EXCALIBUR
CZUB - 4M
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Pozapomenuté německé samohybné dělo

 06. 11. 2022      kategorie: Vojenská technika      1 komentář
Přidat na Seznam.cz

Německá vojenská, především pak obrněná technika z dob druhé světové války představuje unikátní fenomén, který poutá pozornost snad každého zájemce o vojenskou techniku. Německá vojenská technika byla totiž výsledkem naprosto specifického vývoje, v němž se obrážela jak tradice německé konstrukční školy, ale stejně tak i vliv samotného diktátora Adolfa Hitlera. Ten totiž často zasahoval přímo do vývoje jednotlivých zbraňových systémů a zásadně tak ovlivňoval jejich parametry. Hitler navíc obvykle upřednostňoval některé parametry (pancéřování, mohutná výzbroj) na úkor jiných (rychlost, mobilita), a to i bez ohledu na faktickou efektivitu. Díky tomu měla německá technika často velice osobité tvary a mnohdy se také vyznačovala jedinečnými parametry. Právem proto lze některé typy německé vojenské techniky označit za ikonické.

Týká se to i samohybných děl, a to včetně stíhačů tanků. Snad každý, kdo četl něco o druhé světové válce, zná německé stíhače tanků, jakými byly typy Marder, Jagdpanter či Ferdinand. Dobře je známé i samohybné dělo Jagdtiger, které se pyšnilo nejmohutnější, nejsilnější výzbrojí, tvořenou mohutným kanonem 128 mm – nejsilnějším, jaké se kdy kde objevilo na stíhači tanků. Někdy se ale zapomíná, že dělem stejné ráže 128 mm bylo vyzbrojeno i další německé samohybné dělo, stíhač tanků s pro nacistické Německo typickým názvem 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 či Panter Selbstfahrlafette V, populárně nazývaný jako Sturer Emil (Tvrdohlavý Emil).

Sturer Emil

Vývoj samohybného děla 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil byl podobně jako u celé kategorie stíhačů tanků dán válečnými zkušenostmi. Německá armáda totiž už během bojů ve Francii zjistila, že její protitankové kanony Pak 36 ráže 37 mm jsou proti nepřátelské tankové technice neúčinné. Omezenými schopnostmi se vyznačovaly i modernější kanony Pak 38 ráže 50 mm, kterých navíc bylo jen málo. Později při válce proti Sovětskému svazu, který disponoval mnohatisícovým tankovým vojskem včetně moderních tanků T-34 či KV-1, byl tento problém ještě markantnější. Stejně tak ale zkušenosti z bojů ukázaly, že německá armáda potřebuje i nějaký těžký samohybný systém vyzbrojený dělem velké ráže, schopným působit i proti nepřátelským bunkrům a polním opevněním.

emil
Foto: Sturer Emil | Bundesarchiv / Public domain

I proto bylo na základě porady velení německé armády a A. Hitlera, uskutečněné již 25. května 1941 (tedy ještě před začátkem války proti Sovětskému svazu!) rozhodnuto realizovat vývoj samohybných děl, schopných plnit oba úkoly. Jedním z výsledků tohoto vývoje bylo právě samohybné dělo 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil.

Samohybné dělo Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil ale bylo do značné míry atypickou konstrukcí. De facto se jednalo o pouhou improvizaci. Samohybné dělo Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil totiž byly postaveny na základě podvozků VK 3001 (H) známé firmy Henschel, které vznikly jako alternativa podvozků pro známé tanky Tiger. Poté, co bylo rozhodnuto jako podvozek pro tanky Tiger používat jiný podvozek, zůstaly k dispozici čtyři již postavené podvozky VK 3001 (H). A právě ty se německé velení rozhodlo přestavět na samohybná děla 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil.

Konstrukce samohybného děla 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil byla velmi jednoduchá, a zachovávala typické rysy německých samohybných děl. Jako základ byly použity zmíněné podvozky VK 3001 (H), které se jako mnohé jiné německé pásové podvozky vyznačovaly umístěním pojezdových kol do dvou řad tak, že se jednotlivá kola překrývala. Na tento podvozek byla umístěna jednoduchá, krabicovitá nástavba. A do ní byla umístěna hlavní zbraň – dělo Kanone 40 ráže 128 mm o délce 61 ráží. Šlo tak o mimořádně výkonné dělo do té doby nevídané ráže, ale stejně tak i nevídaného výkonu, o úsťové rychlosti 910 m/s. Pro tento kanon si samohybné dělo 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil neslo celkem 18 střel o hmotnosti 26 kg.

