Na jaře 1945, kdy byla Třetí říše na pokraji zhroucení a Rudá armáda se valila na Berlín, vznikla jedna z nejpozoruhodnějších epizod konce války. Německá 12. armáda generála Walthera Wencka, původně určená k obraně západní fronty, se změnila v improvizované záchranné vojsko. Její úkol nebyl vítězit – šlo o to zachránit co nejvíce životů před sovětským zajetím.

                                Foto: Walther Wenck | Bundesarchiv

Psali jsme:Písek a Krev: Muslimský prapor ruských Specnaz

Zkušený a ostřílený německý generál Walther Wenck byl v dubnu 1945 pověřen velením 12. armády, která měla zadržet americký postup v oblasti mezi Labem a Magdeburkem. Byla to smíšená formace složená hlavně z demoralizovaných zbytků jiných jednotek, mladých odvedenců a starších záložníků. Válka už byla ztracena, ale německé velení, stále ovlivněné Hitlerovým šílenstvím, si přálo poslední zázrak – protiútok ze západu směrem na Berlín, který by ulevil obklíčené metropoli.

Wenck však rychle pochopil bezvýchodnost situace. Berlín byl sevřený sovětskými armádami maršála Žukova a Koněva, Němci neměli dostatek paliva, munice ani schopných mužů k tomu, aby mohli prorazit. Přesto se 12. armáda vydala na pochod směrem na východ, v naději, že probije se k 9. armádě generála Busse, která byla rovněž v obklíčení, a že společně otevřou únikovou cestu k západním spojencům.

Pochod Wenckových jednotek byl chaotický, ale vedený s nebývalou rozhodností. Na cestě se k armádě připojovaly tisíce uprchlíků – civilisté, ranění, vojáci bez jednotek. Ti ale už nesměřovali do Berlína, Wenck totiž změnil cíl pochodu: místo boje o hlavní město soustředil úsilí na vytvoření bezpečné únikové zóny na západ od Labe. V oblasti kolem města Tangermünde se tak pod jeho velením zformovala improvizovaná obranná linie, která měla zadržet sovětské jednotky a umožnit přesun desítek tisíc lidí přes mosty k Američanům.

                Foto: Wenck byl krátce v řadách Freikorpsu v roce 1919 a jednou byl zraněn do nohy. Dne 1. května 1920 se stal vojákem v pravidelné armádě | Bundesarchiv

Psali jsme:Písek a Krev: Život na sovětských předsunutých základnách během sovětsko-afghánské války

Předcházel tomu ale nejprve krvavý průlom u Halbe, kde se vojáci 12. a 9. armády probojovali skrze několik pásů sovětského obklíčení. Přes lesy, bažiny a hořící vesnice se z obklíčení podařilo uniknout přibližně 30 000 mužům. Mnozí z nich dorazili k Labi v zoufalém stavu, zranění, hladoví, ale rozhodnuti přežít.

V samotném Tangermünde pak následovaly těžké boje, protože sovětské síly se pokoušely zabránit evakuaci. Wenckovi vojáci zaujali obranné pozice u částečně zničeného mostu, který spojoval východní a západní břeh Labe. Americké jednotky stály na druhé straně a sledovaly drama, zatímco dřevěné lávky, provizorní čluny a i holé ruce vojáků a civilistů pomáhaly tisícům lidí překonat řeku. Někteří plavali, jiní byli převáženi v lodích pod palbou.

Wenck tím, že záměrně neuposlechl Hitlerův rozkaz k útoku na Berlín, umožnil přechod možná až 100 000 osob do amerického zajetí. Tam měli rozhodně lepší vyhlídky na přežití než v rukou Rudé armády.

Boje u Tangermünde byly posledními většími střety německé armády na západě. Po kapitulaci Německa se Wenck vzdal Američanům. Jeho armáda, ačkoli nikdy nevyhrála bitvu, si vysloužila respekt i mezi protivníky. Jeho pochod na západ se stal symbolem posledního lidského gesta v nelidské válce.

Zdroj: warhistoryonline.com