Poté, co se Řím vypořádal s Kartágem, se rozhlédl kolem sebe. Obrovský vojenský stroj vytvořený k boji s Hannibalem nemohl nečinně lenošit a senátoři, okusivše slávu a trofeje, dychtili po nových výbojích. Jejich pohled přirozeně padl na východ, k bohatému a věčně soupeřícímu helénistickému světu.

Foto: Římské legie | Adobe Stock

Tam, na Balkáně, vládl makedonský král Filip V., potomek právě těch dobyvatelů, kteří kdysi dosáhli Indie. Filip byl ambiciózní muž a udělal závažnou chybu: během druhé punské války, po bitvě u Kann, se rozhodl, že Řím je odsouzen k zániku, a uzavřel s Hannibalem spojenectví. Kartágincům však nikdy žádnou skutečnou pomoc neposkytl, i když se o to snažil, protože Římané byli rychlejší.

Římané, mistři diplomatických intrik, okamžitě sestavili v Řecku protimakedonskou koalici z aitólské ligy a dalších městských států nespokojených s Filipem, kteří se v zájmu Říma pustili do Makedonců. První makedonská válka (215–205 př. n. l.) se nakonec pro Filipa stala lokalizovaným konfliktem na periferii, který mu jednoduše bránil v zasahování do italských záležitostí. Řím mu však nikdy nezapomněl. Stížnost byla zaregistrována a jakmile Senát získal volné ruce, rozhodl se proti Filipovi vznést své nároky.

Jako vždy se záminka dala snadno najít. Řecko bylo v té době vroucím kotlem válčících aliancí, městských států a drobných králů. Hlavními aktéry, kromě Makedonie, byly achájská a aitólská liga, stejně jako námořní mocnosti Rhodos a Pergamon v Malé Asii. Všechny se na sebe dívaly s velkou nedůvěrou a Filip, který se snažil rozšířit svou nadvládu, ovlivnil zájmy několika mocností najednou: Rhodosu a Pergamonu, do jejichž obchodu zasahoval, a Athén.

Uražení Řekové se okamžitě rozběhli do Říma, aby si stěžovali, a ten s radostí oblékl plášť „obránce helénské svobody“. To byla čistá politika – řecká svoboda byla pro Římany pouze vhodnou záminkou k vměšování se do regionálních záležitostí a demonstraci, kdo je nyní ve Středomoří vládcem.

V roce 200 př. n. l. se římské legie vylodily na Balkáně a začala druhá makedonská válka (200–197 př. n. l.). První dva roky nebyly pro Římany nijak zvlášť úspěšné. Konzulové velící armádě jednali pomalu a nerozhodně, uvízli v horách Epiru a nedosáhli žádných významných úspěchů. Válka se stávala vleklou a nepopulární.

Všechno se změnilo v roce 198 př. n. l., kdy byl velitelem zvolen Titus Quinctius Flamininus. Byl to zcela nový typ římského generála: mladý, energický, brilantní diplomat a bystrý psycholog – a navíc mluvil výborně řecky. Chápal, že tuto válku je třeba vyhrát nejen mečem, ale i slovy. Flamininus prohlásil svůj cíl osvobodit Řecko od makedonské tyranie a toto heslo našlo odezvu po celém Řecku.

Na stranu Říma přešla i dlouholetá spojenkyně Makedonie, Achájská liga, a Filip se ocitl v politické izolaci. Byl nucen ustoupit do Thesálie, do srdce své říše. Flamininus, který konečně vyřešil svůj problém se zásobováním (jeho flotila neustále přivážela zásoby z Itálie a Afriky), ho následoval. Do roku 197 př. n. l. měli Římané asi 26 000 vojáků – Římanů i Řeků, několik stovek jezdců z aitólské jízdy a válečné slony. Filipovi se sotva podařilo shromáždit zhruba stejný počet válečníků a rozhodující střet byl nevyhnutelný.

Obě armády se setkaly v Thesálii, v kopcovitém terénu, poblíž hřebene zvaného Cynoscephalae – Kynoskefaly, což se překládá jako „Psí hlavy“. Toto místo se stalo posledním bojištěm, kde se v čestném boji utkala makedonská falanga, která kdysi dobyla svět, s římskými legiemi, které měly svět teprve dobýt.

Souboj Psích hlav: Když flexibilita zvítězila nad mocí

Bitva u Kynoskefal v roce 197 př. n. l. začala téměř náhodou, jak se ve válce často stává. Nad ránem po deštivé noci visela hustá mlha, římský a makedonský tábor byly odděleny hřebenem kopců a ani jedna strana neznala přesnou polohu nepřítele. Filip vyslal malou průzkumnou jednotku, která nečekaně narazila na římskou základnu na vrcholu kopce. Následovala potyčka, obě strany začaly posílat posily a brzy se menší potyčka přehoupla v nelítostný boj o kontrolu nad kopci.

