Krále Pyrrha a jeho slavný výrok zná asi každý. Pyrrhos byl slavný a talentovaný válečník, jenž svůj život zasvětil válce. Považoval se za potomka Achillova syna Neoptolema a chtěl dokončit dílo svých předků, což znamenalo zničit potomky trojských uprchlíků, Římanů. A tak tento řecký král Épeiru a Makedonie (o makedonský trůn záhy přišel) roku 280 př. n. l. vyslyšel volání řeckého města Tarent o pomoc a vylodil se v Itálii. Následovala dlouhá a krvavá válka, kterou završilo Pyrrhovo vítězství u Auskula. Ten den sice Pyrrhos vyhrál, avšak přišel o tolik mužů, že po bitvě prohlásil: „Ještě jedno takové vítězství a jsem zničen.„ Po bitvě nabídl Pyrrhos Římu mír, ale když hrdí Římané jeho nabídku odmítli, rozhodl se Itálii opustit. Našel si totiž jiného nepřítele, jenž se mu možná zdál slabší.

Bylo to Kartágo, které okupovalo některá řecká města na Sicílii a Pyrrhos se cítil být tím mužem, jenž je osvobodí. V následujícím tažení se mu podařilo Kartágo porazit a fakticky se stal vládce celého ostrova. Ale Pyrrhovo despotické chování začalo brzo sicilské Řeky štvát. Ještě horší bylo, že Pyrrhos plánoval invazi do Afriky, a aby měl na výpravu peníze, uvalil na obyvatele obrovské daně. Sicilští Řekové se proto za jeho zády se začali spolčovat s Kartaginci a Římany a záhy proti němu otevřeně povstali. Když se do války zapojilo i Kartágo s Římem, rozhodl se Pyrrhos ostrov opustit a jednou provždy se vypořádat s Římem. Znovu se tedy vylodil v Tarentu a vyrazil na Řím. Ale Římané jeho nepřítomnosti využili k přebudování a posílení armády a byli na něj připraveni. Roku 275 př. n. l. došlo k nerozhodné bitvě u Beneventa. Pyrrhos tu utrpěl takové ztráty, že na další pokračování ve válce už neměl ani pomyšlení a rozhodl se konečně vrátit domů. Však tam už nebyl pět let.

Foto: Obléhání Sparty | François Topino-Lebrun / Wikimedia Commons / Public Domain

Psali jsme:Vychytávky 1. světové války: Falešné stromy jako pozorovatelny

Doma však Pyrrhos zjistil, že ho žádný odpočinek nečeká. Aby mohl rozpustit své vojsko, musel by svým mužům zaplatit celý žold a na to neměl peníze. Musel proto zahájit další válku, aby drancováním získal peníze a jako oběť si vybral Makedonii. Byla to bohatá země, a on jí navíc dobře znal. Navíc, kdysi tam přišel o trůn a měl s ní nevyřešené účty. Makedonský trůn v té době vlastnil Antigonos, muž jemuž tekla v těle krev Alexandrových generálů. To Pyrrha samozřejmě nezajímalo a vyrazil s armádou do Makedonie.

Pyrrhova armáda byla především složena ze žoldáků z Itálie a jejich věrnost nestála za nic. Makedonská armáda byla o třídu lepší, bojovala v typické makedonské falanze a Antigonos měl navrch. Ale Pyrrhos znal většinu makedonských důstojníků ještě z dob, kdy jim velel a toho hodlal využít. Ještě před bitvou přijel před makedonské vojsko a začal zdravit makedonské důstojníky a oslovovat je jmény. Pyrrhos patřil mezi řecké legendy, byl považován za velkého vojevůdce, který porazil Římany a taky vlastnil obrovské charisma. Zkrátka, velká část makedonské armády přešla bez boje na jeho stranu a zradila svého krále. Antigonos musel utéct a zbyl mu jen malý kousek země, o nějž neměl Pyrrhos zájem. To byla chyba, kterou Pyrrhos dělal často. Mnoho historiků si všimlo, že nikdy nic nedotáhl do konce a tohle byl podobný případ.

Ani se nestihl po Makedonii rozkoukat, a už vyslyšel volání z Peloponésu a táhl do další války. Pyrrhos měl prostě srdce válečníka a nedokázal sedět na místě. V Makedonii zanechal posádku žoldnéřů z národa Keltů, kteří se věnovali především vykrádání královských hrobek a v zemi vřela nenávist vůči novým pánům. Antigonos díky tomu získával nové stoupence a vojáky a kul pomstu.

