je i těžba zlata. To vše vytváří obrovské, jedinečné bohatství, které navíc dosud nebylo plně využíváno.

Ovšem snad ještě větším bohatstvím Střední Asie je její poloha. Stačí se podívat na mapu světa. Střední Asie se skutečně nalézá někde uprostřed euroasijského kontinentu, a vytváří tak jakýsi most mezi Evropou a Asií. Proto Střední Asie vždy hrála významnou tranzitní roli. Právě přes území Střední Asie, přes staré městské státy, jako byla Buchara či Samarkand, vedla Hedvábná stezka, po které putovaly karavany se zbožím. Dnes tyto karavany vystřídaly moderní tranzitní prostředky, ropovody a plynovody, to ale význam Střední Asie jen dál umocňuje. Není proto divu, že o toto strategicky významné, navíc tak bohaté území mají zájem i světové mocnosti. O vliv v oblasti Střední Asie tak hraje hru hned několik vnějších aktérů.

Rusko coby následnický stát Sovětského svazu a vůdčí země SNS se snaží si mezi zdejšími státy udržet svůj tradiční vliv. Daří se mu to ale čím dál méně. Částečně je to i tím, že některé státy se i v éře Sovětského svazu s nadvládou Ruska příliš nesmířily. Jde především o Uzbekistán a Turkmenistán, které s Ruskem i nadále spolupracují, čím dál více se ale od Ruska odklánějí. Relativně chudé Rusko navíc těmto státům, opírajícím se o rozsáhlé nerostné bohatství, nemá moc co nabídnout. Rusko tak spíš oslovuje státy chudé, bez výrazného nerostného bohatství – především Tádžikistán a Kyrgyzstán. S těmito státy pak má Rusko intenzivní vojenskou spolupráci, je ale otázkou, zda podpora těchto států je pro Rusko skutečně přínosem.

Specifickým případem je vztah Ruska a Kazachstánu. Zde vedle zmíněného faktoru silné ruské menšiny v zemi či existence ruského kosmodromu Bajkonur působí i to, že to byla právě ruská vojska, která pomohla potlačit nedávné povstání. Je ale třeba zmínit, že ruská vojska již z Kazachstánu odešla. V Kazachstánu navíc vyvolala ostré reakce ruská operace na Ukrajině; objevily se obavy, že k podobnému scénáři by mohlo dojít i v Kazachstánu. Lze proto předpokládat, že vztahy mezi Ruskem a Kazachstánem budou velice kolísavé.

Čína představuje dalšího významného světového hráče, který má o tento region zájem. Částečně je to i z ryze ekonomických důvodů – Čína pro své hospodářství potřebuje zdejší suroviny, a proto např. již dnes z Turkmenistánu proudí ropa a zemní plyn do Číny. Stejně tak ale Čína potřebuje Střední Asii i z politických důvodů. Přinejmenším jde o další rozšíření čínského politického vlivu – tedy přesně to, o co dnešní Čína usiluje.

Zde je třeba říci, že právě orientace na Čínu byla i v samotných středoasijských státech velice populární. Jejich představitelé vnímali Čínu jako mocnost, která jim pomůže vyvážit tradiční vliv Ruska; na politiky středoasijských států zapůsobil i čínský model kombinující autoritativní model řízení státu s tržní ekonomikou a hospodářským růstem. V posledních letech se ale v těchto zemích objevují i obavy, aby státy Střední Asie neupadly do područí Číny, aby někdejší vazalství Rusku nevyměnily za vazalství Číně. To ale jen ukazuje na prozíravost zdejších elit.

I proto je jako partnerská země mezi zdejšími státy tolik oblíbené Turecko, se kterým jsou státy Střední Asie navíc etnicky spřízněny. Turecko je vnímáno jako stát, který není tak velký, aby se mohl stát dominantním, a může tak vyvážit vliv světových velmocí. Stejně tak i Turecko má o oblast Střední Asie dlouhodobý zájem. K tomu, aby se zde Turecko nějak výrazněji prosadilo, mu ale brání jeho relativně slabá ekonomika, ale i to, že Turecko je až příliš zaměstnáno svými vlastními problémy, především pak bojem s Kurdy. Pokud by ale Turecko v budoucnu zesílilo a ozdravilo své hospodářství, zesílí i jeho vliv na Střední Asii.