Makedonci zpočátku slavili úspěch, neboť jejich posily dorazily rychleji a zatlačily Římany z hřebene. Flamininus, aby zachránil svůj předvoj před úplným zničením, nasadil do bitvy téměř celou svou jízdu a lehkou pěchotu. Římané znovu zaútočili a zatlačili nepřítele zpět. Filip, když viděl své vojáky povzbuzené počátečním úspěchem a obával se, že Římané se zmocní velitelských výšin, učinil osudové rozhodnutí: okamžitě se zapojit do rozhodující bitvy, aniž by čekal, až se zformuje celá jeho armáda.

To byla jeho hlavní chyba. Terén byl pro operace falang naprosto nevhodný – kopcovitý a členitý, bránil dokonalé formaci, která byla klíčem k její síle. Filip však osobně vedl pravé křídlo své armády – asi 8 000 hoplítů a 2 000 peltastů – a postupoval na nepřítele. Levé křídlo pod Nikanorem značně zaostávalo, protože muselo stoupat po strmějších svazích.

Když makedonské pravé křídlo, zformované do hluboké falangy, dosáhlo vrcholu kopce, začalo se valit dolů na Římany. Les dlouhých makedonských kopí vystrčených vpřed se zdál být neproniknutelnou zdí. Římské levé křídlo, kterému velel Flamininus, tomuto náporu neodolalo. Legionáři, jejichž krátké meče byly proti šestimetrovým sarísám bezmocné, začali pod tlakem tohoto živoucího ocelového stroje ustupovat. Zdálo se, že Filip vítězí.

Jenže v tu chvíli byla situace na druhém křídle zcela jiná. Makedonské levé křídlo se vydrápalo na vrchol, ale jeho formace byla narušena obtížným terénem a vojáci byli vyčerpaní výstupem. Flamininus okamžitě zhodnotil situaci. Nechal své ustupující levé křídlo bojovat samo, zatímco on s pravým křídlem legie a válečnými slony zaútočil na dezorganizované makedonské levé křídlo.

Rána byla zničující. Makedonci, kteří se ještě nestihli sevřít do řad a spustit své sarísy, byli smeteni pryč. Sloni šířili paniku a legionáři se vrhli do mezer ve formaci, kde byli hoplíti v boji zblízka bezbranní. Levý bok makedonské armády přestal existovat.

A pak došlo k rozhodující epizodě bitvy, která demonstrovala hlavní převahu římské armády. Jeden z vojenských tribunů římského pravého křídla (jeho jméno se bohužel nedochovalo), aniž by čekal na rozkazy konzula, sám se chopil iniciativy. Když viděl, že jeho křídlo zvítězilo a levé stále ustupuje pod náporem Filipovy falangy, vzal dvacet manipulů (asi 2 000 mužů) a otočil se – zaútočil na zadní část vítězného makedonského pravého křídla.

Tato rána se pro falangu ukázala jako osudná. Útočena zepředu i zezadu byla odsouzena k zániku, protože falanga je silná pouze tehdy, když je její čelo nezlomné. Útočena zezadu, kde hoplíti neměli ani brnění, ani prostor k otočení, byla degradována na bezbranný dav. Následovala zuřivá a nerovná bitva. Římané pronikli do falangy a svými meči v ní řádili jako liška v kurníku.

Makedonci, kteří si uvědomili, že je po všem, začali zvedat své sarísy na znamení kapitulace, ale Římané, kteří tento zvyk neznali, nadále na nepřítele útočili, dokud se Makedonci nedali na útěk.

Bitva skončila. Makedonská armáda ztratila přibližně 8 000 mrtvých a 5 000 zajatých, zatímco římské ztráty činily pouze 700 mužů. Porážka u Kynoskefal znamenala konec války. Filip byl nucen přijmout ponižující mír – byl zbaven veškerého svého území mimo Makedonii, předal celé své loďstvo Římu a zaplatil obrovské odškodnění. Řím dosáhl svého cíle: Makedonie byla rozbita a Řecko mu leželo u nohou.

Římský mír pro Řecko a skrytá zášť Makedonie

Po svém vítězství u Kynoskefal uspořádal Titus Quinctius Flamininus velkolepou politickou show. V roce 196 př. n. l., během Ísthmiánských her v Korintu, které přilákaly Řeky z celého světa, římský herold oznámil:
„Senát a lid Říma a prokonzul Titus Quinctius udělují svobodu a nezávislost Korinťanům, Fókům, Lokridům, Eubojanům, Achájcům, Fthiotům, Magnetům, Thessalianům a Perrhaebcům.“

Reakce davu byla ohromující. Řekové nemohli uvěřit vlastním uším. Podle Plútarcha byl jásot tak bouřlivý, že křik davu vyděsil ptáky, kteří padali mrtví z nebe. Flamininus byl oslavován jako zachránce a osvoboditel Helady.