Zde je třeba upozornit na jeden důležitý fakt. Dělo Kanone 40 i přes shodnou ráži 128 mm nebylo shodné s dělem Pak 44 L/55, používaném ve známých německých stíhačích tanků Jagdtiger, ale i v tažené verzi. Šlo o děla podobných výkonů, přesto byla zcela odlišná. Kanon Pak44 L/55 ostatně v době vývoje samohybného děla 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil ještě ani nebylo vyvinut. Dělo Kanone 40 oproti tomu bylo odvozeno od známých protiletadlových kanonů FlaK 40 ráže 128 mm, hojně používaných německou protivzdušnou obranou. Šlo o dělostřeleckou zbraň mimořádných výkonů, schopnou působit proti nepřátelské obrněné technice i na velkou vzdálenost.

Určitou zvláštností samohybného děla 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil bylo to, že bylo jen relativně slabě pancéřované. Německá obrněná technika je přitom známá použitím silného pancéřování, byl to pro ni typický rys (který ostatně částečně přetrvává až dodnes), který navíc podporoval i sám A. Hitler.  Např. již zmíněné samohybné dělo Jagdtiger disponovalo čelním pancířem o tloušťce 250 mm, srovnatelným s pancéřováním bitevních křižníků! Oproti tomu pancéřování samohybného děla 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil bylo nesrovnatelně slabší. Pancéřování nástavby činilo na čele 30 mm, po stranách pak 15 mm, pancéřování trupu činilo na čele 40 mm, a po stranách 30 mm.

I díky tomuto slabšímu pancéřování se samohybné dělo 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil vyznačovalo na německou obrněnou techniku nízkou hmotností pouze 35 tun. I přesto bylo samohybné dělo 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil jen málo pohyblivé, jeho rychlost činila pouhých 20 km/hod – tedy stejně, jako činila rychlost mnohem těžšího samohybného děla Ferdinand (65 tun). Bylo tak tomu v důsledku použití relativně slabého motoru Maybach HL 116 S o výkonu 300 HP. Zde je ovšem nutno říci, že použití tohoto slabšího motoru bylo dáno zmíněnou provizorností konstrukce samohybného děla 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil.

Nakonec ale byly vyrobeny pouze dva kusy tohoto pozoruhodného samohybného děla, které tak jen využily již existující podvozky, a poté bylo rozhodnuto ve výrobě dál nepokračovat. Důvodů pro toto rozhodnutí bylo hned několik. Tím zřejmě hlavním bylo rozhodnutí o využití jiného podvozku pro program těžkých tanků Tiger, nevyplácelo se udržovat ve výrobě dva typy technicky příbuzných, přesto odlišných podvozků. Samohybnému dělu 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil byla vytýkána i nízká rychlost. Zmiňovány jsou i další technické potíže, které ale byly jen drobnějšího rázu a patrně by se daly postupným vývojem odstranit.

I přestože byly vyrobeny pouze dva exempláře samohybného děla 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil, pojmenované Max a Moritz, oba se dočkaly ostrého nasazení na východní frontě. A právě zde se projevily pozitivní vlastnosti těchto samohybných děl. Samohybná děla 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil totiž mohla díky svému mimořádně výkonnému kanonu ohrozit nepřátelskou tankovou techniku i na velkou vzdálenost – mnohem větší, než na jakou je mohly ohrozit nepřátelské tanky. I proto obě samohybná děla Max a Moritz dokázala zničit desítky nepřátelských tanků, a to včetně obávaných těžkých tanků KV-1. Nakonec ovšem byla obě samohybná děla zničena. Je ale možná příznačné, že ani v jednom případě to nebylo v souboji s nepřátelskou tankovou technikou. A jako zajímavost lze podotknout, že jedno z těchto samohybných děl, Moritz, ztracené z důvodu technického poškození podvozku, dokázali rudoarmějci zajmout, a díky tomu je dodnes zachováno ve známém muzeu v Kubince.

