Veřejný prostor nedávno rozvířila debata mezi europoslankyní D. Nerudovou a poslancem českého parlamentu J. Foldynou o tom, kdo nás v roce 1945 osvobodil z poroby nacistického Německa. Europoslankyně D. Nerudová zde tvrdila, že nás, resp. tehdejší Československo osvobodili Američané, poslanec J. Foldyna oproti tomu tvrdil, že nás osvobodili Rusové. V této debatě se tak střetly dva krajní, protipólové názory, které jsou ale v českém veřejném prostoru typické. Lze předpokládat, že takovýchto názorových střetnutí bude v souvislosti s výročím konce druhé světové války, ale stejně tak i vzhledem k blížícím se volbám do poslanecké sněmovny přibývat. I proto by stálo za to se na tuto problematiku podívat podrobněji.

Foto: Sovětský tank na Václavském náměstí | Paměť národa / Václav Jiterský

Debata o osvobození Československa – bohužel zpolitizovaná 

Debata o tom, kdo nás v roce 1945 osvobodil, se přitom táhne již od roku 1989, od demokratizačních změn v tehdejším Československu. Po celou dobu komunistického režimu totiž bylo vládní mocí a především vládnoucí KSČ prosazováno silně ideologizované stanovisko, že nás osvobodil Sovětský svaz. Sovětskému svazu byl přičítán hlavní podíl nejen na osvobození Československa, ale i na porážce nacistického Německa. A je třeba připomenout, že jakékoliv odchýlení od této oficiální linie bylo často silně postihováno.

Teprve po pádu komunistického režimu se mohla debata o otázce osvobození Československa plně rozvinout. I díky tomu se ale veřejnost rozdělila do dvou, často až nesmiřitelných táborů. Ti, kteří dříve sympatizovali s komunistickým režimem, i nadále tvrdili, že nás osvobodil primárně Sovětský svaz. Oproti tomu již svobodně bádající historici upozorňovali na význam západních mocností na osvobození Československa.

Vše umocňovala právě nabytá svoboda, kdy již nikdo nikoho k ničemu nenutil. Zatímco za komunistického režimu byly pravidelně pořádány masové vzpomínkové akce k výročí druhé světové války, ve kterých byla vyzdvihována role Sovětského svazu a Rudé armády (a neúčast v nich byla postihována), nyní už tyto akce nikdo nepořádal. A to i přesto, že zde nadále existovala početná (a majetná) komunistická strana, KSČM.

Oproti tomu zejména v západních Čechách, v regionech, kam za druhé světové války přišla americká armáda, začaly být pořádány různé vzpomínkové akce, ve kterých se připomínalo osvobození americkou armádou. Tyto vzpomínkové akce pořádaly různé spolky, kterých se vyrojily celé řady, ale stejně tak i některá města, např. Plzeň a další. Výsledkem ale bylo to, že v nemalé části obyvatelstva vznikl dojem, „že je nám z oficiálních úředních míst tvrzeno, že Československo osvobodili jen Američané“. Nic takového nikdo netvrdil, přesto zde ten dojem vznikl, a je škoda, že proti tomuto dojmu nebylo patřičně bojováno. Jaká je ale pravda, lze-li ji vůbec nalézt? Kdo nás to tedy osvobodil, Američané nebo Sovětský svaz?

Osvobození Československa – výsledek celé druhé světové války 

Často je otázka, zda nás osvobodil primárně Sovětský svaz nebo spíš Američané, pojímána zcela chybně především v důsledku toho, že se zaměřuje pouze na to, které území České republiky, resp. někdejšího Československa obsadily ozbrojené síly daných zemí. Pokud se na to podíváme čistě z tohoto geografického hlediska, pak samozřejmě platí, že většinu území bývalého Československa obsadila, resp. osvobodila sovětská armáda. A platí to i tehdy, pokud vezmeme v potaz rozdělení Československa a budeme věc vnímat pouze z pohledu České republiky. Jenže vyvodit jen na základě toho, že Českou republiku osvobodila Rudá armáda, resp. Sovětský svaz, je zcela nesmyslné.

