Současná ukrajinská válka je příznačná rozsáhlým nasazením obrněné techniky, a to včetně tanků. Tanky jsou zde nasazovány v obrovských počtech, které v současnosti nemají srovnání. Adekvátně tomu ovšem tankové jednotky obou stran utrpěly nesmírné ztráty. Např. ruská armáda ztratila již více než 3000 tanků (nutno podotknout, že i Ukrajina ztratila značné, byť ne tak vysoké počty tanků, což je ale dáno i tím, že Ukrajina před válkou nedisponovala tak rozsáhlým tankovým arzenálem jako Rusko). Přesto ruská armáda i nadále žene své tankové jednotky do nových útoků. Je proto zřejmé, že Rusko své tankové jednotky (a nejen je, obdobně Rusko nasazuje i svou mechanizovanou pěchotu atd.) nasazuje i bez ohledu na  ztráty. Může si ale Rusko takovouto politiku dovolit? A může být taktika nasazování tanků bez ohledu na ztráty úspěšná?

Foto: Současná ukrajinská válka je příznačná rozsáhlým nasazením obrněné techniky, a to včetně tanků. | Shutterstock

Zkušenosti z druhé světové války

Často se v této souvislosti poukazuje na zkušenosti z druhé světové války, kdy byla situace zdánlivě obdobná. Na počátku druhé světové války tehdejší Sovětský svaz disponoval obrovskými počty tanků. Počty se v jednotlivých pramenech liší, nejčastěji se uvádí, že sovětská armáda měla 20-22 000 tanků. Velká část těchto tanků ale byla zastaralá, k dispozici bylo jen cca 1800 moderních tanků T-34 a KV. Oproti tomu tehdejší německá armáda měla pro útok proti Sovětskému svazu jen cca 3500 tanků, přičemž se často zapomíná, že také v německé armádě převažovaly již zastaralé tanky, jako byl PzKpfw I/II. Nicméně lze konstatovat, že německé tanky měly na začátku války technickou převahu.

V průběhu druhé světové války pak obě strany vyvinuly nové typy tanků. Přesto si německá armáda si dokázala zachovat svou technickou převahu. Nové ruské tanky T-34/85 byly sice vynikající, měly kvalitní kanon atd., německé tanky Panther či Tiger je ale převyšovaly. Německé tankové jednotky dokázaly zpravidla uštědřit nepříteli vyšší ztráty, než samy utrpěly (samozřejmě, existovaly početné výjimky), a to někdy i několikanásobně.

Přesto to bylo Německu de facto k ničemu. Sovětské tankové jednotky utrpěly vysoké  ztráty, které by pro jiný stát byly fatální. Ale Sovětskému svazu se dařilo tyto ztráty nahrazovat. Díky tomu, že Sovětský svaz dokázal vybudovat nové obří zbrojovky, dokázal vyrobit mnohem vyšší množství tanků, než jaké dokázaly vyrobit německé zbrojovky. Napomáhalo tomu i to, že sovětské tanky byly výrobně jednodušší než technologicky složité německé tanky. Sovětské velení navíc prokázalo svou ochotu nasazovat tankové jednotky i bez ohledu na ztráty jak tanků, tak i tankistů. A díky tomu se Sovětskému svazu podařilo německé tankové jednotky přečíslit, porazit.

Na první pohled lze tedy konstatovat, že Sovětskému svazu se tato taktika nasazování tanků bez ohledu na jejich ztráty vyplatila. Je ale třeba vidět také to, že to bylo dáno i vnějšími faktory. Nemalou část sovětského tankového vojska tvořily západní tanky, dodané v rámci pomoci od USA a Velké Británie. Západní tanky byly sice v menšině, přesto byly jejich počty nezanedbatelné. Ještě vyšší význam ovšem mělo to, že západní státy dodávaly Sovětskému svazu jinou vojenskou techniku, především automobily, případně i obrněné transportéry. Západní automobily např. tvořily téměř 60 % automobilové techniky Rudé armády. Jedině díky této technice mohla Rudá armáda realizovat rozsáhlé manévrové operace, jejichž filozofii převzala od německé armády, a díky nimž nakonec německou armádu porazila. A díky tomu, že Rudá armáda dostávala tak vysoké množství nákladních automobilů ze zahraničí, mohly se továrny v Sovětském svazu zaměřit na výrobu tanků a obrněné techniky, a díky tomu vyráběly tak impozantní počty tanků.