Samohybné dělo 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 z hlubší perspektivy

Samohybné dělo 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil se nám může zdát jako méně důležitá konstrukce, a to především proto, že jej byly vyrobeny pouhé dva kusy. V historii nasazení obrněné techniky za druhé světové války proto i přes své úspěchy sehrálo jen okrajovou roli. Přesto toto samohybné dělo stojí za hlubší pozornost.
  Je totiž zajímavé srovnat si samohybné dělo 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil s dalším německým samohybným dělem, typem SdKfz 184 Jagdtiger.

Toto srovnání je na místě. Jak bylo zmíněno, samohybná děla Jagdtiger totiž jako hlavní výzbroj používala kanon PaK 44 L/55 ráže 128 mm. Tedy stejné ráže, jakou měly i kanony Kanone 40, použité v samohybných dělech 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil. Tyto kanony se sice svým technickým provedením lišily, dosahovaly ale podobných výkonů. Obě samohybná děla tak mohla ohrozit nepřátelskou techniku na prakticky stejnou vzdálenost.

Samohybné dělo Jagdtiger bylo ovšem v mnoha směrech jiné. Na jeho konstrukci je zřejmé, že je technicky vyspělejší. Nebylo tomu tak jako v případě samohybného děla 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil, které bylo jen provizorní konstrukcí. Samohybné dělo Jagdtiger bylo také mnohem lépe pancéřované. Jak bylo zmíněno, čelní pancíř nástavby tohoto samohybného děla činil až 250 mm. Silné ale bylo pancéřování trupu, které činilo 150 mm. Boční pancíř byl slabší, přesto dosahoval slušné hodnoty 80 mm.

V důsledku použití takto silného pancéřování ale bylo samohybné dělo Jagdtiger velmi těžké. Jeho hmotnost činila 75 tun – jde o nejvyšší hodnotu, jakou za druhé světové války dosáhlo samohybné dělo (z realizovaných projektů). A právě tato vysoká hmotnost činila samohybnému dělu Jagdtiger problémy. Samohybné dělo Jagdtiger bylo přetížené, jeho motor Maybach HL230P30 (použitý i u tanků Tiger I a Tiger II) zkrátka nepostačoval. Samohybné dělo Jagdtiger dosahovalo slušné rychlosti až 38 km/hod. Cenou za jeho vysokou hmotnost ale byla vysoká spotřeba paliva, která činila až 700 litrů na 100 km, v terénu se dokázala vyšplhat až na 1000 litrů na 100 km. Zásoba paliva 860 litrů proto v těžkém terénu stačila na ujetí pouze 80 km, což bylo samozřejmě málo. Plně se to projevilo především na východní frontě, pro kterou byly typické velké vzdálenosti. Samohybné dělo Jagdtiger tak bylo používáno především při obraně, pro palbu z připravených postavení. Vzhledem k tomu se ale do jisté míry ztrácel smysl tohoto samohybného děla, u kterého hlavní předností oproti taženému dělu PaK 44 L/55 měla být právě jeho pohyblivost.

Vysoká hmotnost činila problémy i jinak. Německá armáda do jisté míry postrádala nějaký technický prostředek, který by dokázal samohybné dělo Jagdtiger vyprostit při různých nehodách atd. V důsledku toho byla některá samohybná děla Jagdtiger ztracena i v důsledku jen menších poškození! Vysoká hmotnost a použití tak silného pancíře navíc činilo potíže i při výrobě. Samohybné dělo Jagdtiger bylo výrobně náročné, činilo si i velké nároky na výrobní zařízení. Vzhledem k tomu, ale i vzhledem k použití tak velkého množství materiálu bylo samohybné dělo Jagdtiger také drahé. Proto bylo těchto samohybných děl vyrobeno pouhých 70 ks. A to i přesto, že šlo o prioritní program, který byl upřednostňován nad jinými zbrojními programy!