Ve Spartě v té dobu zuřil malý boj o královský trůn mezi dvěma bratry, Areusem a Kleonymem. Gerusia nakonec zvolila Areusa a neúspěšný kandidát odešel ze země. Cítil vztek a nevděk a hodlal se pomstít. Vyhledal proto Pyrrha, který se nacházel v Makedonii a přemluvil ho, aby mu pomohl získat trůn. Pyrrha samozřejmě nějaký Kleonym nezajímal, ale vycítil příležitost, jak získat nejslavnější město v Řecku. Do karet mu hrál i fakt, že nový spartský král byl s polovinou vojska poslán na Krétu, kde měl pomoci dórským bratrancům v boji proti Kartágincům.

Psali jsme:V boji zničila tři německé těžké tanky Tiger a u Kurska sama vedla své tanky do boje

Roku 272 př. n. l. Pyrrhos opustil Makedonii a vytáhl na Peloponés. Měl sebou 25 000 pěšáků, 2000 jezdců a 24 slonů. Pyrrhova armáda vstoupila na Peloponés, zahájila rychlý pochod k jihu a začala zabírat spojenecká města Sparty. Zaskočení Sparťané k němu vyslali posla. Ten mu vyčetl, že zahájil tažení, aniž by Spartě předtím vyhlásil válku, že je to proti válečným zvyklostem. Pyrrhos poslům s úsměvem odpověděl, že je to zvyklost Sparty nehlásit nepříteli zahájení války, že on jen použil spartský způsob boje proti Sparťanům. Sparťan mu lakónsky odpověděl jedinou větou: ,, Tak teda válku" a město začalo zbrojit.

Nejdříve vyslali posla na Krétu, aby přivedl krále a vojsko domů, a pak požádali o pomoc i Antigonose, u kterého správně předpokládali, že se bude chtít pomstít. Antigonos souhlasil a rychle zmobilizoval všechny dostupné vojáky. Neměl jich sice tolik, aby se mohl Pyrrhovi postavit, ale společně se Spartou by tu už naděje byla.

Mezitím se Pyrrhos valil ke Spartě a nic a nikdo ho nemohlo zastavit. Ke městu dorazili ve večerních hodinách. Tady musím připomenout jeden důležitý detail, Sparta pořád neměla hradby. Kleonymus přemlouval krále, aby vzal město útokem ještě ten den, ale Pyrrhos nesouhlasil. Nechtěl, aby přišel ve tmě nad svými vojsky kontrolu a ti mu pak vyrabovali a zničili město před očima. Chtěl Spartu, toužil po jejích pokladech, ale nechtěl ten řecký klenot zničit. A tak se Pyrrhova armáda utábořila na dohled od Sparty a vojáci si užívali volna.

Ve Spartě se mezitím všichni horečně připravovali k obraně a každý obyvatel města začal kopat kolem města příkop, aby Pyrrhos nemohl zaútočit slony a jízdou. Kopali všichni, mladí, staří, muži, ženy, starci i děti. Ve spěchu, mlčky, bez jediného zvuku. Kolem příkopu pak vystavěli jako hradbu vozy naplněné hlínou. Sparťané mohli postavit do boje jen 3000 hoplítů, ale toho dne zbraň pozvedl každý občan, periokoi i věrný otrok, takže hradba se zubila tisíci kopími. Ráno druhého dne byla práce hotova a překvapený Pyrrhos musel ke své nelibosti uznat, že mu jsou sloni a jízda na nic. Nechal proto zaútočit svou pěchotu, která vzala příkop ztečí. Ale ani pěšáci se nedokázali do strmého srázu vyškrábat, těch několik úspěšných jedinců Sparťané srazili kopími dolů. Pyrrhos nechal po celý den své muže útočit, ale k ničemu to nevedlo, jen ztrácel víc a víc vojáků.

Pyrrhos byl opravdu zoufalý, ale polevit nemohl. V sázce bylo příliš mnoho. A tak proti prapodivným hradbám Sparty neúnavně útočil, nedbaje na ztráty, až byla jeho vůle konečně odměněna. Na jednom místě obrany se podařilo útočníkům prorazit. 2000 galských žoldnéřů pod velením Pyrrhova syna Ptolema proniklo přes hromadu mrtvol až hradbě z vozíků a dostalo se do města. Sparťané reagovali vysláním oddílu 300 nejlepších mužů na ohrožené místo a spartští hoplíti tu znovu dokázali svou kvalitu. 300 mužů rozdrtilo obrovskou přesilu, vyčistilo od Galů ulice města a Ptolem se s několika muži zachránil jen rychlým útěkem. Po masakru Galů udělali vítězstvím opojeni Sparťané chybu. Zapomněli na své zvyky, které jim velely, že těla zabitých nepřátel se nesmí mrzačit a usekali mrtvým Galů ruce a nohy. Znetvořená těla pak hodili do příkopu k odstrašení nepřítele. To se však ukázalo jako chyba, protože Pyrrha při pohledu na mrtvá těla napadlo, že zaplní příkop mrtvolami, kamením a dřevem.

