Bezpilotní prostředky (UAV) se staly jedním z nejvýznamnějších faktorů současných konfliktů. Jejich masové nasazení na Ukrajině, Blízkém východě i v Africe ukazuje, že schopnost zasytit protivníkovu „raketovou“ protivzdušnou obranu, levnými a početnými cíli, zásadně mění pravidla boje. Moderní raketové systémy PVO, koncipované pro ničení vysoce hodnotných vzdušných prostředků, se v konfrontaci s levnými drony často ukazují jako finančně neudržitelné i takticky neefektivní. Tato skutečnost vrací do hry prostředky, které byly v mnoha armádách NATO v minulých desetiletích odsunuty do skladů nebo úplně vyřazeny – hlavňové systémy protivzdušné obrany.

Foto: Do hry se vrací prostředky, které byly v mnoha armádách NATO v minulých desetiletích odsunuty do skladů nebo úplně vyřazeny – hlavňové systémy protivzdušné obrany | Rheinmetall

Navzdory znovuobjevení významu hlavňové PVO v posledních letech je současný stav výzbroje aliančních armád nevyrovnaný, a v mnoha případech odráží spíše dědictví studené války než promyšlenou modernizační politiku. Většinu členských států lze rozdělit do čtyř skupin podle toho, zda a jakými systémy disponují.

Psali jsme:Kanada nakoupí stroje F-35, nahradí s nimi flotilu Hornetů

Nejpočetnější skupinu tvoří státy, které své kanónové prostředky úplně vyřadily. Patří sem Albánie, Belgie, Česká republika, Dánsko, Francie, Německo, Maďarsko, Irsko, Island, Itálie, Litva, Lucembursko, Černá Hora, Nizozemsko, Norsko, Slovinsko, Velká Británie a Kanada. Tyto armády se spoléhají převážně na raketové prostředky krátkého a středního dosahu (pokud mají vůbec nějakou PVO), případně na spojeneckou podporu. V mnoha případech byla PVO kanónového typu považována za zastaralou a neefektivní, což vedlo k jejímu vyřazení během 90. let a počátku 21. století.

Některé státy, zejména z východního křídla aliance, stále spoléhají na dědictví sovětské techniky. Bulharsko udržuje v provozu prostředky ZSU-23-4 Šilka, tažené ZU-23-2 i 57mm kanóny S-60. Chorvatsko provozuje samohybné prostředky BOV-3, vyzbrojené 20mm kanóny. Estonsko disponuje taženými 23mm ZU-23-2. Tyto systémy sice představují schopnost čelit UAV, avšak jsou technologicky zastaralé, často s výrazně omezenými možnostmi integrace do moderních systémů velení a řízení.

Další skupina států provozuje západní kanónové prostředky různého stáří a modernizačního stavu. Lotyšsko má ve výzbroji 40mm Bofors L/70, Severní Makedonie používá starší varianty 40mm L/60, Portugalsko 20mm Rh 202. Slovensko představuje výjimku díky provozu moderního systému C-RAM MANTIS s 35mm kanóny. Španělsko má stále početný arzenál 35mm Oerlikon GDF-005/007. Švédsko spoléhá na samohybné systémy Lvkv 90 s 40mm kanóny. Turecko provozuje rozsáhlý arzenál, který zahrnuje samohybné systémy Korkut s 35mm kanóny a velké množství tažených prostředků různého kalibru. USA sice většinu kanónové PVO vyřadily, ale udržují některé prostředky v rámci systémů M-LIDS či C-RAM Phalanx LPWS.

Některé členské státy kombinují sovětské i západní zbraně. Finsko disponuje více než čtyřmi sty kusy 23mm ZU-23-2 (ItK 61/95), a zároveň provozuje 35mm Oerlikon GDF-005 (ItK 88) či samohybné systémy Marksman na podvozku Leopard 2. Řecko má pestrou škálu prostředků: 20mm Rh 202, 23mm ZU-23-2, 30mm Artemis-30 i 35mm Oerlikony se systémem Skyguard. Polsko kombinuje sovětské ZU-23-2 s domácí modernizací (ZUR-23-2KG Jodek-G) a novými systémy Pilica, které spojují kanóny s přenosnými protiletadlovými střelami. Rumunsko má ve výzbroji jak německé Gepardy, tak švýcarské 35mm Oerlikony, vedle starších 57mm kanónů S-60.