U samohybného děla Jagdtiger se tak poněkud paradoxně jako jeho největší slabina jeví jeho příliš silné, a tedy i příliš těžké pancéřování. Jako mylný se ukázal přístup A. Hitlera, který právě na co nejsilnější pancíř hodně sázel, a to i u jiných typů obrněné techniky. A. Hitler, ale i další představitelé německé armády se domnívali, že takto mohutně chráněné samohybné dělo bude „neprůstřelné“, že jej nedokáže zničit žádný nepřátelský tank, žádný nepřátelský protitankový kanon. A díky tomu dokáže odolat i vysoké početní přesile protivníka. Jenže zkušenosti z fronty jasně ukázaly, že tato premisa neplatí, protože samohybné dělo či tank lze zlikvidovat i jinými protitankovými prostředky, než je jiný tank či protitankový kanon. Svou roli hrálo čím dál silnější nepřátelské letectvo. Ruská armáda navíc proti samohybným dělům Jagdtiger, případně i tankům Tiger neváhala použít i těžká protiletadlová děla, ale i polní kanony 122 mm, určené pro dalekou palbu. Pokud se tato děla zaměřila na slabší boční pancéřování Jagdtigerů, dokázala je zlikvidovat.

Zkušenosti druhé světové války tak jasně ukázaly, že odolnost techniky je dána nejen pancéřováním, ale celým souborem faktorů, mezi které patří i rychlost, pohyblivost daného technického systému. A protože výkon motorů nelze zvyšovat donekonečna, lze toho dosáhnout jen nižší hmotností. Ta ale nesmí být až příliš nízká, protože pak by nebylo možné použít dostatečné pancéřování. Jde tedy o určitý oříšek, jehož rozluštění je největším úkolem pro konstruktéry při konstrukci každého obrněného vozidla.

Pokud si samohybná děla Jagdtiger a samohybná děla 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil postavíme vedle sebe, pak vidíme, že samohybné dělo Jagdtiger bylo velmi dobře pancéřované, v důsledku toho ale bylo příliš těžké. Oproti tomu samohybné dělo 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil bylo poměrně lehké, ale zato mělo jen slabší pancéřování, nedostatečné pro vysoce náročné bojiště druhé světové války. Zkusme si ale teoreticky vytvořit hypotetické samohybné dělo, které by bylo jakýmsi technickým kompromisem, průnikem mezi těmito dvěma samohybnými děly. Jak by takové samohybné dělo vypadalo?

Samohybné dělo Jagdtiger mělo hmotnost 75 tun, samohybné dělo 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil mělo hmotnost 35 tun. Pokud si tyto hodnoty zprůměrujeme, pak nám vychází, že hypotetické samohybné dělo by mělo mít hmotnost cca 55 tun.

U takovéhoto hypotetického samohybného děla předpokládejme zachování děla ráže 128 mm, nejspíš děla Pak 44 L/55, coby hlavní výzbroje. Děla Pak44 L/55 se relativně osvědčila, a dosahovala nadstandardních výkonů. Byla schopna ničit nepřátelskou obrněnou techniku na velkou vzdálenost – vyšší, než nepřátelská technika mohla ničit je. Právě to se v bojích ukázalo jako klíčové, a i díky tomu by bylo možno uvažovat o zeslabení pancéřování.

Použití slabšího pancíře vychází jako jediná možnost, jak dosáhnout onoho kýženého snížení hmotnosti. 250 mm silné čelní pancéřování použité u stíhače tanků Jagdtiger ostatně bylo enormní, až nadbytečné. Pancéřování samohybného děla 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil (max. 30 mm) oproti tomu bylo nedostatečné. Pokud si opět obě hodnoty zprůměrujeme a přihlédneme-li k jiné, obdobné technice včetně techniky dalších armád, pak nám vychází, že hypotetický stíhač by měl mít čelní pancéřování 110-120 mm. Stejně tak by bylo možno použít slabší pancéřování i na bocích. Pak by bylo možno dosáhnout skutečně výrazného snížení hmotnosti.

