Německé ponorky byly během bitvy o Atlantik úspěšné a obávané, ale s přibývající schopností doprovázet konvoje letadlovými loděmi se ponorky samy staly lovenou kořistí. Z téměř 3 000 lodí potopených ponorkami bylo 2 845 obchodních. Necelých 200 bylo válečných. Ponorkáři za to ovšem zaplatili vysokou cenu: 793 ponorek bylo ztraceno a zahynulo celkem 28 tisíc mužů, což bylo přibližně 75 % celkového stavu. Toto je příběh dvou posledních německých ponorek, které se vzdaly až po skončení 2. světové války.

Foto: Život na německé ponorce neboli Unterseeboot byl opravdu náročný. Na snímku je ponorka U-534. | Paul adams / Public domain

Během 2. světové války hrály ponorky ve válečné strategii Německa zásadní roli. Bylo tomu tak zejména během bitvy o Atlantik, která trvala po celou dobu války. V důsledku Versailleské smlouvy bylo Německu po 1. světové válce omezeno množství námořních plavidel, kterými mohlo disponovat. Daná omezení, zavedená po první světové válce, Němcům oficiálně znemožňovala vybudovat silné námořnictvo. Podle podmínek smlouvy směli mít Němci pouze šest bitevních lodí o výtlaku maximálně 10 000 tun každá, šest křižníků a 12 torpédoborců. Ponorky bylo zakázáno vyrábět zcela. Němci však smlouvu obešli a vývoj ponorek se prováděl v Nizozemsku, výzkum torpéd pak probíhal ve Švédsku. Před vypuknutím 2. světové války pak Německo disponovalo celkem 65 ponorkami, z nichž bylo 21 již na moři připraveno k boji.

U-booty (označení používané pro válečné ponorky německého námořnictva) obvykle nesly kromě svých torpéd na palubě i děla. Dělo bylo možné používat pouze na hladině, hlavní zbraní však byla již zmíněná torpéda, kterých se spojenci velmi obávali. Dokonce i sám Winston Churchill jednou přiznal, že německá ponorka je to jediné, čeho se obává. Ponorky totiž ohrožovaly životně důležité spojení mezi bojující Británií a Spojenými státy. Bitva o Atlantik tak byla bitvou o zajištění a udržení tohoto spojení.

U-530

U-530 byla ponorkou typu IXC/40 a představovala vylepšení předchozích menších modelů. Ponorka měla šest torpédometů a nesla celkem 22 torpéd. Měla také námořní dělo SK C/32 se 180 náboji a protiletadlový kanón. Plavidlo obsluhovala 48členná posádka. Neobvyklým rysem U-530 bylo, že měla radar FuMO 61 Hohentwiel U. Ponorka U-530 zahájila výcvik u 4. flotily ponorek, následně se připojila nejprve k 10. flotile a později pak k 33. flotile. U-530 se účastnila několika válečných hlídek, při nichž potopila dvě lodě a další vážně poškodila. Posádka ponorky U-530 se vzdala až v červenci 1945, ačkoliv pár týdnů před koncem války byl ponorce U-530 admirálem Karlem Dönitzem vydán rozkaz kapitulovat.

Dönitz tento rozkaz vydal v době, kdy se doslova na pár posledních dní 2. světové války stal po Hitlerově smrti novým „vůdcem“. Posádka se však tehdejšímu rozkazu vzepřela a zamířila k Argentině, kde se vzdala až 10. července v Mar del Plata.

Dodnes není známo, proč se kapitán k tomuto kroku rozhodl. Tuto poslední cestu ponorky U-530 a její následnou kapitulaci dodnes obklopuje několik nevyřešených záhad. Cesta do Argentiny např. trvala o dva měsíce déle, než by se dalo očekávat. Když pak U-530 konečně dosáhla svého cíle, nejenže posádka neměla žádné doklady, ale zmizel i deník ponorky a palubní dělo bylo odhozeno.

Foto: Německá ponorka U-530 s argentinskými důstojníky na palubě, červenec 1945 | Wikimedia Commons / Public domain

Výše uvedená fakta pak vyvolala fámy, že U-530 podnikla tajnou plavbu, aby na tajné místo dopravila Hitlera a Evu Braunovou. U-530 byla také obviněna z potopení brazilského křižníku Bahia (stejně jako U-977, která dorazila do Argentiny o měsíc později). Později se však ukázalo, že potopení lodi bylo způsobeno nehodou při střeleckém výcviku.

Po kapitulaci byla posádka U-530 internována, než byla repatriována. Samotná ponorka byla později využita při americkém cvičení, kdy byla potopena torpédem z americké ponorky.

U-977

Přestože ponorka U-530 byla jednou z německých ponorek, které se vzdaly jako poslední, nebyla úplně poslední. Tou byla ponorka U-977. Jednalo se o U-boot typu VIIC. Měla výtlak 769 tun. S pěti torpédomety a čtrnácti torpédy byla U-977 méně výkonná než U-530. Kromě torpéd také disponovala námořním dělem a 220 náboji.

Když válka skončila, rozhodl se kapitán U-977 zamířit do Argentiny. K této akci ho možná přiměly tehdejší zvěsti, že německé námořníky po kapitulaci čeká krutý osud. Ženatí členové posádky dostali možnost loď opustit, čehož šestnáct členů posádky využilo a vylodilo se v Bergenu, zatímco zbytek pokračoval dál na jih. Později kapitán ponorky uvedl, že se U-boot během této plavby pohyboval celých 66 dní pod vodou.

Po 99 dnech na moři plavidlo konečně dorazilo do Mar del Plata na argentinském pobřeží, kde se vzdalo argentinským úřadům. Stejně jako U-530 byli i oni obviněni z účasti na potopení lodi Bahia, ale jakmile se toto tvrzení podařilo vyvrátit, byla posádka propuštěna a po čase se vrátila domů do Německa.

Výpovědi posádky ponorky U-977, která byla po vylodění vyslýchána, pak potvrzují kapitánovo tvrzení, že ponorka cestovala dlouhých 66 dní pod vodou. Výpovědi dále uvedly, že se ponorka krátce zastavila na Kapverdách a následně musela pokračovat ve své cestě pouze s jedním motorem. Stejně jako v případě ponorky U-530 se i o poslední cestě U-977 začaly časem šířit fámy, že tato vezla do bezpečí Jižní Ameriky různé nacistické vůdce včetně samotného Hitlera a nákladu uloupeného zlata.

Také ponorku U-977 potkal podobný osud jako U-530, když byla potopena krátce poté, co ji převzalo americké námořnictvo a použilo ji jako cvičný cíl pro výcvik svých posádek ponorek.

Zdroj: warhistoryonline