Poválečná zkušenost

Této filozofie nadřazenosti kvantity nad kvalitou se Sovětský svaz držel i v poválečném období, v éře studené války. Sovětský svaz v této době vyráběl obrovské množství tanků. Uvádí se např. že Sovětský svaz v době před svým zánikem vlastnil více než 50 000 tanků, a sovětské továrny produkovaly cca 2000 tanků ročně. Sovětské tanky v mnoha směrech zaostávaly za západními. Sovětské velení nicméně předpokládalo, že sovětské tankové jednotky protivníka rozdrtí svou početní převahou, a tak bude dosaženo vítězství. Obráželo se to i v samotných tancích. I nadále sovětská armáda upřednostňovala tanky méně vyspělé, ale konstrukčně jednoduché a provozně nenáročné. 

Postupně se ale ukazovala mylnost této koncepce. Bylo to především díky tomu, že v tancích začalo mnohem větší roli hrát software – pozorovací systémy zajištující včasnou detekci protivníka, systém řízení palby dovolující zasáhnout protivníka první ranou. Nevhodnost sovětské koncepce ukázaly i války na Blízkém východě. Arabské státy zpravidla vlastnily obrovské množství tanků. Jenže tyto tankové jednotky dosáhly jen minimálních úspěchů. Svou roli v tom samozřejmě hrála i nižší úroveň arabských tankistů. Ale klíčovou roli hrála právě sovětská filozofie nadřazování kvantity nad kvalitou, která se obrážela jak v konstrukci tanků, tak i v tankové taktice, v nasazení jednotek bez ohledu na ztráty.

Ukrajinská zkušenost  

Na tankové jednotky se Rusko spoléhalo i při své válečné operaci proti Ukrajině. Bylo tomu i díky obrovské početní převaze na straně Ruska. Uvádí se, že v roce 2014, v době zahájení války, měla ruská armáda cca 3000 tanků v činné službě (typy T-90, T-72, T-80). Jenže vedle toho ruská armáda měla v záloze dalších více než 18 000 tanků (převážně typů T-72, ale i T-80 a T-64). Značná část z těchto záložních tanků ale byla ve špatném stavu.

Ukrajinská armáda disponovala výrazně nižšími počty tanků. Přímo u bojových útvarů měla Ukrajina cca 800 tanků, převážně typů T-80, T-64 a T-72. Vedle toho měla ukrajinská armáda v záloze cca 2000 tanků (typy T-64 a T-72), z nichž ale opět velká část byla v špatném technickém stavu.

I vzhledem k tomu se ruská armáda spolehla především na kvantitativní převahu. A to především poté, kdy se Rusko v roce 2022 rozhodlo k otevřenému útoku proti Ukrajině (kterou předtím notně vyčerpal boj se separatistickými republikami, masivně podporovanými Ruskem). A lze připomenout, že tehdejší ruské vojenské a politické vedení předpokládalo, že půjde o válku krátkodobou, a během dvou nebo tří měsíců bude Ukrajina dobyta.

To, že se tomu tak nestalo, nám ukazuje, jak moc byla ruská strategie masivního nasazování techniky bez ohledu na ztráty chybná. Právě v ukrajinském konfliktu se totiž projevilo, jak moc se tanková technika, ale i taktika nasazení tanků posunuly. A to nejen ve srovnání s druhou světovou válkou, ale i ve srovnání s válkou v Perském zálivu.

