Lučištníci patřili mezi elitu středověkých armád. Nešlo totiž jen o to napnout tětivu – střelba z luku byla fyzicky nesmírně náročná a zároveň vyžadovala vysokou přesnost. Profesionálním lučištníkem se člověk nestal ze dne na den. Mnozí začínali s výcvikem už jako malé děti a teprve po letech tvrdého tréninku mohli být nasazeni do boje. Když už se ocitli na bitevním poli, stříleli výhradně v salvách – tedy všichni najednou, v přesně daném okamžiku – a to především kvůli účinnosti a hospodárnosti. Každý výstřel byl cenný a nemohli si dovolit střílet bez rozmyslu.

Foto: Lučištníci patřili mezi elitu středověkých armád | ChatGPT

Doba, po kterou mohl i zkušený lučištník efektivně bojovat, byla velmi krátká – obvykle pět až deset minut. Během této doby vystřílel vše, co měl v zásobě. Standardem byly dva toulce po 24 šípech, které si lučištník nesl u pasu. Zkušený střelec dokázal vypustit i více než dvacet šípů za minutu, takže nebylo divu, že jeho výbava rychle mizela. Ačkoliv filmy často vytvářejí dojem, že šípy nikdy nedocházejí, realita byla zcela jiná. Po vyčerpání vlastních zásob museli lučištníci spoléhat na zásobování – panoši jim nosili šípy ze zázemí, nebo je sbírali z bojiště. I šípy, které zůstaly zapíchnuté v tělech mrtvých, se opět využívaly.

Psali jsme:Pozapomenuté československé dělo le. F.H.43

Výroba šípů byla pomalá a nákladná. Každý šíp musel být dokonale rovný, což vyžadovalo kvalitní materiál a pečlivou ruční práci. Dřevo – často jasan nebo cedr – bylo upravováno tak, aby odolalo tahu i nárazu. Hroty se vyráběly z kamene, kosti, později z kovu. Opeření se tvořilo z husích per a šípy se někdy i lepily ze čtyř částí pomocí rybího lepidla. Každý šíp byl dílem více řemeslníků a zkušení mistři zvládli denně vyrobit maximálně osm kusů. To vše se samozřejmě promítlo do ceny – sada 24 šípů stála téměř tolik jako pětidenní mzda průměrného lučištníka. Náklady v době válek pokrývala královská pokladna a v Anglii byla správa zásob luků a šípů natolik důležitá, že za ni zodpovídal zvláštní úředník s titulem „fletcher“, který sídlil v londýnském Toweru a dohlížel na rozsáhlé královské sklady.

Zajímavostí je, že šípy byly tak cenné, že jejich sběr přímo v průběhu bitvy nebyl nijak neobvyklý. Do bezpečnějších částí bojiště byli vysíláni místní rolníci, sluhové a dokonce i děti, aby nasbírali šípy, které nebyly zcela zničené. Neobvyklá, ale důmyslná taktika získávání šípů se objevila například ve staré Číně – loď naložená balíky slámy se přiblížila k nepříteli a předstírala útok. Nepřátelští lučištníci začali střílet, jejich šípy se zabodávaly do slámy a „útočníci“ tak získali tisíce šípů, aniž by vystřelili jediný vlastní.

Navzdory jejich významu a efektivitě však éra lučištníků skončila poměrně rychle. Už koncem 14. století se na evropských bojištích začaly objevovat střelné zbraně – pušky, muškety a kanóny. Výroba střelného prachu a zbraní byla jednodušší a levnější než výroba luků a šípů a výcvik střelce zabral jen zlomek času oproti lučištníkovi. Přesto po sobě lučištníci zanechali dědictví, které nelze přehlédnout – hráli klíčovou roli v mnoha historických bitvách a jejich výcvik, výbava i taktika fascinují historiky dodnes.

Zdroj: archeryhistorian.com

Psali jsme:Vykopávka padlých německých vojáků na východní frontě