Na přelomu dubna a května tohoto roku došlo ke krátkému, ale intenzivnímu konfliktu mezi Pákistánem a Indií ve sporné oblasti Kašmíru. Boje již téměř utichly, na místo střetu zbraní nastoupila diplomatická jednání. Lze ale pochybovat, zda tato jednání – jakých mezi Indií a Pákistánem proběhly již desítky – dokážou problém oblasti Kašmíru skutečně vyřešit. Spíš se zdá, že i přes současné příměří bude spor o Kašmír dál pokračovat. A některé souvislosti nám dokonce naznačují, že tento spor bude ještě více gradovat a že by se mohl stát iniciátorem mnohem širšího konfliktu, který by mohl zasáhnout velkou část asijského kontinentu.

Foto: Indicko Pákistánský konflikt obrazem AI | Shutterstock

Psali jsme:Analýza akvizice čínských stíhaček Egyptem

Téměř stoletý konflikt

Konflikt o Kašmír je přitom jedním z nejdéle se vlekoucích konfliktů, protože trvá již cca 80 let. A nic nenaznačuje tomu, že by se dal nějak racionálně a efektivně vyřešit.

Kořeny kašmírského konfliktu sahají do doby krátce po druhé světové válce, kdy došlo k rozdělení někdejší Britské Indie a vznikly tak dva nové státy – Indie a Pákistán. Toto rozdělení se týkalo i jednoho z 565 knížectví někdejší Britské Indie, strategicky významného státečku Džammú a Kašmír. Představitel knížectví Džammú a Kašmír, hinduistický maháradža Hari Singh, usiloval o připojení k hinduistické Indii. S tím ovšem nesouhlasilo převážně muslimské obyvatelstvo státu, které naopak požadovalo připojení k islámsky orientovanému Pákistánu. Mezi muslimskou většinou a hinduistickou menšinou proto v knížectví Džammú a Kašmír docházelo ke střetům, které nakonec přerostly ve válku mezi Indií a Pákistánem.

Tato válka ale i přes obrovské oběti na obou stranách nic nevyřešila. Jejím výsledkem bylo faktické rozdělení někdejšího knížectví Džammú a Kašmír na dvě části: region Ázád Kašmír ovládaný Pákistánem a zbytkový Džammú a Kašmír spravovaný Indií. Jak Indie, tak i Pákistán si nicméně činí nároky na území celého státečku.

Nutno říci, že toto rozdělení státu Džammú a Kašmír mezi Indii a Pákistán není kompletní, protože severní část knížectví, region Aksai Čin, získala Čína. I toto Čínou obsazené území si přitom nárokuje Indie. To nám ukazuje, že konflikt o Kašmír není jen záležitostí Indie a Pákistánu a že má více dimenzí.

Psali jsme:Rozšíření EU jižním směrem – zvýšení bezpečnosti pro celou Evropu

Jelikož válka v letech 1947–49 nic nevyřešila, dala základ konfliktu, který se táhne dodnes. Jak Indie, tak i Pákistán se i vzhledem ke zkušenostem z války pustily do intenzivního zbrojení. Oba státy vybudovaly početné armády vyzbrojené obrovským množstvím zbraní, a patří tak mezi nejsilnější armády světa.

Tyto vojenské a zbrojní závody mezi Indií a Pákistánem přitom jen podtrhla tehdejší realita studené války. Zatímco Indie rozsáhle spolupracovala s tehdejším Sovětským svazem, Pákistán se v daném období orientoval na spolupráci se západními státy – a to nejen s USA, ale také s Velkou Británií coby někdejší koloniální mocností, a rovněž s tehdejším Západním Německem. Jedna strana se snažila předstihnout druhou, přičemž mnohem méně lidnatý Pákistán byl sice znevýhodněn, tamní vlády to ale řešily ještě vyšším vojenským úsilím. Součástí tohoto zbrojení bylo i jaderné zbrojení – jak Indie, tak i poté Pákistán vyrobily jaderné zbraně, a to i přes obrovské ekonomické oběti (symbolizované známým výrokem pákistánského ministra zahraničí a později prezidenta Z. A. Bhutta: „Pákistánci budou jíst trávu a listí, třeba i hladovět, ale atomovou bombu vyrobí také“).