Výsledné samohybné dělo by tak se svými cca 50-55 tunami bylo mnohem lehčí než typ Jagdtiger. Bylo by tedy rychlejší, pohyblivější. Mohlo by se lépe pohybovat po bojišti a měnit bojová stanoviště, což by zvýšilo jeho bezpečnost. Vyznačovalo by se i lepší strategickou mobilitou – bylo by mnohem snazší jej dopravovat na velké vzdálenosti. Díky nižší hmotnosti by takový stíhač tanků také na rozdíl od typu Jagdtiger nebyl tolik přetížený, měl by také výrazně nižší spotřebu paliva. Přitom by díky kanonu ráže 128 mm mohl působit proti nepřátelské technice na stejnou vzdálenost jako samohybné dělo Jagdtiger.

Navíc by takové lehčí, kompromisní samohybné dělo bylo i výrobně jednodušší a levnější. Bylo by jej tedy možno vyrábět v mnohem větším množství, než bylo pouhých 70 kusů samohybného děla Jagdtiger. Takový stíhač tanků by tedy výrazně umocnil schopnosti německé armády – a to při nižších nákladech, než jak tomu bylo v případě vozidla Jagdtiger.

Je zajímavé, že samohybné dělo obdobných parametrů jako toto hypotetické samohybné dělo v době druhé světové války existovalo. Bylo ale zkonstruováno na opačné straně fronty, v Sovětském svazu - bylo jím samohybné dělo ISU-122, technicky blízké známějšímu samohybnému dělu ISU-152, se kterým sdílelo podvozek odvozený od podvozku těžkých tanků IS. Samohybné dělo ISU-122 jako hlavní výzbroj neslo dělo ráže 122 mm. Nejdříve byl v této roli použit kanon A-19 o délce 46,3 ráží; u pozdějších verzí, často označovaných jako ISU-122S, byl použit kanon D-25T o délce 43 ráží, používaný i v těžkých tancích IS-2. Kanon D-25T  sice nedosahoval takového výkonu jako kanon PaK44 L/55, zaostával především v boji s obrněnou technikou, šlo ale o dělo zhruba srovnatelné.

Samohybné dělo ISU-122 se ovšem vyznačovalo výrazně slabším pancéřováním. Jeho tloušťka činila v případě nástavby 90 mm na čelní straně, po bocích 75 mm. U podvozku činila na čelní straně max. 90 mm, na bocích také 90 mm. Tedy mnohem méně než u stíhačů Jagdtiger, ale na druhé straně výrazně více než u samohybného děla 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil.

Díky tomuto výrazně slabšímu pancéřování bylo sovětské samohybné dělo ISU-122 oproti samohybnému dělu Jagdtiger podstatně lehčí. Jeho hmotnost činila 46 tun, což je hodnota jen o něco nižší než hodnota průměru mezi samohybnými děly Jagdtiger na straně jedné a 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil na straně druhé. Díky tomu bylo samohybné dělo ISU-122 výrazně mobilnější než Jagdtigery, vyznačovalo se i vyšším dosahem. V neposlední řadě bylo samohybné dělo ISU-122 konstrukčně jednodušší a levnější, bylo jej tedy možno vyrábět rychleji a v rozsáhlejších sériích. Podle dostupných údajů bylo za války vyrobeno celkem 4075 samohybných děl ISU-122 a ISU-152! (autorovi se nepodařilo najít údaj vztažený toliko k samotnému dělu ISU-122). To je ovšem markantní rozdíl oproti pouhým 70 kusům samohybného děla Jagdtiger.

Zajímavé je, že obdobné samohybné dělo se mohlo objevit i na německé straně. V průběhu druhé světové války totiž němečtí konstruktéři přišli s návrhem přezbrojit kanonem PaK44 L/55 známý stíhač tanků Jagdpanter, odvozený od tanků Panther. Je otázkou, nakolik to bylo skutečně potřebné, když i kanon PaK43 L/71 ráže 88 mm použitý u běžných samohybných děl Jagdpanter měl dostatečnou účinnost. Nicméně vzhledem k mimořádnému výkonu kanonu PaK44 L/55 ráže 128 mm, ale i vzhledem k lavině tanků valících se proti německým jednotkám tento krok měl svou racionalitu. Vzhledem k použití tak výkonného kanonu ovšem mělo dojít i k celkovému přepracování samohybného děla Jagdpanter, nástavba měla být přesunuta dozadu atd. Přesto by toto modernizované samohybné dělo Jagdpanter svými parametry, svou hmotností a svým pancéřováním zhruba odpovídalo výše zmíněné představě samohybného děla. Nutno ovšem říci, že Němcům se do konce války nepodařilo zkompletovat jediný kus modifikovaného Jagdpanthera.