Celý další den pak sbírali jeho muži mrtvá těla, aby je mohli přenést na vybrané místo, kde je zase házeli dolů a dělali z nich most. Sparťané po nich stříleli z luků a vrhali kopí, ale nepřítele se jim v této činnosti zastavit nepodařilo. Třetího dne obležení byl přechod z mrtvol a kmenů hotov a Pyrrhos zaútočil. Pyrrhos osobně vedl svou pěchotu proti hradbě z vozů a po strašlivém boji se mu podařilo proniknout dovnitř. Sotva se však kopyta jeho koně dotkla posvátných ulic Sparty, srazil koně šíp a Pyrrhos se s pohmožděnými zády ocitl na zemi. Okamžitě se stal terčem obránců, kteří se na něj sesypali jako vzteklé vosy. Pyrrhova ochranka ho vysekala z toho nebezpečí jen za cenu velkých ztrát a rychle ho táhla do bezpečí. Rozzuření Sparťané se hnali za nimi a pozabíjeli všechny zbývající útočníky za hradbou. Potom průlom uzavřeli a zahnali ostatní útočníky.

Pyrrhos byl pádem z koně silně otřesený a přerušil další útoky. Měl už toho plné zuby, utrpěl tu ztráty, se kterými nepočítal a žoldnéři po něm chtěli zlato. Aby toho nebylo málo, v noci do města dorazil král Areus s 3000 hoplíty a 2000 spojenci z Kréty. To nebylo všechno, protože krátce po něm přišel na pomoc i oddíl 2000 Makedonců, které vyslal napřed Antigonos. Sparta se tak změnila v nedobytné město a Pyrrha zde nečekalo nic jiného než smrt a krev. Pyrrhos teda od Sparty neúspěšně odtáhl, ale Peloponés neopustil. Hodlal tu strávit zimu, a protože se mu na Peloponésu zalíbilo, hodlal tu vytvořit trvalou základnu. Jen zatím nevěděl kde. Usadil se u města Megapolis a zatímco jeho žoldnéři plenili okolí, on přemýšlel, co dál.

Na konci podzimu za ním dorazil posel z Argu. Ten mu zašeptal do ucha, že ve městě jsou dvě znepřátelené strany, přičemž strana jeho pána fandí jemu a uznává ho za makedonského krále. A že by se mu hodila Pyrrhova pomoc, aby jeho rodina mohla ovládnout město. Tohle byla zvěst, kterou potřeboval Pyrrhos slyšet a okamžitě nechal sešikovat armádu, aby zahájil tažení na Argos. Když nemůže mít Spartu, Argos se taky hodí. Ale Sparťané ho nehodlali odejít jen tak, bez rozloučení. Po celou dobu napadali jeho armádu a kráčeli mu v patách jak vlk za kořistí. Během jedné srážky zahynul i Pyrrhův nejstarší syn Ptolemaios. Tuto ztrátu Pyrrhos silně oplakal, protože to měl být jeho nástupce a on ho na to připravoval celý život.

U Argosu na Pyrrha čekalo další nepříjemné překvapení. Na jednom z kopců čekal Antigonos s armádou, kterou se mu konečně podařilo přivést do Řecka. Pyrrhos se ocitl v nepříjemné situaci, protože před ním stál naštvaný Antigonos a za ní postupovali ještě naštvanější Sparťané. Musel se rychle rozhodnout pro bitvu, nebo přijde o svou převahu. Nechal tedy rozvinout armádu a připravil se na boj. V tu chvíli však dorazila delegace z Arga, která pozvala všechny vojevůdce na setkání. Pyrrhos i Antigonos souhlasili. Argejští všechny tři krále požádali, aby opustili s armádami město a bitvu si vybojovali někde jinde. Za to jim nabídli zlato a jídlo pro mužstvo. Pyrrhos, Antigonos i Areus souhlasili, ale jen Makedonec se Sparťanem to mysleli vážně. Přijali od Arga jídlo a zlato a odtáhli s armádou od města. A jako důkaz svých dobrých úmyslů nechal Antigonos ve městě jako rukojmí svého syna. Princ se měl vrátit, až skončí bitva.