Konflikt mezi Indií a Pákistánem ovšem není jen nějakým „horkým mírem“, jelikož spory mezi oběma státy přerostly v další ostré války. Jednalo se především o válku v roce 1965, kdy si Pákistán chtěl podmanit celé území Kašmíru. Indii se podařilo tento útok odrazit a nakonec dosáhla faktického vítězství, jehož výsledkem byl ale jen návrat k původnímu stavu. Další válka mezi Indií a Pákistánem proběhla v roce 1971 – tentokrát však nikoliv o Kašmír, ale
o východní část Pákistánu, která se od něj odtrhla a vznikl tak stát Bangladéš. Poslední válka o Kašmír pak proběhla v roce 1999. Žádná z těchto válek ale nic nevyřešila. Je také příznačné, že ani jedna strana se při těchto válkách neodvážila sáhnout k použití jaderných zbraní – a to z obavy před analogickou odpovědí protistrany.

Vojenský střet na jaře roku 2025

Od roku 1999 v oblasti panoval relativní klid. Nutno říci, že šlo skutečně jen o klid relativní, jelikož potyčky mezi oběma stranami probíhají v oblasti prakticky neustále. Těchto potyček se přitom účastní jak civilní obyvatelstvo, tak i pohraniční jednotky obou států.

Konflikt roku 2025 byl ale mnohem intenzivnější. Nešlo jen o střet nějakých místních milic, (které si vydržuje jak Pákistán, tak Indie) či pohraničních jednotek. Do střetů se zapojily i regulérní armády obou států. Došlo jak ke střetům pozemních jednotek, byť v poměrně omezeném rozsahu, tak i k nasazení vojenského letectva. Nejčastěji je v této souvislosti zmiňován fakt, že pákistánské letouny J-10C dokázaly sestřelit několik nejmodernějších indických letounů Rafale francouzské provenience. Obdobně vysokou profesionalitu ale prokázaly i pákistánské pozemní jednotky. Na základě těchto faktů se zdá, že pákistánská armáda kvalitativně převyšuje indickou, byť kvantitativní převaha zůstává na indické straně.

Po krátké, ale intenzivní eskalaci boje již poněkud utichly. Určité střety sice pokračují, je však zřejmé, že již nemají původní intenzitu. Zdá se tedy, že situace se vrací do svého obvyklého stavu jakéhosi permanentního ozbrojeného napětí, během kterého sice dochází ke střetům, nikoliv však mezi hlavními silami obou stran. Souběžně s tím dál pokračují diplomatická jednání mezi oběma státy, do kterých se přitom zapojuje i diplomacie USA, ale také některých dalších zemí. Lze však usoudit, že ani tato jednání nedokážou odstranit základní příčiny konfliktu o Kašmír, neboť ten je de facto neřešitelný. Lze proto předpokládat, že konflikt mezi Pákistánem a Indií bude i nadále pokračovat bez reálné naděje na skutečný mír.

Indicko-pákistánský konflikt v širší perspektivě

Pokud se podíváme na konflikt mezi Indií a Pákistánem z jara 2025 s určitým nadhledem, může nám být nápadné jedno – ani jedna strana do něj nešla s plnou energií, ani jedna nenasadila své hlavní síly (což je samozřejmě jen dobře). Zde zjevně stále působí zkušenosti z války roku 1965, kdy obě strany vstoupily do konfliktu se snahou o jeho definitivní vyřešení, ale fakticky ničeho nedosáhly – válka vedla jen ke strašlivým ztrátám a obě země navíc ekonomicky zcela vyčerpala.

Stejně tak je u obou stran patrné vědomí, že i protistrana disponuje jadernými zbraněmi – a pokud by jeden stát nějak zásadněji vítězil, druhá strana by mohla sáhnout k jejich použití. Na to by opět odpověděl druhý stát analogickým nasazením svých jaderných zbraní, a tato válka by se tak změnila v jaderný konflikt, který by byl pro obě strany zničující. A to i proto, že jaderné arzenály obou zemí jsou zhruba srovnatelné. Indie a Pákistán se tak drží v jakémsi strategickém jaderném patu.

Nabízí se proto otázka, proč vlastně tato válka vznikla, když je zřejmé, že nešlo jen o nějaké potyčky místních milicí, a že za iniciací tohoto konfliktu stojí vlády obou států. Odpovědí nám může být zasazení indicko-pákistánského konfliktu do širšího asijského kontextu.

Právě zahraničněpolitické souvislosti konfliktu mezi Pákistánem a Indií o oblast Kašmíru se v posledních desetiletích výrazně změnily – a to především ve srovnání s érou studené války. Tehdy byl Pákistán významným spojencem USA, zatímco Indie se sblížila se Sovětským svazem. Pákistán tehdy patřil mezi největší příjemce americké zahraniční ekonomické pomoci a zároveň v USA nakoupil velké množství zbraňových systémů, včetně tehdy nejmodernějších letounů F-16.