USA mají o tuto oblast také zájem, a to hned z několika důvodů. Jedním z nich bylo i to, že spoluprací se zdejšími státy USA poškádlily Rusko, se kterým mají tolik ambivalentní vztahy. Stejně tak ale USA zdejší státy potřebují i z ryze pragmatických důvodů. USA potřebovaly podporu zdejších zemí především v době, kdy vedly válku v Afghánistánu. V této době si dokonce USA zřídily v některých ze zdejších zemí (Uzbekistán a Kyrgyzstán) vojenské základny. Americké firmy navíc mají zájem o zdejší nerostné bohatství, americké firmy jednotlivým státům mohou nabídnout jak investice, tak i potřebné know-how.

Írán je dalším státem, který má o tuto oblast zájem, a snaží se zde prosadit svou politiku. Ve prospěch Íránu navíc hraje i fakt, že jde o zemi muslimskou, částečně (v případě Tádžiků) i etnicky spřízněnou. Přesto se zde ale Irán nikdy nedokázal plně prosadit. Částečně tomu brání nedostatečná ekonomická síla Íránu, ale především to, že Írán se v současnosti angažuje spíš v jiných regionech (Sýrie, Libanon). Pákistán coby velká muslimská země má na první pohled k státům Střední Asie blízko. Vliv Pákistánu na tuto oblast je ale až překvapivě malý. Je to do jisté míry i tím, že Pákistán v tomto regionu svou pozornost soustřeďuje především na Afghánistán.

Poněkud překvapivě se ve zdejším regionu angažuje i Indie. Indie se snaží spoluprací s těmito státy oslabit pozici Pákistánu, Indie navíc má zájem o zdejší suroviny, které potřebuje pro své hospodářství. Proto má Indie ekonomické smlouvy se všemi zeměmi regionu, a v Tádžikistánu má dokonce vojenskou základnu. Lze předpokládat, že tyto snahy Indie v budoucnosti ještě dál zesílí.

Pro vývoj v oblasti je příznačné, že žádná z vnějších mocností nedosáhla toho, aby získala v regionu dominantní vliv – a to přesto, že si to minimálně některé z těchto mocností přejí. Rusko si získalo největší vliv v Tádžikistánu a Kyrgyzstánu, ale to jen díky tomu, že tyto státy byly vnitřně rozvrácené, a navíc ekonomicky slabé. Ale je možná příznačné, že i v těchto nejvíce proruských státech si získala svůj vliv i Čína, a částečně i USA, což se mj. projevuje i ve vojenských dodávkách. Turecko dosáhlo největšího vlivu v Uzbekistánu a Kazachstánu – zde jde ale spíše jen o hospodářskou spolupráci. Také Čína v regionu Střední Asie nedosáhla dosud takového vlivu, jak by si přála, a to i přes intenzivní snahu čínské diplomacie. A na druhou stranu žádný ze států regionu není zcela závislý na nějaké mocnosti. Místo toho vidíme, jak jednotlivé středoasijské státy mezi mocnostmi obratně lavírují, což ale jen vypovídá o dobré úrovni zdejší politické reprezentace.

V mnohém tato až překvapivá vyspělost zdejší politiky vychází i z historického vývoje. Za oněch více než 30 let samostatné existence všechny státy Střední Asie nesmírně vyspěly. Jednotlivé země překonaly své dětské nemoci, překonaly nelehké období let devadesátých, a dokázaly i s různými úspěchy nastartovat svou ekonomiku. A to i ty, které mají slabší hospodářskou základnu a nemohou se opírat o těžbu surovin. Státy Střední Asie si dokázaly vybudovat i svou vlastní nezávislou politickou reprezentaci, ale i státní exekutivu. Ta se opírá o odborníky vycházející jak z domácích škol, ale i ze škol západních, případně i tureckých.