Předně je třeba připomenout, že to, kam až jednotlivé armády obou zemí při osvobozování Československa dojdou, bylo výsledkem politických dohod mezi USA a Sovětským svazem. Především politici narýsovali demarkační čáru, na které se měla americká vojska zastavit. Stejně tak bylo politicky dohodnuto, že to bude právě Rudá armáda, kdo osvobodí hlavní město, Prahu.

Americká vojska přitom mohla snadno osvobodit mnohem větší část území než které obsadila, protože fronta se v té době prakticky již zhroutila, a stejně tak vzhledem k rychlosti postupujících vojsk mohla snadno osvobodit Prahu. To, že americká vojska byla uměle zastavena na této hranici, především sami vojáci považovali za velkou chybu, a to i proto, že si uvědomovali symbolický význam osvobození hlavního města. Nicméně – bylo tak politicky rozhodnuto.

Především je ale třeba si uvědomit, že osvobození Československa bylo výsledkem určitého historického vývoje, poražení nacistického Německa, a vlastně celé druhé světové války. Vždyť kdyby nebylo Německo poraženo, nedošlo by ani k osvobození Československa. Prvotní otázkou, která by měla předcházet debatě, kdo nás v roce 1945 osvobodil, je proto otázka – kdo hrál klíčovou roli při poražení Německa, resp. států Osy?

Kdo hrál klíčovou roli při poražení nacistického Německa

Také tato otázka se objevuje dlouhodobě. Objevila se ostatně již v době komunistického režimu, a byla proto silně zpolitizována. Otázka, kdo hrál klíčovou roli při porážce nacistického Německa, měla totiž ideologický kontext, a to nejen v bývalém Československu. Vzhledem k tomu, že Sovětský svaz byl socialistickou, resp. komunistickou zemí, byla porážka nacismu Sovětským svazem vnímána jako vítězství socialismu nad nacismem. I to mělo ukazovat na správnost socialismu, resp. komunismu. Úplně se tím opomíjel fakt, že na porážce nacismu se zásadně podílely dvě kapitalistické mocnosti, USA a Velká Británie. Právě proto byl ostatně přínos armád USA a Velké Británie tolik potlačován.

Kdo sehrál hlavní roli v porážce nacistického Německa? Za minulého režimu byl za onen klíčový stát považován Sovětský svaz. Bylo poukazováno především na obrovský počet lidských obětí Sovětského svazu. Je faktem, že Sovětský svaz během boje proti nacismu ztratil nejvíce obětí, nejvíce lidských životů. Ale - lze na základě toho hodnotit, že právě Sovětský svaz sehrál hlavní, klíčovou roli v boji proti nacismu? Samozřejmě, lidský život je tou nejvyšší hodnotou, a ztráta na životech je tou nejbolestnější

Je ale třeba vidět i něco jiného. Sovětské vedení se tím, že lidský život je tím nejcennějším, příliš neřídilo. Sovětská generalita často nasazovala své vojáky bez ohledu na oběti, na ztráty na lidských životech. Mnohé operace byly vedeny zcela nesmyslně, jen aby se dosáhlo patřičného výsledku – s tím, že leckdy toho výsledku ani dosaženo nebylo.

Je přitom nutno říci, že sovětská generalita tak nečinila samovolně, ale na příkaz politického vedení státu. A to včetně samotného sovětského diktátora J. V. Stalina. Byl to právě politický aparát, kdo obvykle trval i na nesmyslných operacích, které měly být vedeny bez ohledu na ztráty na životech, a to často i proti vůli generálů.

Dnes je samozřejmě nemožné určit, jak velké procento z celkových ztrát padá na vrub nekompetentního, krajně zpolitizovaného sovětského vedení. Přesto lze konstatovat, že mnohé z těchto obětí Sovětského svazu, především prostých vojáků – kteří přitom bojovali vedeni správnou touhou bránit svou zemi – byly zcela zbytečné. Nelze tedy říci, že Sovětský svaz měl hlavní podíl na porážce nacistického Německa jen na základě toho, že v bojích ztratil nejvíce lidských životů. Je ostatně nesmyslné hodnotit význam bojujícího státu podle toho, jaké sám utrpěl ztráty. Mnohem důležitější je přeci to, jaké daný stát dokázal způsobit ztráty protivníkovi.