Samohybná děla 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil a SdKfz 184 Jagdtiger bychom coby druhoválečné stroje mohli považovat za pouhou historii, v případě samohybného děla 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil dokonce spíše za technickou kuriozitu. Tato samohybná děla jsou ale velkým poučením i dnes, pro dnešní konstrukce obrněných vozidel.

I v současnosti se občas v oblasti obrněné, případně i dělostřelecké techniky objevují zbraňové systémy, u kterých je jeden parametr upřednostněn na úkor jiných parametrů – tak, jako bylo pancéřování upřednostňováno v případě německé druhoválečné techniky: Někdy je upřednostněna mohutnost výzbroje na úkor pancéřové ochrany, jindy je zase upřednostněna pohyblivost na úkor výzbroje. Takové systémy pak dosahují v určitém směru mimořádných, rekordních výkonů. V reálných bojích ale pak jejich výkony nepostačují. Ony přednosti dosažené na úkor jiných oblastí se obvykle ukazují jako zbytečné či neúčelné, oproti tomu slabiny takové konstrukce čím dál více vyvstávají. Protivník se navíc obvykle naučí oněch slabin maximálně využívat, a takovéto zbraňové systémy pak dokáže snadno likvidovat.

Někdy se také objevují zbraňové systémy, které jsou zdánlivě dokonalé, mají ty nejlepší vlastnosti – tak, jak tomu bylo v případě samohybného děla Jagdtiger (mimořádně silná výzbroj, mohutné pancéřování). Takováto technika bývá často i velmi fotogenická, a je proto populární i mezi laiky. Oněch dokonalých parametrů ale bývá obvykle dosahováno bez ohledu na skutečnou efektivitu. V reálných bojích pak tato zdánlivě vyšperkovaná technika obvykle selhává – a leckdy ji jsou schopny porazit i technologicky nesrovnatelně horší zbraně. A často je takováto technika i velmi drahá, a její pořízení neúměrně vyčerpává státní pokladnu.

Jako mnohem užitečnější, efektivnější se tak ukazují bojové systémy, ve kterých jsou jejich klíčové vlastnosti (ochrana, palebná síla, mobilita) zhruba vyrovnány. Takovéto kompromisní konstrukce možná nejsou tak efektní, tak fotogenické. Zato se ale ukazují jako mnohem užitečnější a praktičtější v ostrém nasazení. A obvykle se dokáží prosadit i proti oněm vyšperkovaným zbraňovým systémům se zdánlivě dokonalými parametry.

K definování takového přístupu, technického kompromisu, lze dojít i na základě příkladu zprůměrování parametrů samohybných děla SdKfz 184 Jagdtiger, ale i právě poněkud opomíjených samohybných děl 12,8 cm Selbstfahrlafette L/61 Sturer Emil. Tato zdánlivě historická technika tak má i pro konstrukci dnešních obrněných vozidel svou vypovídací hodnotu, a proto bychom na ni neměli zapomínat.

Zdroj: britannica, tankhistoria.com

 Autor: David Khol

Komentáře

Dr. Beir

06. 11. 2022, 21:00

No? Kolik stál vývoj a výroba dvou kusů "Tvrdohlaveho Emila" opravdu nevím a podobně na tom byl i Jagdtiger. Stovky hodin vyroby a efekt 0. S. Emil bojoval u Stalingradu a jeden z nich zničil údajně 31 Sovětských strojů. Pro kanon byla vyvynuta dělená munice, protože původní kompletní naboj měřil 150 cm. Samotný protitankovy granat vazil 26,5 kg bez nabojnice.
Jagdtiger byl nejzoufalejsi pokus něco zmenit. Neohrabany prase. To ostatně popisuje O. Carius v knize Tiger v blátě.