První náčrty bezmotorového kluzáku MXY-7 se silnou bojovou hlavicí schopnou potopit loď lze vysledovat k poddůstojníkovi japonského válečného námořnictva Micuo Ohtovi. Ještě při schvalovacím procesu nejvyššími příčkami japonského velení byl dodán doplňující návrh s raketovým pohonem a předán k ověřovacím studím Námořně-technickému leteckému institutu při loděnici v Jokosuce. Výzkumné oddělení se tak začalo hlouběji zabývat možnostmi realizace tohoto barbarsky jednoduchého vražedného stroje.

Jednoduchost MXY-7 byla především v jeho nenáročné konstrukci. Námořně-technický institut se od počátku striktně držel Ohtovy studie a inženýři oceňovali opravdu snadnou proveditelnost. Na vývoji pracovaly dokonce tři instituce současně. Spoluprací všech tří těles vzniká skutečně ďábelsky jednoduchý letoun, levný a snadný k výrobě. Nic lepšího si Japonsko nemohlo přát, protože situaci na námořní frontě bylo nutné zvrátit stůj co stůj! 

Avšak s finální podobou konstrukce kluzáku to nebylo tak jednoduché. Část zdrojů tvrdí, že trup byl postaven z hliníku, zatímco křídla byla kompletně dřevěná. Jiné zdroje uvádějí, že MXY-7 měla mít konstrukci celodřevěnou. K takovému řešení mělo být přistoupeno právě z důvodu co nejlevnější a nejrychlejší výroby nepříliš kvalifikovaným personálem. Pravda bude zřejmě někde uprostřed, protože existovalo mnoho experimentálních verzí. Motorovou verzi poháněly 3 pohonné rakety Typ 4 model 20. V hlavici kluzáku se pak nacházela 1200 kg vážící nálož s trhavinou a nárazovým zapalovačem.

Psali jsme:Neznámý námořní dron u Sevastopolu

Foto: MXY-7 „Óka“ Model 22 | Wikimedia Commons / Public domain

Během vývoje bylo testováno celkem 10 prototypů, ty však ze začátku nebyly osazeny raketovými motory. Poslední, 11. stroj již pohonné rakety ve svém trupu měl instalované a ze všech pokusných letů vycházel nejlépe. Finální návrh byl po testech schválen a označen poeticky – „Óka“ v překladu „Třešňový květ“.

Do března 1945 bylo vyrobeno přes 775 létajících, avšak v ostrém nasazení nepříliš úspěšných kluzákových bomb. Ty potopily jen minimum lodí a na vývoj námořní války neměly v podstatě zásadní vliv. Óky byly sestavovány v primitivních podmínkách, pouze za pomoci ručních nástrojů a s nasazením nekvalifikovaných pracovních sil, které navíc prošly jen velmi zběžným školením. To strojům na letových vlastnostech moc nepřidalo a spolu s mladými, nezkušenými piloty bylo jen zbožným přáním, aby tato zbraň slavila na bitevním poli nějaké větší úspěchy.

Letoun neměl žádný podvozek, nemohl tak odstartovat sám o sobě z letištní dráhy. Jedinou a funkčně proveditelnou možností tak bylo naložit Óku do pumovnice bombardéru Mitsubishi G4M, vzlétnouta a nabrat kurz směrem k poloze nepřátelské floty. Pilota-sebevraha vsadil do kokpitu Óky pozemní personál ještě před startem mateřského bombardéru. 

Psali jsme:Ruský zabiják Abramsů (pomalu) míří do výroby

Jakmile byl pilot usazen, zapadl za ním překryt a již jej nebylo možné z této létající rakve vysvobodit. Uvnitř totiž chybělo otevírací zařízení. Po nasměrování bombardéru proti cíli (lodím) byl kluzák z pumovnice uvolněn a pilot zapnul 3 raketové motory dodávající stroji rychlost lehce přes 900 km/h. Letoun měl možnost letět pouze přímým směrem bez možnosti větších korekcí kurzu. Stabilita letounů byla sice ucházející, avšak manévrování vzhledem k malým plochám křidélek nepřicházelo v úvahu.

Sebevrah měl tak jen jedinou příležitost zásahu cíle. Na bůhvíjaké vzdušné piruety či elegantní manévry mohl pilot rovnou zapomenout, ostatně k tomu tahle létající rakev nikdy nebyla určena. Pro její zběsilý let a mizivou účinnost byla Óka Spojenci přezdívána „Bomba blbec“ vycházející z japonského výrazu Báká – pitomec/blázen/blb.

Video: Jokosuka MXY-7 ,,Óka" - Sebevražedný třešňový květ / YouTube

Zdroj: VálCast