Dobře je to vidět i na nejvyšších politických reprezentantech těchto zemí. V prvních letech samostatnosti prakticky ve všech zdejších státech vládli prezidenti, kteří byli za dob Sovětského svazu vysokými komunistickými funkcionáři. V Uzbekistánu to byl I. Karimov, v Kazachstánu N. Nazarbajev, v Turkmenistánu S. Nijazov atd. Šlo o kádry vychované na sovětských školách, zvyklé plnit pokyny z Moskvy – a tomu odpovídala i jejich politika. Oproti tomu dnešní prezidenti středoasijských zemí, jako je kazašský prezident K. Tokajev, uzbecký prezident Š. Mirzojajev a de facto i turkmenský prezident S. Berdimuhamedov jsou zcela jiní. Jsou to spíše technokraté, obvykle mají západní vzdělání. Je možná příznačné, že většinou to jsou bývalí premiéři, případně ministři atd. Jde tak o lidi z exekutivy, s dobrým přehledem o situaci v zemi, ale stejně tak i s dobrými znalostmi mezinárodní politiky. I proto tito prezidenti dokáží tak obratně lavírovat mezi jednotlivými mocnostmi, a vyvažovat vliv jedné mocnosti vlivem druhé.

Přesto je zřejmé, že toto politické vyvažování vlivu mocností má i své limity. Již dnes se ukazuje, že tato politika vytváří mezi jednotlivými státy regionu určité napětí. Je to dáno právě i tím, že jednotlivé státy se přiklánějí k různým mocnostem – nikdy nejde o nějakou dominantní orientaci, přesto si světové velmoci dokázaly v těchto státech získat svůj vliv, a to každá v jiném. A jelikož mezi těmito často světovými velmocemi (USA, Čína, Rusko) existují přirozené rozpory, promítá se to samozřejmě i do regionu Střední Asie, do jejich místních spojenců. To přirozené rozpory mezi zdejšími zeměmi jen zvyšuje. Ve hře je navíc i zdejší nerostné bohatství. Ve Střední Asii se tak již dnes rýsují obrysy potenciálního konfliktu, který by mohl mít nedozírné následky.

Vše dál umocňuje i otázka sousedního Afghánistánu, který sice prošel poněkud jiným historickým vývojem, ale do regionu Střední Asie neodmyslitelně patří, a jehož politika se promítá do vztahů v regionu. Zde je třeba připomenout, že dění v Afghánistánu mělo na ostatní středoasijské státy velký vliv již v osmdesátých letech minulého století, za války mezi Sovětským svazem a Afghánistánem. V národnostně pestrém Afghánistánu totiž žijí početné menšiny prakticky všech národů Střední Asie. Právě nasazení vojáků států Střední Asie a jejich nechuť bojovat pak přispělo i k rozpadu Sovětského svazu.

I za dlouholeté občanské války v Afghánistánu, která probíhala v devadesátých letech, se zdejší dění promítalo do vztahů s ostatními zeměmi regionu. V afghánské občanské válce se silně angažoval Uzbekistán podporou R. Dóstúma, ale stejně tak i Tádžikistán, kdy představitel tádžické menšiny v Afghánistánu B. Rabbání se dokonce stal afghánským prezidentem. Na druhou stranu se afghánský vliv projevoval i v občanské válce v Tádžikistánu. To přirozené rozpory mezi jednotlivými státy ještě dál umocnilo.

Situace se výrazně změnila po r. 2001, po zásahu USA proti Afghánistánu, resp. proti zdejší vládě hnutí Tálibán. Tím, že do hry vstoupil tak mocný mezinárodní aktér, jako jsou USA, byl vliv Afghánistánu na oblast částečně delimitován. Samozřejmě, různé státy regionu na tuto skutečnost zareagovaly různě – Uzbekistán a Kyrgyzstán byly vstřícné k americkému zásahu a poskytly USA své základny, zatímco proruský Tádžikistán byl k tomuto zásahu rezervovaný. Přesto toto období bylo ve Střední Asii zřejmě nejstabilnější, a proto také v tomto období docházelo ve Střední Asii k největšímu hospodářskému a ekonomickému růstu. Odchod amerických vojsk z Afghánistánu, a následný pád afghánské vlády a vítězství Tálibánu ale situaci zcela mění. A to bohužel k horšímu.