Psali jsme:Řecko nakoupí tři francouzské válečné lodě za miliardy eur

Z hlediska dostupnosti a modernity je kanónové PVO v rámci NATO ve značné nerovnováze. Zatímco část členských států si zachovala schopnosti, často ve značných počtech (Turecko, Řecko, Polsko, Španělsko), většina Aliance hlavňovou PVO úplně ztratila. Tyto rozdíly mají zásadní význam v kontextu současné hrozby UAV: státy bez kanónové PVO se musejí spoléhat na raketové prostředky, jejichž nasazení proti levným dronům je ekonomicky neudržitelné. 

Trendy a projekty modernizace

Spolková republika Německo patří mezi státy, které po roce 1990 většinu svých kanónových systémů vyřadily. Zkušenost s nasazením samohybných prostředků Gepard na Ukrajině však ukázala, že i starší technika dokáže efektivně působit proti UAV typu Shahed-136. Výsledkem je obnova zájmu o moderní řešení: společnost Rheinmetall vyvíjí systém Skyranger 30/35, který kombinuje rychlopalný kanón s programovatelnou municí, pokročilými senzory a možností integrace do vícevrstvé PVO. Německo zvažuje jeho pořízení jak pro vlastní armádu, tak pro export.

Polsko se rozhodlo posílit svou protivzdušnou obranu kombinací tradičních prostředků a nových konceptů. Základem je systém Pilica, který spojuje 23mm kanóny s přenosnými protiletadlovými střelami Piorun. V modernizované verzi Pilica+ je systém doplněn o schopnost spolupráce s raketovými prostředky krátkého a středního dosahu, čímž vzniká komplexní vícevrstvá obrana proti UAV i dalším hrozbám. Americká armáda dlouho spoléhala téměř výhradně na raketové prostředky. V reakci na rostoucí hrozbu UAV však vznikl program M-SHORAD, který využívá 30mm kanón s programovatelnou municí, protiletadlové střely Stinger na podvozku Stryker. 

Turecko patří k málokterým státům NATO, které kontinuálně investovaly do kanónové PVO. Systém Korkut, založený na dvojici 35mm kanónů s moderní municí, představuje moderní samohybný prostředek schopný účinně čelit UAV, vrtulníkům i některým typům střel. Ankara současně udržuje rozsáhlý arzenál tažených prostředků různých ráží, což jí poskytuje flexibilitu i schopnost působit proti levným hrozbám v masovém měřítku. Slovenská republika se stala jednou z mála zemí, které disponují nejmodernějším systémem MANTIS. Tento systém využívá 35mm kanóny s programovatelnou municí AHEAD, a je určen především k ochraně strategických objektů proti raketám, minometné a dělostřelecké munici. Díky své kadenci a přesnosti však představuje i účinný prostředek proti UAV.

Severské státy si tradičně uchovávaly větší část kanónové PVO než většina aliančních partnerů. Švédsko provozuje samohybné systémy Lvkv 90 s 40mm kanóny, Finsko udržuje rozsáhlý arzenál 23mm a 35mm prostředků a modernizuje je v rámci systémů velení a řízení. Zkušenost s blízkostí Ruska a důraz na teritoriální obranu přispívají k tomu, že zdejší státy nepodcenily význam hlavňových prostředků. Z výše uvedených modernizačních programů se dají vysledovat trendy renesance hlavňové PVO: 1) programovatelná munice schopná vytvářet oblaka subprojektilů proti malým UAV, 2) integrace do C4ISR systémů, umožňující rychlou reakci a síťově propojenou obranu, 3) modularita – kanónové věže lze instalovat na různé podvozky.