I to ovšem mluví ve prospěch Sovětského svazu. Právě na východní frontě padlo nejvíce německých vojáků, mnohem víc než na západní frontě nebo na africkém bojišti. Netýká se to přitom jen vojáků, ale i techniky, a vojenských jednotek jako takových. Více než 2/3 německých divizí, ať již tankových či pěších, byly zlikvidovány na východní frontě! Z tohoto pohledu měl Sovětský svaz na porážce nacistického Německa naprosto zásadní podíl. Důležité je ale také vnímat okolnosti, za jakých se to odehrálo, a díky čemu Sovětský svaz mohl těchto vítězství dosáhnout.

V tomto směru sehrála mimořádně důležitou roli západní pomoc Sovětskému svazu, poskytovaná Velkou Británií a USA. Význam západní pomoci Sovětského svazu byl zejména v dobách minulého režimu uměle snižován. Podle nejnovějších výzkumů – realizovaných i v Rusku – přitom činil podíl západní techniky více než 10% techniky provozované Ruskou armádou. To rozhodně není málo. Šlo navíc o zbraňové systémy, které Sovětský svaz nejvíce potřeboval. A tato západní technika - od tanků přes obrněné transportéry až po letadla - se navíc v Sovětském svazu velice osvědčila. 

Je také třeba vidět, že západní státy dodávaly svou pomoc v pravou chvíli, v době, kdy na tom byl Sovětský svaz nejhůř. V době, kdy to vypadalo, že Moskva bude dobyta. Kdyby nebylo této západní pomoci, Sovětský svaz by byl nejspíš poražen, anebo by byl zatlačen kamsi na Sibiř. V takovém případě by ovšem Sovětský svaz nemohl vůbec porazit Německo, a nemohl by se tedy ani podílet na osvobození Evropy včetně Československa.

Západní státy navíc nedodávaly Sovětskému svazu jen zbraně. Možná ještě větší význam měly západní dodávky surovin, ale také obráběcích strojů, různé technologií atd. I díky tomu mohl Sovětský svaz tak snadno vybudovat zbrojní továrny, které dokázaly chrlit zbraně v obrovském množství.

V případě Velké Británie ony dodávky byly ještě významnější, než si obvykle uvědomujeme. Velká Británie totiž Sovětskému svazu dodávala zbraně a vybavení, které sama zoufale potřebovala. Je třeba si připomenout, že Velká Británie proti Německu aktivně bojovala již od roku 1939. Po většinu roku 1940 Velká Británie byla terčem masových německých náletů. Jim padly za oběť celá města, tisíce lidských životů. Obdobně tehdy krvácela Velká Británie na moři, kde zuřila ostrá námořní válka, při které zahynuly tisíce britských námořníků. Pomohl tehdy nějak Sovětský svaz Velké Británii v jejím boji proti nacistickému Německu? Nepomohl nijak – a to i proto, že tehdy byl Sovětský svaz na základě paktu Ribbentrop-Molotov partnerem nacistického Německa. A oproti tomu Velká Británie Sovětskému svazu pomohla. I to o mnohém vypovídá. 

Obdobně důležitý podíl na porážce nacistického Německa mělo i bombardování Německa strategickými bombardéry USA a Velké Británie. Význam bombardování Německa byl za minulého režimu upozaďován, a ani dnes není plně doceněn. Je faktem, že mnohé z těchto úderů vyzněly naplano. Místo určených cílů byly často zasaženy jen vedlejší cíle. Přesto bylo dosaženo pozoruhodných výsledků. Právě toto bombardování sehrálo při porážce nacistického Německa zásadní roli. A to především proto, že takto bylo vyřazeno z provozu velké množství německých průmyslových závodů včetně těch zbrojních, které produkovaly zbraňové systémy pro německou armádu. 

Je faktem, že i přes toto bombardování se Německu až do roku 1944 dařilo navyšovat zbrojní výrobu. A to především díky tomu, že na zbrojní výrobu byly převáděny další a další závody, produkující do té doby pro civilní sektor, a stejně tak díky organizačnímu umu A. Speera. Jenže pokud si toto zbrojní úsilí porovnáme s výkonem zbrojního průmyslu Spojenců, pak vidíme, že tyto státy dokázaly navýšit svou zbrojní produkci mnohonásobně více. Německo sice navýšilo svou zbrojní výrobu, ale ne o tolik, protože veškeré snahy v tomto směru hatilo neustálé bombardování. Právě proto se Německu nedostávalo zbraní, proto byly mnohé kvalitní německé zbraňové systémy produkovány v relativně malém množství. 