Důkazem zastaralosti této strategie přitom není jen to, že Rusko dosud nedokázalo Ukrajinu porazit. Stojí za to si všimnout, jak jsou ztráty obou stran časově rozloženy. Ukrajinská armáda utrpěla obrovské ztráty na tankové technice. Ale ty největší ztráty měla v počátečním období války. Je to logické. V tehdejší době měla Ukrajina nejen nižší počty tanků, ale i nižší úroveň tankových jednotek. Jenže postupně se situace začala lepšit. Ukrajinský průmysl dokázal dodávat modernizované varianty tanků. Velkou roli sehrála ale i pomoc západních států. Do Ukrajiny bylo dodáno nemalé množství západních tanků, které sice byly starší (Leopard 2A4), přesto byly nadřazené sovětským konstrukcím. Ještě větší význam ale měla pomoc při výcviku ukrajinských tankistů. Ti díky tomu začali dosahovat výrazně lepších výsledků, a dokázali protivníkovi uštědřit značné ztráty. Ztráty ukrajinských tankových jednotek – byť jsou stále značné – se přitom snižují. 

Oproti tomu situace v ruské armádě je přesně opačná. Ze začátku měla ruská armáda nejen kvantitativní, ale i kvalitativní převahu. Díky vysokým vojenským výdajům měla ruská armáda značné počty poměrně moderních tanků T-90, a i úroveň jejich posádek byla díky intenzivnějšímu výcviku dobrá. Proto měla ruská armáda zpočátku  relativně malé ztráty, a rychle postupovala kupředu. Jenže postupně její ztráty začaly narůstat. Rusko přitom ztrácí jak na technice, tak i na personálu. 

Rusku se paradoxně začíná nedostávat tanků. Je tomu mj. i díky tomu, že v Rusku vázne produkce nových tanků, primárně tanků T-90, na které se ruské vedení nejvíc spoléhá. Rusko sice navýšilo produkci tanků, jenže i tak vyrábí pouze cca 100-150 nových tanků ročně. Rusko se proto musí čím dál víc spoléhat na tanky z rezerv. Jenže právě válka ukázala, že zdánlivě vysoké počty rezervních tanků jsou iluzorní. Nemalá část těchto tanků byla prodána v rámci černého obchodu se zbraněmi. Značná část tanků je pak v takovém technickém stavu, že je opravit už nelze. U části tanků lze realizovat generální opravy, případně modernizaci. Jenže i tyto generální opravy jsou náročné, a vyčerpávají kapacity ruského zbrojního průmyslu. V neposlední řadě jsou tyto modernizace také drahé.

Především kvůli tomu je Rusko nuceno nasazovat techniku, která je vysloveně zastaralá. Nejde přitom jen o tanky T-72, které jsou stále – za předpokladu dobré modernizace – pro některé úkoly postačující. I těch je málo, protože je ruské zbrojovky nestíhají modernizovat. Rusko je proto nuceno nasazovat i takové veterány, jako jsou tanky T-62. Část těchto tanků je modernizována, ale velké počty těchto tanků jsou nasazovány v nemodernizované verzi, a to opět proto že ruské podniky nestíhají tyto tanky modernizovat. Rusko je navíc dnes nuceno nasazovat i takové veterány, jako jsou tanky T-55 a dokonce i T-54!

Je přitom pochybné, zda Rusko může nedostatek tanků kompenzovat dodávkami ze zahraničí, především ze spřátelené Severní Koreje a Číny. Oba tyto státy sice dodávají Rusku dělostřeleckou techniku, ale dodávky tanků přeci jenom představují jiný level. Čína si přitom od ukrajinského konfliktu udržuje určitý odstup. A Severní Korea zase své tanky potřebuje, protože se neustále připravuje na hypotetickou válku proti Jižní Koreji.

Ještě bolestnější ztráty jsou ovšem ztráty na lidských životech, ztráty tankových posádek. Právě zde se plně projevuje faktor ztráty obrovského počtu ztracených tanků, a tedy i ztracených vojáků. V případě tanků sovětské konstrukce (a to i ukrajinských) je umocněn i tím, že v důsledku nevhodného uložení munice jsou následky zásahu tanku pro posádku zpravidla fatální. Zatímco u západních tanků s odděleným prostorem pro munici má posádka tanku i v případě přímého zásahu značnou šanci na přežití, u tanků sovětské konstrukce často nepřežije nikdo. Nutno podotknout, že se to týká všech ruských tanků, a to včetně nejmodernějších T-90 M Proryv. Jediným ruským tankem, který měl tento problém řešit, byl tank T-14 Armata, u kterého se dosud nepodařilo rozjet sériovou výrobu.