Pyrrhos také přijal zlato i jídlo, ale od města neodešel, ani to neplánoval. Chtěl Argos a ne jídlo nebo zlato. Večer k jeho táboru dorazil onen známý našeptávač z města a ten řekl, že ozbrojenci jeho pána jsou připraveni udělat převrat, a že skoro celé město touží potom, aby nynější nenáviděná vláda padla. A malá pomoc by se hodila. Vděk občanů pak bude nekonečný. Byla to lživá slova, ale Pyrrhos je rád slyšel. Pyrrhos se s poslem dohodli, že ozbrojenci jeho pána v noci tajně obsadí jednu z bran a Pyrrhos tudy pronikne s armádou do města. A tak se i stalo.

V noci začali potají jeho muži proudit do města a pomalu zaplňovali ulice. Pyrrhovi vojáci měli nařízeno mlčet, ale neklidní Galové se rychle pustili do plenění a znásilňovaní žen a jejich křik probudil spící město i posádku. Postup dalších vojáků do města se navíc zpomalil, protože se ukázalo, že sloni s bojovými věžemi na hřbetech jsou příliš vysocí, aby prošil branou a vojáci museli ty věže pracně sundat. Město už v tu dobu vřelo rozzuřenými obyvateli, kteří rozhodně Pyrrha nevítali, jak mu posel slibovat. Do toho udeřili na Pyrrhovu armádu Sparťané. Sparťany vyburcoval hluk boje a když zjistili, co se děje, vyrazili si na Pyrrhovi zchladit žáhu. Zaútočili na nepřátelské oddíly namačkané před branou města a nelítostně likvidovali zadní řady Pyrrhova vojska. Sparťané byli jak ďáblové a teror jenž šířili svými zbraněmi, uvrhl ve zmatek celou část armády, jenž se pořád nacházela venku. Vyděšení muži se pak neorganizovaně snažili dostat do města, aby unikli spartským mečům, ale jen ucpali bránu a desítky mužů zemřelo ušlapáním. Když se do města nacpal poslední Pyrrhův voják, ležela kolem brány velká hromada ušlapaných a rozsekaných vojáků.

Jako poslední se do boje zapojil Antigonos, jenž část armády poslal do města a s druhou částí posílil Sparťany. Pyrrhos se tak ocitl v strašné situaci, tísněn ze všech stran, obklíčen ve městě plném nepřátel. Ráno byly všechny hradby a brány města obsazeny nepřáteli a Pyrrhovi muži se tísnili vevnitř namačkaní jak sardinky. Brána, kterou se dostali do města, střežili Sparťané a při pohledu na jejich falangu bylo jasné, že tudy se ven nedostanou. Argejští a Makedonci na ně útočili z úzkých uliček, ze střech po vetřelcích vrhali obyvatelé města kameny a bylo jasné, že pokud něco Pyrrhos nepodnikne, čeká je zkáza. Nechal proto svého druhého syna, aby za pomocí slonů vyboural v hradbě města díru, kterou by unikli. Sám pak řídil boj a snažil se synovi získat čas. Během tohoto boje na něj jedna žena hodila ze střechy kamennou dlaždici, která zasáhla Pyrrha do krku. Ochromený vojevůdce spadl z koně na zem, kde ho poznal jeden z Antigonových vojáků jménem Zópiro. Ten neváhal ani vteřinu a usekl Pyrrhovi hlavu.

Bez velitele se Pyrrhovo vojsko rozpadlo a následoval masakr, který nedokázal nikdo zastavit. Zachránit se podařilo především Řekům a Makedoncům jenž sloužili v Pyrrhově vojsku, Argejané se Sparťany a s Makedonci je vzali na milost. Ale ostatní žoldnéři vraždění neunikli. Zejména krutě dopadli Galové a Keltové, které Řekové opravdu nenáviděli. Pyrrhova hlavu hlavu dali do pytle s ledem a odnesli k Antigonovi. Ten však tuto trofej odmítl a nařídil slavného vojevůdce obřadně pohřbít v jednom z argejských chrámů.

Takto neslavně zemřel jeden z největších Řeků. Pyrrhos byl bezesporu geniální vojevůdce s mimořádným velitelským talentem. Nikdy však ničeho nedosáhl, protože neměl žádný cíl ani plán a poslouchal každý vnitřní impuls. Pyrrhos také napsal knihu o válečné taktice, která byl velmi populární v celém Řecku i v Římě, velmi si jí oblíbil třeba Cicero. Taky vymyslel válečnou hru, něco jako šachy, hráči v ní museli používat taktiku, stavěli tábory a útočili. Tato hra byla velmi populární v Římě, kde jí říkali Latrunculi.

Zdroj: britannica.com, military.wikia