Byl to brilantní politický tah. Řím se zdržel přímé anexe Řecka a místo toho zde zřídil systém protektorátu, v němž působil jako nejvyšší arbitr ve všech sporech. Řekové dostali „svobodu“, ale jen tu, kterou jim dovolili Římané – svobodu mezi sebou soupeřit a hádat se, zatímco skutečnou moc držel Řím.

Makedonie, ponížená a zbavená vlivu, v sobě chovala hlubokou zášť. Filip V., ačkoli byl nucen stát se spojencem Říma, snil o pomstě až do konce svého života. Posledních dvacet let své vlády zasvětil přípravám na novou válku. Podmínky smlouvy mu zakazovaly udržovat velkou armádu, a tak vymyslel lstivý systém: každý rok povolal několik tisíc rekrutů k výcviku a po výcviku je posílal domů, čímž si vytvořil obrovskou mobilizační rezervu.

Doplňoval státní pokladnu rozvojem nových dolů, budováním zbrojnic a zásobovacích skladů. Jeho syn Perseus, který ho v roce 179 př. n. l. nahradil na trůnu, v otcově politice pokračoval. Perseus byl energický muž, ale na rozdíl od svého otce postrádal jeho charisma i diplomatickou prozíravost. Pokusil se obnovit makedonský vliv v Řecku uzavíráním spojenectví, odpouštěním dluhů a vítáním všech, kteří byli nespokojeni s římskou nadvládou.

Všechny tyto činy samozřejmě nezůstaly bez povšimnutí. Perseovým hlavním nepřítelem byl pergamonský král Eumenés II., věrný spojenec Říma. Neustále makedonského krále v Senátu očerňoval, obviňoval ho z porušování smluv a tlačil na válku.

Římané zpočátku jednali pomalu. Hráli složitou diplomatickou hru, postupně Persea izolovali, připravovali ho o spojence a nakonec rozložili protiřímskou koalici, kterou vybudoval. Do roku 171 př. n. l. stála Makedonie prakticky sama – a Řím, přesvědčený, že scéna je připravena, vyhlásil válku.

Třetí makedonská válka

Začala třetí makedonská válka (171–168 př. n. l.). Perseus měl dobře vycvičenou a vybavenou armádu o přibližně 43 000 mužích, z nichž 21 000 tvořili hoplíti. Řím nasadil 30–40 tisíc vojáků, z nichž asi 5 000 tvořili spojenečtí Řekové.

První roky války byly pro Římany neúspěšné. Po sobě jdoucí konzulové jednali váhavě, bez větších výsledků. Perseus vyhrál několik menších střetů, což posílilo jeho morálku, ale nevyužil příležitosti k rozhodující ofenzivě a promarnil čas. Válka se vlekla, a jak v Pelle, tak v Římě rostla nespokojenost.

Konečně, v roce 168 př. n. l., bylo velení svěřeno šedesátiletému veteránovi, konzulovi Luciovi Aemiliu Paulovi. Byl to muž staré školy – přísný, metodický a neúplatný. Po příchodu k armádě nejprve zavedl železnou disciplínu a poté začal tlačit na Persea, čímž ho donutil přijmout rozhodující bitvu.

Ta se odehrála 22. června 168 př. n. l. na rovině poblíž města Pydna, na pobřeží Egejského moře. Terén byl rovinatý, což na první pohled nahrávalo makedonské falanze.

Pydna: Úpadek makedonské falangy

Bitva u Pydny, stejně jako bitva u Kynoskefal, začala nedorozuměním. Dvě armády stály na opačných březích malé řeky a ani jedna se neodvažovala přejít jako první.

Během dne se římská mula uvolnila a běžela k řece, následována několika vojáky. Makedonci z protějšího břehu se ji pokusili chytit, aby obohatili svůj jídelníček. Následoval boj, který se rychle vystupňoval v rozsáhlou šarvátku, a obě armády, nechtějící vzdát se iniciativy, se začaly formovat k bitvě.

Perseus rozmístil svou armádu v klasické formaci: nedobytná falanga uprostřed, s kavalerií na bocích. Aemilius Paulus také rozmístil své legie v tradiční třířadé formaci. Bitva začala makedonským útokem. Falanga, se zajištěnými štíty a spuštěnými sarísami, postupovala pomalu a hrozivě.

Jak napsal Plútarchos, Aemilius Paulus později přiznal, že pohled na postupující falangu, třpytící se železem a osázenou tisíci kopími, byl nejpůsobivější podívanou jeho života.

