Kamikaze: Jak vypadaly útoky novodobých samurajů
Útoky japonských sebevražedných letců stály především na ochotě k sebeobětování, jejich výsledky však také závisely na použité taktice, technice, či momentu překvapení.
Na konci roku 1944 byly vzdušné síly japonského císařství sraženy na kolena. Zkušených pilotů se nedostávalo, japonské letouny za svými protivníky většinou zaostávaly. Zoufalí Japonci tak přistoupili na návrh viceadmirála Takedžira Onišiho a vytvořili speciální zbraň, jež nazvali kamikaze, tedy Božský vítr, po tajfunu, který ve 13. století zničil mongolskou invazní flotilu mířící k japonským ostrovům.
Jak takové útoky novodobých samurajů vypadaly? Letadla různých typů, někdy i starých dřevěných dvojplošníků nevyjímaje, s podvěšenými bombami vzlétla z ostrovních základen, doprovázena doprovodnými stíhači, kteří je měli chránit před spojeneckými stíhači. Podle jasných instrukcí neměli kamikaze zbytečně plýtvat svými životy a stroji, takže v případě, že nenarazili na vhodné a dostatečně atraktivní cíle, směli se vrátit zpět na základnu, což je v rozporu s všeobecně přijímaným faktem, že se vrátit nesměli a za každou cenu se měli pokusit zasáhnout jakýkoli cíl. To se samozřejmě netýká pilotů raketových létajících pum Jokosuka MXY7 Óka, ve kterých byli uzavřeni a přistát bylo prakticky nemožné.
Foto: Skupinové foto pilotů kamikaze: zleva Toshio Yoshitake, Tetsuya Ueno, Koshiro Hayashi, Naoki Okagami a Takao Oi. Foto bylo pořízeno krátce před akcí na letecké základně Choši, východně od Tokia 8. listopadu 1944. Ze 17 japonských pilotů kamikaze a jejich instruktorů kteří toho dne vzlétli proti nepříteli, až na jednoho nikdo nepřežil. Oním šťastlivcem byl Yoshitake, který byl zasažen americkými stíhači a po nouzovém přistání byl zachráněn japonskými pěšáky. | Historic Wings / Wikimedia Commons / Public Domain
Piloti kamikaze většinou útočili střemhlav z velké výšky. Na cíle se tak vrhali někdy až z 6 kilometrů, přičemž v závěrečné zteči nalétávalo letadlo na cíl pod úhlem 45 – 50°. Druhou variantou používanou kamikaze bylo přiblížení se ve velmi malé výšce, sotva 15 metrů nad hladinou moře, aby se tak vyhnuli zachycení radarem. Na poslední chvíli pak piloti rychle vystoupali do výšky alespoň 500 metrů a následně se opět střemhlav vrhli na cíl.
Aby maximalizovali svůj ničivý efekt, instrukce pilotům kamikaze přikazovaly těsně před srážkou odhodit nesené pumy. Tak byl zajištěn dvojitý úder do cíle. V případě útoku na americké letadlové lodě, jež měly dřevěnou palubu, totiž mohlo dojít k poměrně snadnému průniku stroje až na úroveň hangárů, kde mohl následný požár zapálit zde uskladněné letecké palivo, výzbroj a letouny samotné. Právě letadlové lodě amerického a později britského Královského námořnictva byly hlavními cíli japonských sebevražedných letců. Zásah hlavního výtahu mohl znamenat praktické vyřazení plavidla z dalších akcí.
Foto: Následky dopadu kamikaze na letovou palubu USS Sangamon, přeplněnou stíhačkami F6F Hellcat | U.S. Navy / Public Domain
Z celkového počtu cca 2 800 vzletů kamikaze proniklo k cíli zhruba 14 % pilotů, z toho asi jen 8,5 %, tedy pouhých 1,5 % ze všech vzletů, vedlo k potopení nepřátelského plavidla. Konečná bilance japonských sebevražedných letců je ale stále nejistá. Odhaduje se, že piloti kamikaze potopili něco mezi 34 – 56 spojeneckými plavidly. Vůbec nejmasovějšího nasazení se dočkali v bitvě o Okinawu na jaře a v létě 1945. Na mohutnou spojeneckou invazní flotilu se tehdy zaměřili stovky pilotů kamikaze. Po jejich útocích kleslo na mořské dno 16 lodí, dalších 185 bylo poškozeno, mnohé z nich těžce. U břehů Okinawy ztratili Američané na 10 000 námořníků, z nichž 4 800 padlo, většina z nich právě po útoku kamikaze.