Doktrinální a technologické argumenty pro renesanci

Obnova zájmu o hlavňovou protivzdušnou obranu v rámci NATO není náhodná. Vychází ze změny bezpečnostního prostředí i technologického vývoje, který zpochybnil jednostranné spoléhání na raketové systémy. Raketové prostředky krátkého dosahu (VSHORAD/SHORAD) jsou účinné, ale zároveň finančně náročné. Střely Stinger nebo Mistral stojí desetitisíce dolarů, zatímco improvizované či sériově vyráběné UAV typu Shahed-136 vyjdou řádově na tisíce. Tento nepoměr vede k tzv. ekonomické asymetrii, kdy útočník může levně vyčerpávat zásoby drahých střel obránce. Naproti tomu cena jedné kanónové střely (granátu) s programovatelnou municí je výrazně nižší, což umožňuje udržitelnější obranu. Dalším faktorem je kapacita. Vozidlo vybavené kanónem dokáže nést stovky až tisíce kusů munice, zatímco typický odpalovací systém disponuje několika střelami. To znamená, že kanónové systémy jsou vhodnější k odrážení rojových útoků UAV, kde rozhoduje schopnost opakovaně a rychle zasahovat velký počet cílů.

Hlavňové systémy mají výhodu při střelbě na nízkoletící a manévrující cíle, které mohou unikat detekci radarů určených pro vyšší hladiny letu. UAV se často pohybují v malých výškách, využívají terénní překážky a přilétají z neočekávaných směrů. Krátký reakční čas a vysoká kadence střelby zvyšují pravděpodobnost úspěšného zásahu. Moderní kanónové systémy mohou být nasazeny nejen proti UAV, ale i proti vrtulníkům, bitevním letounům či lehce pancéřovaným pozemním cílům. To z nich činí víceúčelové prostředky, které jsou atraktivní zejména pro menší armády s omezenými rozpočty. Zatímco v období po roce 1990 NATO kladlo důraz na expediční operace a potlačování asymetrických hrozeb, současná doktrína znovu akcentuje teritoriální obranu a přípravu na konflikt vysoké intenzity. To zahrnuje i nutnost chránit vojska na bojišti a hluboké zázemí před rojovými útoky UAV, levnými střelami s plochou dráhou letu či dělostřeleckou municí. Hlavňová PVO tak nachází své místo ve vícevrstvé architektuře obrany, jako „první linie“ proti levným a početným hrozbám. Kanónová PVO není konkurencí, ale doplňkem k raketovým prostředkům a nově i k laserovým zbraním. Trendem je budování hybridních systémů, kde jednotlivé vrstvy tvoří vzájemně propojený celek. 

Konkrétní dopady pro Armádu České republiky

Česká republika byla po roce 1989 součástí širšího trendu NATO, který směřoval k postupnému utlumení hlavňové PVO. S koncem studené války a rušením masivních vojsk na našem území ztratily klasické prostředky, jako byly dvojkanónové PLDvK vz. 53/59 „Ještěrka“ nebo sovětské ZSU-23-4 Šilka, své opodstatnění. Modernizace byla vnímána jako neekonomická a pozornost se soustředila na raketové prostředky (2K12 Kub, 9K35 Strela-10, později náhrada systémem SPYDER). V důsledku tohoto vývoje dnes Armáda ČR prakticky postrádá specializovanou hlavňovou PVO. „Ještěrky“ byly přesunuty do výzbrojních muzeí nebo technických záloh, zatímco mobilní protiletadlová obrana je řešena raketovými systémy krátkého dosahu a přenosnými prostředky typu RBS-70. To znamená, že české jednotky v poli nemají organickou schopnost čelit rojovým útokům UAV či levným dronům kamikadze.

Pro AČR to znamená nutnost znovu posoudit, zda je absence hlavňové PVO dlouhodobě udržitelná. Při nasazení v rámci NATO by české jednotky musely spoléhat na spojence, což omezuje jejich operační soběstačnost. Na druhou stranu zařazení hlavňové PVO do výzbroje AČR by znamenalo další investici v době, kdy již běží nákladné modernizační projekty (SPYDER, F-35, CV90). Otázkou proto není pouze technická vhodnost, ale i finanční únosnost a schopnost začlenění do alianční architektury. Je pravděpodobné, že česká armáda se vydá cestou modulárních, spíše menších systémů proti UAV, které by posílily ochranu jednotek, než těžkých systémů typu Gepard apod.

Zdroj: Defence24.pl, Defense Magazine