Tento nedostatek zbraňových systémů měl pro německou armádu fatální následky. Ztráty na lidských životech se Německu kupodivu dařilo kompenzovat, a to povoláváním dalších ročníků. Vojáků mělo Německo i v letech 1944-45 ještě dost. Ale nemělo pro ně dostatek zbraní, a to především moderních zbraní. Proto byly Německé divize slabě vyzbrojené, prakticky všechny divize měly hluboko pod stav. A proto byly tyto divize snáze porazitelné, a to jak západními vojáky, tak i vojáky Sovětského svazu. Neméně významné bylo také válečné úsilí USA. A to nikoliv jen díky dodávkám zbraní a surovin jak Sovětskému svazu či Velké Británii, ale také vzhledem k válce proti Japonsku.

Taktéž válka v Pacifiku byla za minulého režimu úmyslně opomíjena. Je však třeba si uvědomit jedno. Japonsko bylo pro nacistické Německo klíčovým spojencem, v mnoha směrech důležitějším než geograficky blízká Itálie. Proto nacistické Německo a Japonsko spřádaly plány, podle kterých si měly rozdělit prakticky celý svět.

Klíčovou roli v těchto plánech hrál právě Sovětský svaz, na jehož území měly zálusk oba státy. Německo pochopitelně mělo zájem o evropskou část Sovětského svazu. Oproti tomu Japonsko, které v té době již okupovalo Čínu a Koreu, mělo zájem o přilehlé oblasti Sovětského svazu – především o strategický přístav Vladivostok, ale i další území. Proto Japonsko udržovalo na Dálném východě obrovskou, více než milionovou armádu, která byla připravena zaútočit na Sovětský svaz.

Japonsko ovšem tento útok neustále oddalovalo (o čemž Sovětský svaz dobře věděl, a to díky aktivitám známého špiona R. Sorgeho). A místo toho se Japonsko rozhodlo zaútočit na USA. Původně se mělo jednat o krátkou, nanejvýš půlroční válku, s tím, že hned poté japonská armáda napadne Sovětský svaz. Jenže tato válka se nevyvíjela podle japonských představ. USA dokázaly odolávat japonským útokům, a nakonec nad Japonskem zvítězily. Kdyby ovšem nebylo této tichomořské války, kdyby nebylo válečného úsilí USA, pak by Japonsko napadlo Sovětský svaz. A tomuto společnému útoku Německa a Japonska, realizovaném ze dvou stran, by již Sovětský svaz nedokázal odolat. Takto ovšem bylo Japonsko eliminováno, a Sovětský svaz se mohl soustředit na boj proti Německu. Také USA se tedy zásadně podílely nejen na celkovém vítězství, ale i na porážce Německa – a to mnohem víc, než by vyplývalo z toho, jak velké území Německa americká armáda obsadila či kolik německých divizí dokázaly americké jednotky zničit.

Pokud tedy posuzujeme, kdo sehrál klíčovou roli při poražení nacistického Německa, pak otázku musíme posuzovat v širším kontextu celé druhé světové války. A stejně tak si musíme uvědomit i jednotlivé načasování jednotlivých událostí, a jejich návaznost.

Mimořádně důležitou, možná nejdůležitější roli při porážce Německa sehrála Velká Británie, čelící již od roku 1939 Německu jak ve vzduchu, tak i na moři. Kdyby nebylo tohoto vzdoru, kdyby nebylo zarputilosti W. Churchilla, pak by v Evropě zmizel i ten poslední ostrov svobody. USA by se v té době možná ani nezapojily do války, protože před napadením Pearl Harboru v USA vládl silný izolacionizmus, a přesvědčení, že USA by se do této války neměly míchat. A stejně tak by se do války proti nacistickému Německu nezapojil ani Sovětský svaz, protože ten naopak s hitlerovským Německem na základě známého paktu 

Molotov-Ribbentrop úzce spolupracoval. Později by se možná oba totalitní režimy, nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz, nejspíš střetly. Ale k tomu by mohlo dojít až za x let, a v té době by možná už český národ vzhledem k nacistickým plánům na jeho likvidaci ani neexistoval. Samozřejmě ale nelze kvůli tomu říci ani to, že sama Velká Británie vyhrála druhou světovou válku, válku nad nacistickým Německem. Ani Velká Británie by se totiž neobešla bez svých spojenců. I to nám ukazuje, jak moc je ošidné určit, který stát hrál klíčovou roli v porážce nacistického Německa, a tím i v osvobození někdejšího Československa, resp. dnešní České republiky.