O současné vládě Tálibánu většina analytiků míní, že nepřistoupí k nějakému aktu agrese, jakým byl útok s Tálibánem spřízněné Al-Kajdy na USA 11. září 2001, a že tedy není třeba se této vlády obávat. Někteří se domnívají, že nyní se vláda Tálibánu soustředí jen na správu Afghánistánu. Takovéto hodnocení je ale poněkud naivní. Zcela jinak je ale Afghánistán vnímán v oblasti Střední Asie. Jestliže i mezi západními experty se objevuje názor, že stažení spojeneckých, resp. amerických vojáků z Afghánistánu bylo chybou, v zemích, jako je Uzbekistán, je to vnímáno ještě ostřeji. Tyto země se totiž obávají nějaké vojenské agrese ze strany Afghánistánu.

Nějaký teroristický útok ze strany Afghánistánu vůči USA či státům západní Evropy skutečně nehrozí – tedy aspoň zatím. Velmi pravděpodobné ale je, že Afghánistán vojensky zaútočí na nějakou zemi Střední Asie. Takový útok přitom může být motivován jak etnicky, tak i nábožensky, kdy je docela pravděpodobné, že se fundamentalistický Afghánistán bude snažit ostatním, byť také muslimským, ale mnohem světštějším státům vnutit svůj model řízení společnosti.

Je příznačné, že ostatní státy na to již reagují. V minulém roce tak bylo uspořádáno společné vojenské cvičení Ruska, Tádžikistánu a Uzbekistánu, přičemž hlavním motivem tohoto cvičení byla právě obava z Afghánistánu. Ještě významnější bylo obdobné, rozsahem větší společné cvičení Ruska a Číny. Je zajímavé, jak obava z Afghánistánu dokázala spojit země i se zcela odlišnými, často i protichůdnými zájmy. Je však otázkou, zda je toto spojení udržitelné, a zda se při první krizi nerozpadne.

Afghánistán přitom představuje nebezpečného protivníka. Není to ani tak kvůli tomu, že v zemi zůstala spousta vojenské techniky po amerických vojácích – těch skutečně špičkových zbraní zde až tolik není a obecně se dá říci, že tento faktor se spíše přeceňuje. Mnohem vážnější je, že v Afghánistánu si získala až příliš velký vliv Čína. Ta by toho mohla využít, a to k vyvolání nějaké krize, ze které by mohla mít profit. K tomu si připočtěme zjevnou ambicióznost afghánské tálibánské vlády. Vše navíc umocňuje i fakt, že do Uzbekistánu uprchla část bývalé afghánské politické a vojenské reprezentace, a právě zde se formuje protitálibánský odpor. Vzniká tak nebezpečný mix, který může být pro zdejší oblast, ale i pro celý svět fatální.

Velice snadno by tak ve Střední Asii mohl vzniknout válečný konflikt, ve kterém by znovu hrál klíčovou roli Afghánistán. Nebyla by to ale nějaká válka ostatních států regionu proti Afghánistánu. Spíš je pravděpodobné, že by se rozpoutala jakási válka všech proti všem, ve které by hlavní roli opět hrály etnické menšiny. Že by bojoval Afghánistán proti zemím dalším Střední Asie, ale stejně tak i země Střední Asie mezi sebou – Uzbekistán proti Kyrgyzstánu, Kyrgyzstán proti Tádžikistánu atd. A to vše za tichého dohledu dalších hlavních mocností, jako je Rusko, Čína a Turecko (USA by v případě takového konfliktu asi neměly nějaké páky, jak do takového konfliktu zasáhnout, a asi by po své zkušenosti z Afghánistánu k tomu neměly moc chuti).

Stejně tak by ale iniciátorem takového konfliktu mohlo být i Rusko. Pokud by Rusko obdobně jako Ukrajinu vojensky napadlo Kazachstán se snahou „ochránit“ svou vlastní menšinu žijící v této zemi, resp. připojit jí obývané území k Rusku, pak by takovýto konflikt vedle Kazachstánu zasáhl i další státy regionu. Rusko by navíc mohlo přimět své spojence, aby se k tomuto tažení také přidaly. I v tomto případě by vznikl válečný konflikt, který by se skládal hned z několika dílčích konfliktů.

