Jaderný výbuch na Měsíci: V rámci závodů o dobytí vesmíru chtěli Američané i Sověti zajít opravdu daleko
V roce 1958 vypracovaly Spojené státy tajný projekt, jehož cílem bylo odpálit atomovou bombu na povrchu Měsíce. Výbuch měl při pohledu ze Země dát Sovětskému svazu jasně najevo, kdo je ve vesmírných závodech pánem. Kromě toho se věřilo, že takový experiment posílí vlastenectví amerického lidu. Podobný projekt existoval i na druhé straně Železné opony.
Projekt nesl kódové označení "A119" a byl vyvíjen pod záštitou amerického letectva. V zájmu zachování důvěrnosti byl projekt nazván "Studie výzkumných letů na Měsíc". V roce 2000 se díky vedoucímu projektu Leonardu Reiffelovi veřejnost dozvěděla o plánovaném bombardování Měsíce některé podrobnosti. V jednom rozhovoru Reiffel prohlásil: "Bylo zcela jasné, že hlavním účelem výbuchu bylo ukázat, kdo je tady pánem. Letectvo chtělo, aby hřibovitý mrak byl tak velký, aby byl vidět ze Země."
Foto: Buzz Aldrin před vlajkou USA na Měsíci, 20. 7. 1969 | NASA / Neil A. Armstrong / Public domain
Projekt vznikl proto, že 4. října 1957 Sovětský svaz vypuštěním Sputniku 1 vyhrál první fázi vesmírných závodů. Jednalo se o první umělou družici vyslanou na oběžnou dráhu Země. Americká vláda sledovala vlastní program vypuštění své družice Vanguard v naději, že se stane první umělou družicí na světě. Byli pochopitelně nešťastní, že je Sověti předběhli. Spojené státy jako odvetu představily řadu nových výzkumů a projektů, které nakonec vedly k vytvoření a vypuštění umělé družice Země Explorer-1.
Úspěšné vypuštění Sputniku odstartovalo nové vesmírné závody. To vedlo k vytvoření pokročilých obranných výzkumných ústavů a projektů, jako jsou NASA a DARPA. Vedlo to ale také ke studii, jak by Američané mohli Měsíc bombardovat. Na této studii se podílel tým deseti lidí pod vedením Leonarda Reiffela. Mezi členy výzkumné skupiny byl i astronom Gerard Kuiper a jeho doktorand Carl Sagan, který se zabýval matematickým modelováním rozpínání oblaku prachu v prostoru kolem Měsíce. Studie probíhaly na Illinoiském technologickém institutu v Chicagu.
V rámci projektu se původně plánovalo použití termonukleární bomby. To však způsobilo problémy. Hmotnost takového zařízení byla tak velká, že neměli dostatek nosných raket schopných vynést jej na oběžnou dráhu blízkou Zemi nebo dopravit na Měsíc dostatečný náklad. V důsledku toho americké letectvo od této myšlenky upustilo. Místo toho se rozhodlo použít hlavici W25, protože ta měla relativně malé rozměry, hmotnost i výkon (1,7 kilotuny). Podle plánu měl být start hlavice W25 proveden pomocí nosné rakety. Raketa měla explodovat při dopadu na povrch na odvrácené straně Měsíce.
Oblak prachu, který by vznikl v důsledku exploze, by se vznesl do velké výšky. Po ozáření slunečními paprsky by byl tento oblak vidět ze Země. Podle Reiffela by pokrok letectva ve vývoji mezikontinentálních raket v roce 1959 takový start umožnil. Navzdory globálním plánům a seriózním přípravám v roce 1959 letectvo projekt zrušilo, aniž by oznámilo důvody. Existuje domněnka, že vedoucí představitelé a iniciátoři projektu se ve skutečnosti reakce veřejnosti obávali. Existuje také domněnka, že v případě neúspěšného startu představoval projekt A119 nebezpečí pro obyvatelstvo.
Leonard Reifel také tvrdil, že v případě úspěšné operace by rozsáhlé oblasti Měsíce byly vystaveny radioaktivnímu zamoření. Vzhledem k tomu, že existuje možnost, že by tato území mohla být v budoucnu využita ke kolonizaci Měsíce, bylo zavedení jakéhokoli radioaktivního materiálu považováno za nepřijatelné. Existovala řada sovětských projektů s kódovým označením Projekt E, které měly podobné parametry jako Projekt A119. Projekt E-1 měl dosáhnout povrchu Měsíce současně s projekty E-2 a E-3, které vyslaly sondu na odvrácenou stranu Měsíce, aby ji vyfotografovala.
Závěrečnou fází projektu E-4 měl být jaderný úder na Měsíc. Tyto projekty byly zrušeny ve fázi plánování kvůli obavám o spolehlivost a bezpečnost nosné rakety. V roce 1963 podepsaly SSSR, USA a Velká Británie smlouvu o zákazu zkoušek jaderných zbraní v atmosféře, ve vesmíru a pod vodou. V roce 1967 byla podepsána další kosmická smlouva, v níž byl zakázán budoucí výzkum účinků jaderných výbuchů na povrchu Měsíce. Před podpisem smlouvy však SSSR a USA provedly několik jaderných výbuchů ve velkých výškách, například operace Dominic, Argus, Projekt K a Hardtack I. V roce 1969, po úspěchu mise Apollo 11, se USA staly lídrem v kosmických závodech. Existence projektu A119 zůstala utajena až do poloviny 90. let.
Spisovatelka Kay Davidsonová ale při zkoumání dokumentů potřebných k napsání životopisu Karla Sagana objevila o tajném projektu určité informace. Jeho účast v projektu A119 byla uvedena v jeho žádosti o akademické stipendium Millerova institutu na Kalifornské univerzitě v Berkeley v roce 1959. Ve výpovědi pak Sagan uvedl podrobné informace a prozradil název dvou tajných dokumentů o projektu A119. O čtyřicet let později vyšla kniha A Study of Lunar Research Flights (Studie o lunárních výzkumných letech - I. díl).
Vyšlo v ní najevo, že mnoho dokumentů a zpráv o projektu bylo v roce 1980 v Illinoiském technologickém institutu zničeno. David Lowry, historik jaderné energetiky z Velké Británie, poznamenal, že kdyby se projekty uskutečnily, pravděpodobně bychom nikdy neměli romantickou představu Neila Armstronga, který učinil "jeden velký skok pro lidstvo".
Zdroj: warhistoryonline.com