V roce 1917 byly Spojené státy rozděleny jako málokdy předtím. Polovina národa chtěla zaujmout pacifistický postoj a co nejvíce se izolovat od válečného konfliktu v Evropě, který pro Spojené státy neměl zdánlivě význam, zatímco druhá polovina národa si uvědomovala, jaké by to mělo následky, kdyby Centrální mocnosti vyhrály.

Konečné rozhodnutí vstoupit do války mělo dva důvody. Jednalo se o německé vyhlášení neomezené ponorkové války, která vedla i k útokům na americké lodě, ale hlavně se jednalo o tzv. Zimmermannův telegram, který chtěl po mexické vládě, ať vyhlásí Spojeným státům válku, přičemž by Německo Mexiko zásobilo zbraněmi a dalším vybavením potřebným k válce. Mexiku měla následně připadnout rozlehlá americká území v podobě států Arizona, Nové Mexiko a Texas. Američané tak v podstatě neměli jinou možnost, než do konfliktu v Evropě vstoupit. S vlnou vlastenectví a odhodláním chránit demokratické ideály se Spojené státy připojily ke spojeneckým mocnostem a přivedly nové vojáky a zdroje do válkou zničeného evropského válčiště. Americká armáda v té době byla ovšem velice špatně vycvičena a vyzbrojena, a tak od vstupu do války, 6. dubna 1917 Američanům trvalo více než rok, než dokázali sestavit armádu s určitou bojovou hodnotou. 

Foto: Američtí vojáci vyrážejí do útoku | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Tragédie letu 655 společnosti Iran Air – americký raketový křižník jej měl za útočící F-14

Do Francie nakonec odplulo pět amerických divizí v rámci American Expeditionary Forces (AEF). Zatímco v roce 1917 měla americká armáda pouze 127 500 vojáků a důstojníků, v roce 1918 již do bylo více než 4 miliony! Nezkušení Američané ve Francii sloužili pod velením britských a francouzských generálů. Americké síly byly pod vedením generála Johna Pershinga, který dlouhou dobu usiloval o to, aby Američané mohli bojovat nezávisle a pod vlastním vedením, což ovšem nebylo reálné, jelikož Američané v té době neměli v Evropě dostatek mužů a navíc byli nezkušení, takže svěřit jim nějaký úsek fronty bylo velice riskantní. V roce 1918 navíc Němci uspořádali tři velké a úspěšné ofenzívy a nikdo tehdy nechtěl riskovat. Američané tak sloužili jako doplněk zkušeným francouzským a britským jednotkám a doplňovali je v obraně. 

Foto: Podporu Ameičanům poskytovalo 368 těžkých děl | Wikimedia Commons / Public domain

V té době na frontě jako rezerva sloužila i americká 1. pěší divize „Big Red One“ pod vedením generála Roberta Bullarda. Američanům byl přidělen velice obtížný úkol, zmocnit se strategicky důležité vesnice Cantigny. Význam Cantigny si uvědomovali i Němci, a tak vesnici proměnili ve velice dobře bráněnou pevnost se silnou obranou. Věděli totiž, že pokud by Cantigny ztratili, znamenalo by to těžkou ránu pro obranu v celé oblasti. Vesnice se totiž nacházela na kopci a poskytovala skvělý výhled a celkovou kontrolu okolí. Američané věděli, že se bude jednat o těžký úkol, a tak strávili plánováním a doplňkovým výcvikem vojáků několik měsíců. Morálka amerických vojáků nebyla na vysoké úrovni, vojáci totiž původně nečekali, že budou figurovat jen jako rezervisté. Generál Pershing věděl, že americkou morálku pozvedne jen významné vítězství, které navíc spojencům dokáže, že Američané jsou efektivní síla, se kterou mohou počítat. Pro útok byl vybrán 28. pěší pluk doplněný o dvě roty 18. pěšího pluku. Jako podpora pak figurovaly tři kulometné roty a rota bojových ženistů. Dohromady se jednalo o  3 564 mužů. Útok byl naplánován na ráno 28. května.

Foto: Američané se německým útokům bránili dva dny. Své pozice nakonec udrželi. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Operace Margarethe 1944: Německé zajištění nespolehlivého spojence

Ráno 28. května přesně v 5:45 nastala masivní dělostřelecká palba na německé pozice, která trvala celou hodinu. Američané ovšem neměli dost dělostřelectva, proto podporu zajišťovalo 368 francouzských těžkých děl. Přesně v 6:45 se pak zvedly první americké jednotky k útoku. Podporu v postupu jim poskytovaly francouzské tanky Schneider CA1 z francouzského 5. tankového praporu. Ty měly na starost převážně boj s německými kulometnými hnízdy. Během útoku dělostřelecká palba nepolevila a každé 2 minuty byla posunula o 100 metrů dál, aby měli Američané dost místa k postupu.  

Útok byl natolik efektivní, že boj o vesnici trval pouze 30 minut a američtí vojáci se nakonec dostali až půl kilometru za vesnici. Značnou část úspěchu měla na svědomí také nepřipravenost německých vojáků, kteří útok v domnění, že na tak silnou pozici by nikdo jen tak nezaútočil, nečekali. 

Vyhráno ovšem ještě nebylo. Američané nyní museli svou nově vybojovanou pozici udržet. První německý protiútok přišel již v 8:30, ovšem jednalo se o slabý útok. Němci si totiž mysleli, že nezkušení Američané své pozice neudrží. Američané však útok tehdy hravě odrazili. Němci se tedy rozhodli Američany zdecimovat dělostřelectvem, kdy na pozice pálili téměř po celý den z těžkých děl. Následně v 17:10 došlo k silnějšímu německému protiútoku. V tu dobu ovšem americké pozice posílil 1. prapor 26. pěšího pluku pod vedením majora Theodora Roosevelta mladšího, díky čemuž Američané svě pozice opět udrželi. Němci se ještě pokusili o další protiútok v 18:40, ovšem opět bez úspěchu. Němci se snažili pozice získat ještě dva další dny, nicméně Američané je dokázali udržet.

Během této bitvy Američané ztratili 1 603 vojáků, z toho 199 zemřelo v boji, 119 jich zemřelo následně v nemocnici a 1 285 bylo zraněno. Němci měli ztráty v podobě zhruba 1 400 mrtvých a raněných a 250 zajatých. 

Foto: V Cantigny se dnes nachází několik pomníků a pamětních desek | Wikimedia Commons / Public domain

Toto americké vítězství nebylo důležité jen z taktického charakteru, díky kterému na tomto úseku fronty získali spojenci výraznou výhodu, ale bylo důležité hlavně z politického hlediska. Američané totiž spojencům dokázali, že jsou schopní vojáci a jsou schopni jak útoku, tak i efektivní obrany svých pozic. Po této bitvě začali brát spojenci americké vojáky vážně a zahrnovali je do větších akcí, jako byl například útok na Château-Thierry, bitvu o Belleau Wood, bitva o Amiens, druhá bitva na Sommě nebo Meuse-argonnská ofenzíva.

Zdroj: SOFREP