A proto se už dnes v Rusku čím dál silněji začíná projevovat nedostatek tankových posádek.
Často bývá tento problém bagatelizován s tím, že Rusko má dostatek lidí, a může si dovolit postupovat bez ohledu na ztráty. Ale tento přístup je chybný. Rusko má samozřejmě mnohem vyšší počet obyvatel než Ukrajina. Ale vycvičených tankistů má Rusko i v důsledku vysokých ztrát již relativně málo.

Vycvičený tankista je přitom něco zcela jiného než běžný pěšák s útočnou puškou. Zatímco pěšákovi lze dát jen základní výcvik a pak jej poslat na frontu s tím, že vyšší počet  nedostatečně vycvičených pěšáků kompenzuje jejich nižší kvalitu a je možno dosáhnout alespoň nějakých výsledků, v případě tankových posádek to takto jednoduše nefunguje.

Do značné míry je tento problém umocněn i tím, že dnešní tanky jsou zcela jiné než za druhé světové války. Druhoválečné tanky byly relativně jednoduché. Proto bylo možno v Sovětském svazu aplikovat přístup, kdy tankisté dostávali výcvik jen v délce několik měsíců či dokonce jen několik týdnů(!), a byli nasazeni na frontu. A i když sovětské jednotky utrpěly vyšší ztráty než protivník, díky vysokému počtu tanků a tankistů bylo možno dosáhnout vítězství.

Dnešní tanky jsou však mnohem náročnější. I relativně jednoduchý „mobilizační“ tank T-72 si vyžaduje adekvátní výcvik. V případě modernizovaných tanků T-72 s jejich pokročilejším software, potažmo v případě tanků T-90, je pak výcvik ještě náročnější. I zkušenosti AČR s jejími modernizovanými tanky T-72 M4CZ (které lze považovat za srovnatelné s ruskými modernizovanými T-72 B3, potažmo T-90) ukazují, že vycvičit dobrého tankistu vyžaduje nejméně 2 roky, a spíš déle. Nejde totiž jen o ovládnutí techniky, ale i získání schopnosti orientovat se v bojové situaci, schopnosti taktického uvažování atd. 

Jenže tento čas dnešní Rusko nemá. I proto Rusko nasazuje své tankové jednotky tak bezohledně. Tím se ovšem ztráty dál zvyšují, a proto už dnes má ruská armáda problém s nedostatkem vycvičených tankistů. I to je důvod, proč Rusko musí nasazovat méně výkonné, ale na obsluhu jednodušší tanky T-62 či T-55. Takto vyzbrojené a méně vycvičené jednotky mají ale ještě vyšší ztráty, a tím se problém dál umocňuje. Právě nedostatek vycvičených tankistů proto bude pro Rusko čím dál zásadnější – možná ještě víc než ztráta samotných tanků. V moderní době, v případě tankové techniky zkrátka taktika „nas mnógo“ již nefunguje.

A co bude dál?

Za takovéto situace by leckoho mohlo napadnout, že to je možná jenom dobře. Rusko se tímto postupem zcela vyčerpá, a nakonec bude muset z Ukrajiny odejít, čímž válka konečně skončí. Jenže takovýto přístup – který se přitom často objevuje - je naivní. Je do značné míry nepochopením ruské mentality, která je poněkud jiná než mentalita evropská.

Je naopak pravděpodobné, že další vysoké ztráty Ruska v tankové, ale i jiné technice přivede ruské politické vedení k vyšší razanci, k vyšší agresivitě. Že se Rusko bude chovat ještě bezohledněji, a to jak vůči Ukrajině, tak i vůči svému obyvatelstvu. Těžko říci, jakou cestou se Rusko vydá. Je nepravděpodobné, že by Rusko sáhlo k použití jaderných zbraní, a to zejména z obavy před analogickou odpovědí západních států. Nicméně Rusko může zvolit přístup jiný, a pravděpodobně nebezpečnější. Je proto třeba s tím počítat.