První útok falangy byl drtivý. Římské první linie, hastati, byly rozdrceny. Principes, druhá linie, se pokusili Makedonce zastavit, ale i oni byli nuceni ustoupit. Zdálo se, že bitva je prohraná.

Ale jak falanga postupovala vpřed, začala ztrácet svou hlavní výhodu – dokonalou formaci. Nerovný terén, rokle a pahorky způsobily, že jednotlivé části linie se začaly rozpojovat. Mezi sekcemi vznikaly trhliny.

Aemilius Paulus zachoval chladnou hlavu. Vydal rozkaz neútočit na falangu čelně, ale operovat v malých jednotkách – manipulech a centuriích – a pronikat do těchto mezer.

Byl to brilantní taktický tah. Římané, jako voda, začali prosakovat skrz praskliny v makedonské linii. Jakmile se legionář dostal dovnitř, situace se obrátila. Dlouhá sarísa byla v boji zblízka bezcenná a hoplít, vyzbrojený jen krátkým mečem, byl proti římskému gladiu a velkému štítu scutu bez šance.

Uvnitř falangy se rozpoutaly chaotické boje. Makedonci ztratili soudržnost a bojovali jednotlivě.

V tomto kritickém okamžiku spočívala jediná naděje Makedonců v jejich kavalérii, která měla krýt boky. Ale makedonská aristokracie, tvořící jádro jízdy, neprojevila odvahu – a když viděla pěchotu v tísni, spěšně opustila bojiště.

Sám král Perseus byl mezi prvními, kdo uprchli. Hrdinský duch makedonské šlechty z dob Alexandra Velikého byl dávno pryč.

Falanga, ponechaná bez krytí, napadená z boků a rozervaná zevnitř, byla odsouzena k zániku. Římané ji obklíčili a během hodiny makedonská armáda přestala existovat. Padlo asi 20 000 mužů a dalších 11 000 bylo zajato. Římské ztráty byly zanedbatelné – přibližně sto mužů.

Bitva u Pydny znamenala závěrečnou kapitolu v dějinách velké armády Alexandra Velikého.

Vznik římské nadvlády a triumf legie

Porážka u Pydny znamenala víc než jen konec války – byl to konec Makedonského království. Perseus, opuštěný všemi, byl zajat a veden v triumfálním průvodu Aemilia Paula ulicemi Říma.

Římané s Makedonií naložili systematicky. Rozdělili zemi na čtyři nepropojené oblasti, zakázali jim mezi sebou obchodovat i uzavírat sňatky. Královská správa byla rozpuštěna a šlechta deportována do Itálie. O dvacet let později, po neúspěšném povstání, byla Makedonie definitivně přeměněna na římskou provincii.

Osud zbytku Řecka nebyl o nic lepší. Achájská liga, která se odvážila projevit neloajalitu, byla krutě potrestána: tisíc jejích nejvznešenějších občanů, včetně historika Polybia, bylo odvedeno do Itálie jako rukojmí. A v roce 146 př. n. l., ve stejném roce, kdy bylo zničeno Kartágo, Římané přísně potrestali Korint – bohaté město vyplenili a srovnali se zemí.

To byla jasná ukázka toho, co „římská svoboda“ skutečně znamenala. Éra nezávislých helénistických států na Balkáně skončila.

Makedonské války světu názorně ukázaly nadřazenost římského vojenského systému. Byl to střet dvou filozofií válčení.

Makedonská falanga byla produktem své doby – ideálním nástrojem pro dobývání rovin Asie. Její síla spočívala v jednotě, monolitické formaci a neporazitelném frontálním útoku. Ale právě tato síla byla i její slabinou: byla nemotorná, zranitelná z boků a zezadu a v náročném terénu bezmocná.

Římská legie byla naopak založena na flexibilitě a přizpůsobivosti. Její struktura umožňovala boj v jakémkoli terénu, snadné přeskupování a samostatnou akci menších jednotek.

Jak napsal Polybios: „Každý Říman je připraven na každé místo, za každých okolností.“ Legie podporovala iniciativu a ukázkovým příkladem je bezejmenný tribun z bitvy u Kynoskefal, který se rozhodl udeřit na nepřítele zezadu bez rozkazu.

Římská výzbroj byla pro tuto taktiku ideální. Vrhací oštěp pilum paralyzoval nepřítele a krátký meč gladius byl smrtící v těsném boji. Jak poznamenal historik Theophrastos, římská armáda představovala „nejdokonalejší systém pěchotní taktiky vymyšlený v době před střelným prachem“.

Tento systém, založený na disciplíně, výcviku, flexibilitě a iniciativě, umožnil Římu porazit všechny své nepřátele – od numidské jízdy po makedonskou falangu – a nastolit nadvládu nad celým Středomořím.

Zdroj: warhistoryonline.com