Kdo sehrál klíčovou roli při osvobození Československa 

Pokud posuzujeme druhou světovou válku a její vývoj, pak vidíme, jak všechno souvisí se vším. Kdyby nebylo Velké Británie a jejího urputného odporu v letecké válce a námořních bojích v letech 1939-40, pak by druhá světová válka vypadala úplně jinak. Pokud by Německo tuto válku s Velkou Británií vyhrálo, pak by se Německo mohlo již plně soustředit na boj proti Sovětskému svazu, a nejspíš by jej porazilo.

Kdyby nebylo USA, kdyby nebylo jejich války v Tichém oceánu, pak by Německo bylo zásadně posíleno o strategického partnera, Japonsko. Tyto dva státy společně by dokázaly při koordinovaném útoku Sovětský svaz porazit. Stejně tak ale kdyby nebylo Sovětského svazu, kdyby nebylo píle a obětavosti především prostých sovětských vojáků, kdyby nebylo toho, že na pláních Sovětského svazu vykrvácely ty nejlepší německé divize, byla by německá armáda mnohem silnější. Německo by se pak navíc mohlo plně soustředit na námořní a leteckou válku jak proti Velké Británii, tak i proti USA. A vzhledem k tomu, že Německo disponovalo zbrojním průmyslem celé Evropy, patrně by v této válce zvítězilo.

Tohoto úspěchu ale Sovětský svaz dosáhl jen díky rozsáhlé vojenské a hospodářské pomoci od západních států, USA a Velké Británie. Bez dodávek západní techniky by sovětská armáda nedokázala uskutečňovat své odvážné operace, bez dodaných západních technologií a surovin by sovětské továrny nedokázaly vyrábět zbraně.

Jak sovětské, tak i americké a britské jednotky přitom dosáhly vítězství jen díky tomu, že německé divize byly slabší, než by měly být, že měly výrazně méně zbraňových systémů, kolik jich měly mít. A to bylo především důsledkem rozsáhlého amerického a britského bombardování Německa a jeho zbrojního průmyslu.

Každý z válčících států, jak USA a Velká Británie, ale stejně tak i Sovětský svaz (a nelze také opomíjet význam i dalších států, jako je Francie atd.) se tedy na porážce nacistického Německa podílel svým dílem. A každý jednotlivý díl nemohl existovat bez toho dalšího dílu, protože jím byl do značné míry podmíněn. Nelze proto určit, který z těchto podílů jednotlivých vítězných mocností je ten největší, který je klíčový. Jak bychom to měli určit, procentuálně? Na základě čeho by to měl být počítáno? Musíme se proto smířit s konstatováním, že každá z vítězným mocností se na porážce nacistického Německa, ale i na celkové porážce států Osy podílely zhruba stejným dílem.

A podobně tomu je i v případě osvobození Československa, resp. České republiky. Jelikož se na porážce nacistického Německa, potažmo států Osy spojenci podíleli zhruba stejným dílem, pak z toho vyplývá, že všechny tři hlavní vítězné mocnosti, Sovětský svaz, Velká Británie a USA se zhruba stejným dílem podílely i na samotném osvobození Československa. Nemá smysl se hádat, kdo byl tou hlavní osvobozující mocností, protože něco takového je nemožné, a navíc je to nedůstojné vůči obětem války. Každé z hlavních mocností bychom měli uznat jejich podíl na vítězství, a to i přesto, že se nám některý z těchto států nelíbí, kdy demokratům vadí především totalitní charakter Sovětského svazu. Politizace pak celé věci jenom škodí. 

Zdroj: Druhá světová válka 1939-45, Malá encyklopedie. Naše vojsko, Praha 1968