Hitlerova zoufalá opatření pro odvrácení porážky. Sebeklam a zbytečné obětování statisíců lidí
V létě 1944 se obludný sen Adolfa Hitlera o věčné říši začal hroutit již tak zřetelně, že to ani jemu nemohlo uniknout. Pět let poté, kdy invazí do Polska uvrhl svět do války, se jeho protivníci vylodili v Normandii a zahájili rychlý a ničivý postup směrem k Německu. Na jihu spojenecká vojska postupovala Itálií a na východě se dlouhé a krvavé boje rovněž již dávno obrátily a sovětská vojska postupovala na Berlín. Hitlerův přístup k vojenské strategii se nikdy nezakládal na realitě. A tak i nyní, když bylo jeho „životní dílo“ ohroženo, podnikl zoufalé kroky, aby válku neprohrál.
Spoléhal na Siegfriedovu linii, známou také jako Západní val. Byla to mohutná obranná síť na hranicích Německa s Francií. Byla vybudována v letech 1936–1939 a zahrnovala betonové bunkry, zákopy a protitankové překážky. Jakmile Hitler dobyl Francii, stala se tato linie pro obranu Německa ze západu zdánlivě nepotřebná. Zásoby a vojáci byli odsunuti, objekty vyklizeny.
Foto: Hitler „vysvětluje situaci“ důstojníkům skupiny armád Visla, březen 1945 | Bundesarchiv - Bild 146-1971-033-33 / Public domain
O čtyři roky později, s příchodem Spojenců, se situace změnila. Hitler nařídil vojákům, aby linii znovu obsadili. Spěchali s výměnou zrezivělých částí opevnění a klestěním náletů v palebných polích. Pomocí Západního valu pak skutečně spojence zadržovali asi šest měsíců kolem francouzsko-německé hranice. Avšak vzhledem k tomu, že spojenecká vojska postupovala na všech frontách, lokální obranná linie zdaleka nestačila. Německo zažilo podobnou situaci jako v roce 1940 Francie s Maginotovou linií. Koncept neprostupné obranné linie neplatil – ostatně Hitler měl za neprostupný již Atlantský val na pobřeží. S každým spojeneckým úspěchem se „nedobytnou pevností“ stávala pozice blíže a blíže Berlínu.
Aby zajistil, že veškeré zdroje Říše půjdou na její obranu, začal Hitler také likvidovat věci, které považoval za nedůležité. Byla uzavřena divadla a hudební sály. Jediná nakladatelství, která směla pokračovat v činnosti, byla ta, která vydávala školní učebnice a propagandistické publikace. Jediné součásti univerzit, které pokračovaly víceméně standardně v činnosti, byly lékařské fakulty. Vzhledem k tomu, že Německo mělo nedaleko za hranicemi z obou stran miliony spojeneckých vojáků, potřebovalo na frontě co nejvíce mužů. Jedním z Hitlerových „řešení“ bylo vzít je odjinud z ozbrojených sil. Programy výcviku pilotů byly uzavřeny a lodě zakonzervovány; válka na moři se stala bezpředmětnou. Posádky hladinových lodí i mnoha ponorek byly přesměrovány k pěchotě.
Jedním z Hitlerových „nejvelkolepějších plánů“ pak byla operace Herbstnebel neboli Podzimní mlha. Mělo jít o mohutný protiútok na západě. Německé jednotky, které se měly vyvalit z lesnatých Arden, měly prorazit díru do spojeneckých linií a rozdělit britské a americké síly. Stejně jako odvážné útoky na počátku války by byl nepřítel zaskočen a žádal o příměří. Tak nějak si to „vojevůdce“ Hitler maloval. Nebyl však již rok 1940 a protivník měl zcela jiné zkušenosti, možnosti a především odhodlání. Hitlerovi generálové se mu snažili útok rozmluvit. Uvědomovali si, že nemají dostatek paliva, zbraní ani lidských zdrojů, aby proti angloamerickým silám s takovým plánem uspěli.
Hitler se ale nenechal odradit a 16. prosince 1944 útok začal. Během několika dní se zastavil. Němci tím přišli o obrovskou část svých rezerv a nedostatkových zdrojů a nezískali prakticky vůbec nic. Většina neužitečného území byla do týdne dobyta zpět, plán zcela nevyšel.
Hitlerovi definitivně docházeli bojeschopní muži. Již jsme zmínili převedení námořníků či budoucích letců k pozemní armádě, což dávalo ve zhoršující se situaci určitý smysl. Ale do jednotek byli koncem války zařazováni již i nemocní a zranění vojáci. Jednou z takových jednotek byl prapor neslyšících, v němž se rozkazy vydávaly ve znakové řeči. Byli mobilizováni staří muži, vznikl Volkssturm – vojensky bezcenné jednotky domobrany. Zbraně dostali také členové Hitlerjugend – propagandou zpracované děti. Podle Hitlerova názoru měl bojovat každý Němec, který udržel zbraň. Výsledek byl předem jistý.
Čím zoufalejší byla situace, tím více Hitler propadal iluzi, že si může udržet území jen tím, že vydá rozkaz neustupovat. Odmítal povolit ústupy, dokonce i taktické, které by mohly německým silám přinést výhodu. Slovo kapitulace se vůbec nesmělo vyslovit. Ve Východním Prusku, v Pádské nížině, Bregenzu a na dalších místech Evropy stáli němečtí vojáci před volbou mezi vzpourou a marnou smrtí. Vojáci i civilisté umírali zbytečně po tisících.
Hitler nebyl schopen uvěřit, že by jakýkoli neúspěch byl jeho chybou, a tak svaloval vinu na své podřízené. Nebyl také ochoten přijmout kritiku nebo nesouhlas. S přibývajícími neúspěchy a vyhrocenějšími spory začal propouštět své nejschopnější velitele. Heinz Guderian, jeden z nejzkušenějších tankových velitelů války, byl odvolán již podruhé. Tragikomické bylo jmenování Heinricha Himmlera, šéfa SS, do funkce velitele skupiny armád Visla. Himmler o válečných operacích věděl asi ještě méně než Hitler, který svého věrného spolupachatele nejhorších zvěrstev moderní historie musel po pár týdnech opět odvolat. A dokonce i Herman Göring přišel o místo Hitlerova nástupce. Příliš okatě začal myslet na svůj vlastní osud.
Jak Spojenci postupovali ze všech stran, začalo být pravděpodobné, že Německo bude rozděleno na dvě části. Hitler byl rozhodnutý bojovat dál. Učinil opatření pro vedení fyzicky rozdělené Říše. Pokud by byl jih odříznut, převzal by tam vládu polní maršál Kesselring a pokračoval by v boji. Kesselring rozhodně byl jedním z nejschopnějších vůdců a manažerů v celé německé vojenské mašinérii, ale ani on by se dlouho neudržel a „pevnost Alpy“ by dříve či později samozřejmě padla také. Podle plánu by se poslední německé síly stáhly do zásobovaných a opevněných pozic v horách, kde by mohly udržet Říši při životě. Již jen proto ne, že Hitler neudělal vůbec nic pro přípravu takové obrany. Celý plán mu zřejmě jen dodával klamného zdání, že má ještě trumfy v rukávu a různé možnosti. Hitlerovy plány ale již s realitou neměly společného vůbec nic.
Zdroj: warhistoryonline.com