Dnes však lze pozorovat stále silnější odklon Pákistánu od USA. Do značné míry je to dáno politikou samotných Spojených států, které poté, co se provalilo, že pákistánské tajné služby věděly o pobytu Usámy bin Ládina a neinformovaly o tom své americké partnery, přestaly Pákistánu důvěřovat. USA proto výrazně omezily svou pomoc – jak ekonomickou, tak vojenskou.

V návaznosti na to se Pákistán začal mnohem víc sbližovat s Čínou. Čína byla vždy pro Pákistán významným partnerem, a to i proto, že obě země mají společného protivníka – Indii. Po odklonu Pákistánu od USA ale spolupráce s Čínou ještě zintenzivněla. Bylo by však chybou vnímat Pákistán jen jako jakéhosi vazala či mocenský nástroj Číny, byť i takové názory se objevují. Není to tak, že by se Pákistán na Čínu bezvýhradně orientoval a slepě ji poslouchal. Pákistán sleduje především své vlastní národní zájmy. Stejně jako s Čínou proto spolupracuje i s některými sunnitskými islámskými zeměmi Perského zálivu, především se Saúdskou Arábií a SAE. Spolupráce s Čínou, a to jak politická, tak vojenská, je však přesto zřetelná.

Souběžně s tím lze už řadu let pozorovat mocenské soupeření mezi Indií a Čínou o dominanci v oblasti Indického oceánu a obecně v celém asijském regionu. Obě země jsou podobně lidnaté, ale ekonomicky je Čína výrazně silnější. Po vojenské stránce jsou však opět obě mocnosti srovnatelné – a především je u nich patrná snaha o regionální dominanci. To logicky vede i k čím dál častějším úvahám o možnosti vojenského střetu mezi těmito giganty. Jak Čína, tak i Indie proto intenzivně zbrojí a snaží se získávat na svou stranu menší asijské státy. Nelze proto vyloučit, že skutečně dojde ke střetu mezi Indií a Čínou, přičemž vzhledem k tomu, že oba státy jsou jadernými mocnostmi, by následky mohly být fatální. Důležitým faktorem bude, kdo dokáže svou vojenskou sílu realizovat rychleji a kdo dokáže protivníka překvapit.

I proto Čína tolik spolupracuje s Pákistánem. Ani Pákistán, ani Čína by samostatně Indii pravděpodobně neporazily – společně by se jim to ale podařit mohlo. Zatím se však jak Pákistán a Čína na jedné straně, tak i Indie na straně druhé na válku „jen“ připravují. Vedle intenzivního zbrojení zároveň pozorují chování protivníka, aby poznaly jeho politické i vojenské uvažování a schopnosti.

Právě takovým testem protivníka byla i válka mezi Pákistánem a Indií na jaře roku 2025. Ze strany Pákistánu šlo o jakýsi šermířský výpad – měl zjistit sílu protivníka a odhalit jeho případné slabiny. Proto byl tento výpad tak intenzivní, ale zároveň krátký a ne dostatečně mohutný – zapojila se do něj jen malá část pákistánské armády. Jenže po tomto krátkém, spíše fingovaném výpadu může snadno následovat hlavní, mnohem silnější úder.

Vojenský střet mezi Pákistánem a Indií z roku 2025 tak nelze vnímat jako skončený, a to i přesto, že hlavní boje už utichly a obě strany vedou mírová jednání. Spíš jej lze chápat jako další kapitolu ve složitých vztazích mezi Pákistánem a Indií, které mají charakter spíše ozbrojeného míru – s tím, že tento mír může velmi rychle a nečekaně skončit.

Zároveň lze vzhledem k čím dál patrnějšímu antagonismu mezi Čínou a Indií
a mocenskému soupeření mezi těmito asijskými giganty vnímat tento konflikt jako jakousi úvodní, předběžnou část mnohem širšího střetu, který vedle Pákistánu a Indie může zasáhnout i Čínu. A také další země regionu (Myanmar, Bangladéš), které jsou kvůli svým vazbám na zmíněné mocnosti do tohoto potenciálního konfliktu rovněž zaangažovány.

A jelikož Čína, Indie i Pákistán disponují obrovským vojenským potenciálem a především jadernými zbraněmi, měl by takový konflikt pro celý region strašlivé – jen těžko představitelné – následky. Taková válka, a zejména použití jaderných zbraní, by zasáhly celý svět, včetně zdánlivě vzdálené Evropy. I pro nás, Evropany, je proto konflikt mezi Pákistánem a Indií důležitější, než si často uvědomujeme.

Zdroj: valka.cz, palba.cz