Podobně by nějaký konflikt vzniknout zevnitř jednotlivých států. Ne všichni obyvatelé těchto zemí souhlasí s autoritářským modelem společnosti, i v těchto zemích se formuje občanská společnost atd. A to především mezi mladými vzdělanými lidmi, kteří díky internetu, facebooku atd. mají dobrý přehled o světě. Lze očekávat, že tito lidé budou čím dál víc prosazovat svá práva, což může vést i k povstáním a konfliktům. Problém je, že takový zdánlivě vnitrostátní konflikt by se opět díky menšinám mohl snadno přelít i do dalších zemí regionu.

Takovýto konflikt by tak zasáhl hned několik zemí, desítky milionů lidí. To by samozřejmě vyvolalo další migrační krizi. K tomu si připočtěme význam zdejších zásob ropy a plynu – a to, co by taková válka udělala s cenami těchto komodit. Následky pro svět by tak byly nedozírné. Je otázkou, zda se tento černý, pesimistický scénář naplní. Bohužel to je ale docela pravděpodobné. I proto se vyplatí dění ve zdánlivě vzdálené, exotické Střední Asii pozorně sledovat.

Zdroj: armyrecognition.com, britannica

 Autor: David Khol

Komentáře

autor

23. 05. 2022

Pro MXM - to, že ty hranice byly v některých případech schválně zvoleny tak, aby nevyhovovaly ani jedné straně, vím. A právě dnes se jasně ukazuje, jak moc špatné to bylo. Jinak - jak je uvedeno, každý stát realizuje svou zahraniční politiku trochu jinak. Kyrgyzstán a Tádžikistán jsou sice stále hodně proruské, ale Uzbekistán a Turkmenistán již s Ruskem spolupracují čím dál méně, a v něčem jsou vůči Rusku až nepřátelské. Států, se kterými mohou spolupracovat a tedy s nimi spolupracují, je dost - Čína, Turecko, ale třeba i Jižní Korea

MXM

21. 05. 2022

opět zajímavý text, nicméně něco bych poopravil. Autor předpokládá že hranice v regionu byly navrženy necitlivě - ale to byl jasný záměr. Každé impérium co si podrobí menší útvary se musí postarat aby daný poražený útvar nemohl vystupovat ve svém jednotném teritoriu. Stači aby pak síla trochu upadla a už se bude podrobený bouřit. Tudíž je vysoce efektivní taktika rozdělení tím způsobem že žádné etnikum v dané republice/provincii nemá šanci získat dominantní vliv a víceméně se utápí ve svých sporech které znemožní povstání. Jediná možnost je pro potenciální povstalce hranice s mocností co dodá peníze i zbraně na potlačení druhého etnika. To se stalo jen jednou ale nikoli ve Střední Asii.
Jinak ty SA státy moc možností než prohloupení spolupráce s Ruskem nemají. Strašit Čínou mohou jen omezeně. Je jasné že jejich postavení v rámci jakési rozšířené Čínské říše by bylo mnohem horší než v rámci SSSR který dokud mohl tak se o skutečný rozvoj regionů i hodně vzdálených staral a umisťoval tam i důležité výrobní podniky. Proto si dovedou spočítat že pro Peking by byli jen surovinový přívěsek a vojenské pohraničí. Obdobně s Indií.
Proti Rusku sice hraje že jde o muslimské obyvatelstvo, ale ruský prezident už roky podniká vysoce smiřlivou a někdy až podbízivou politiku k islámu aby vzal vítr z plachet Íráncům a Turkům. S Čínou je to ještě horší, ti dusí muslimy kde mohou, proto nic než pragmatická spolupráce tam nebude, nijak blízcí si nejsou.

Tomáš

21. 05. 2022

Zajímavá geopoliticke expedice do teto obrovské oblasti, která se nazývá Střední Asie a správně je započítán i Afghánistán. Je to oblast, kde lze očekávat konflikty různé velikosti a zapojení mocnosti, Ruska, Číny, Turecka, Íránu a USA.Proto ta obrovska pomoc z této strany, ale bez výrazného úspěchu. EU se také angažuje, ale je to takové z nouze cnost, zvlášť Německu to není moc po chuti, jejich strategie byla jiná a bude muset někdy přiznat barvu v jiném čase a jiném konfliktu. To platí i pro ČR. .

Přidat komentář