Japonští piloti kamikaze byli v závěrečné fázi druhé světové války neblaze proslulí. V podmínkách drtivé spojenecké převahy se převážně narychlo vycvičení piloti snažili za cenu sebeobětování ničit nepřátelská plavidla nárazem. Méně známá je jejich německá obdoba, která byla nasazena na konci války, kdy se zintenzivnily nálety spojeneckých letadel, a konvenční prostředky obrany zjevně k jejich odrážení nepostačovaly. Jednotka byla pojmenována Sonderkommando Elbe.

Foto: Kresba nárazu letounu Fw 190 do zádi bombardéru B-17 | Helmuth Ellgaard (1913-1980) / CC BY-SA 3.0

Psali jsme:Operace Tenement: Jak 300 mužů zadrželo 6 německých a italských divizí na tři čtvrtě roku

Co vedlo Luftwaffe k vytvoření této jednotky? Čistá zoufalost. V roce 1944 spojenci zintenzivnili nálety na Německo, aby oslabili nepřátelské síly, průmyslovou výrobu a morálku. Jen při útoku na Drážďany Royal Air Force (RAF) a US Army Air Forces (USAAF) nasadily na 1 200 bombardérů, které provedly čtyři útoky na město, při nichž zahynulo přes 25 000 lidí. Krátce nato bombardovala RAF z 1 000 letadel Essen, zatímco USAAF pokračovaly v bombardování německých železnic. Poté byla zahájena operace proti Berlínu, při které bylo nasazeno přes 1 200 spojeneckých bombardérů a stíhacích letadel. Luftwaffe neměla šanci tento příval zastavit. 

V reakci na tyto útoky se velení německého letectva rozhodlo vytvořit nekonvenční jednotku pojmenovanou Sonderkommando Elbe. V jejím čele stál plukovník Hans-Joachim „Hajo“ Herrmann. Nábor do této speciální jednotky začal koncem roku 1944, výcvik byl však omezený, protože piloti potřebovali pouze základní dovednosti pro vzlet a ovládání letadel. Herrmann hledal skupinu dobrovolníků ve věku 18–20 let, kteří by byli ochotni narazit svými letadly do spojeneckých bombardérů. Pokud by to zvládli, měli vyskočit na padáku, ale bylo zřejmé, že půjde o velmi riskantní mise až sebevražedného charakteru. Většina mužů, kteří se přihlásili, vyrostla v době válečné propagandy a byla se ochotna obětovat. Motto jejich jednotky znělo „věrní, stateční, poslušní“.

Úkolem Herrmanna a Sonderkommanda Elbe bylo vyslat do vzduchu dostatek těchto pilotů, aby donutili spojence snížit v obavě z rostoucích ztrát intenzitu náletů, což by umožnilo Luftwaffe přeskupit své síly. Jednotka byla vyzbojena Messerschmitty Bf 109G, což byl nejrozšířenější německý stíhací letoun. Ve srovnání s běžnými letouny Bf 109 byly ale letouny Sonderkommanda Elbe zbaveny nepotřebného vybavení, aby byly lehčí, rychlejší a snáze ovladatelné. Měly jen minimální pancéřování a výzbroj, s výjimkou jediného kulometu MG 131 ráže 13 mm. Kromě toho dostali piloti na misi pouze 60 nábojů.

Herrmannovo úsilí postavit Sonderkommando Elbe jako početnou jednotku, která by měla ambice dosáhnout svých cílů, podkopával fakt, že Německo již nemělo k dispozici dostatek paliva. Ve skutečnosti bylo 180 pilotů nasazeno na svou první – a poslední – misi 7. dubna 1945. V tento den opustilo Anglii 1 300 letadel Boeing B-17 Flying Fortress a Consolidated B-24 Liberator, aby zaútočila na ropné rafinerie a zbrojní továrny v okolí Hamburku a na německá letiště. Před cílem je čekalo setkání se Sonderkommandem Elbe. 

Psali jsme:Jakou cenu měli otroci ve starověkém Římě?

Plán Luftwaffe spočíval v tom, že jednotka proudových Messerschmittů Me 262 zaměstná spojenecké stíhačky, zatímco Bf 109G měly zaútočit na bombardéry. Ze 180 nasazených pilotů se skutečně 120 k bombardovacím svazům dostalo, z nich 15 narazilo do svých cílů a osm spojeneckých letadel bylo zničeno. Ačkoli počty byly relativně nízké, a německé ztráty obrovské, psychologický účinek Sonderkommanda Elbe na spojence byl v prvních okamžicích útoku značný. Nikdo na spojenecké straně neočekával, že narazí na „německé kamikaze“. 

Ačkoli celkově bylo nasazení Sonderkommanda Elbe neúspěšné, během útoku 7. dubna 1945 dosáhlo řady úspěchů. Poddůstojník Heinrich Rosner zničil vedoucí B-24 „Palace of Dallas“ z 389. bombardovací skupiny, svůj útok přežil a zachránil se na padáku. Podobně pilot Heinrich Henkel zničil nárazem svého Messerschmittu B-24 „Sacktime“. Poručík Hans Nagel srazil B-17 ze 490. bombardovací skupiny, ale při nárazu sám zahynul. Praporčík Eberhard Prock také zasáhl B-17 a podařilo se mu vyskočit. Jeden z pilotů amerického North American P-51 Mustang ho však sestřelil, než se stačil dostat na zem. Útok byl nakonec pro Luftwaffe obrovským neúspěchem, spojenci zničili přes 300 německých letadel. Sonderkommando Elbe prakticky přestalo existovat. Sebevražedné útoky nebyly v německém podání o nic efektivnější než japonské v Pacifiku a materiální převahu spojenců nemohly ohrozit.

Zdroj: warhistoryonline.com