V Americe nebo Británii by to mělo svou váhu – vojenská zkušenost, natož bojová, je tam chápána jako předpoklad společenské kredibility, tudíž úspěšné politické kariéry. U nás bychom v řadách vrcholových politiků našli několik bývalých vojáků z povolání, aniž by to voliči vůbec reflektovali. Teď se na scénu dostává veterán elitní jednotky, jenž byl v boji těžce zraněn. Ale pomůže to něčemu?

Foto:  Má Miroslav Lidinský v politice šanci?

Česká zkušenost Lidinskému nepřeje

Předně je třeba si říci, že doby, kdy se u nás těšili vysloužilci vysoké společenské úctě a jejich angažmá ve veřejných úřadech bylo vítáno, jsou ta tam. Platilo to za První republiky, a sice o legionářích, a platilo to krátce po druhé světové válce o vojácích zahraničních armád. Avšak záhy přestalo rozhodovat, nakolik byli chrabří či erudovaní i v jiných než vojenských oborech, neboť se rozdělili mezi komunistické kádry – ti pak obsadili přední posty – a ty ostatní, kteří byli těmi prvními posíláni ve vykonstruovaných procesech do lágrů.

Psali jsme:Voják zachránil 2 děti a jejich matku před utopením

Ostatně budování socialismu postupem času degradovalo v očích veřejnosti prestiž armády, natož jejích důstojníků, z řady dalších důvodů. Mezi velké milníky patřila okupace „spřátelenými vojsky" od roku 1968, následné čistky, kdy mezi desítkami tisíc osob vyhozenými z práce pro nesouhlas s touto okupací tvořili nezanedbatelný podíl slušní důstojníci, kteří ještě v armádě zbývali. Své dokonalo období normalizace, kdy byla základní vojenská služba využívána i jako příležitost vymývat mladým chlapcům plošně mozky. A nechybělo moc, aby vojsko dostalo pokyn zasáhnout proti vlastnímu lidu v listopadu 1989.

Ani další, sic demokratický, vývoj mnoho nepřidal. Když se řekne armáda, první co si občan vybaví, jsou předražené zakázky snad na vše, co lítá, jezdí nebo střílí. Budiž, zloba míří především na politiky v čele ministerstva obrany a vysoké důstojníky generálního štábu, jenže nakonec ani řadoví vojáci nejsou ušetřeni. Mnoho občanů nechápe vůbec smysl existence armády, natož jejího nasazení v zahraničních misích. Vojáci, kteří tam snad upřímně riskují život za vlast, jsou doma nazýváni žoldáky v domnění, že jejich hlavní motivací jsou dolarové příplatky.

Česká povaha může Lidinskému přát

Na druhé straně je i česká duše už poněkud vyprahlá absencí morální vzorů, hrdinů. Vojáci se jimi mohou stát pravděpodobněji, jakkoli nechtěně. Velkou roli v tom, zda jejich příběh veřejnost ocení, hrají další okolnosti. A v tomto směru má Miroslav Lidinský velmi dobrou pozici. Patřil do elitní jednotky Vojenské policie SOG, která byla zrušena na politickou objednávku. Tady asi řadový občan zbystří, protože jestli něco zničili politici, tak proto, že to fungovalo dobře. Všichni jsme tak trochu obětí jejich mocenské arogance.

Další faktor – Lidinský v důsledku zranění přišel o nohu. To znamená, že si „neválel šunky" v kasínu, ale skutečně bojoval. Co je důležité, že nefňuká a dokázal se o sebe postarat. Stal se špičkovým golfistou, sic v lize hendikepovaných. Jsou zde snad jen dvě rizika – zaprvé golf je u nás pořád vnímán jako sport zbohatlíků, zadruhé může přijít v bulvárních médiích na přetřes, jaké odškodnění si Lidinský na státu vysoudil (zvláště když teď všichni soucítí se strojvůdcem pendolina, který přišel o nohu také v práci, aniž by vyhledával dobrodružství, za mrzkou mzdu... no dovedete si ty komentáře tuzemského proletariátu představit).

Psali jsme:První let prototypu tureckého letounu Hürjet

Video: Martin Maxa: Píseň Padlých - pocta - veteráni - Armáda České republiky / YouTube

Co je ale aktuální – Miroslav Lidinský uchopil téma, které je dnes na špičce popularity, totiž problém Islámského státu a imigrantů valících se na Evropu. Samozřejmě skutečnost, že on proti těm šmejdům bojoval na jejich území, aby nešli sem (jak by řekl Zeman) a při tom byl těžce zraněn, z něj činí v očích veřejnosti, když ne ještě hrdinu, tak minimálně osobu kompetentní vyjadřovat se k této problematice. Ostatně odborníků, natož praktiků, je v českém politickém rybníčku jako šafránu. Zas na druhou stranu: a co ví Lidinský o politice? (To ovšem nutně vadit nemusí, dnes se nosí nepolitická politika, sice né v Havlově terminologii, ale v té Babišově.)

Pokračování článku zde...