Když Gruzie v noci z 7. na 8. srpna 2008 zaútočila na Jižní Osetii, Rusko rozhodně zasáhlo. Mezi letadla nasazená ruským letectvem v této pětidenní válce bylo několik Tu-22M3 od 52. GTBAP, které bombardovaly cíle konvenčními bombami. Jedna z Tu-22M3 byla v noci 9. srpna sestřelena gruzínskou protivzdušnou obranou za pomoci pozemního raketového systému Buk-M1, které Gruzínci krátce před konfliktem získali z Ukrajiny. Během čtyř dnů ruské bombardéry zasáhly několik cílů na území Gruzie, bombardovaly okolí města Goti, muniční sklad poblíž Rustavi a základny gruzínského letectva ve Vaziani, Senaki a Marneuli. Také zaútočily na vojenský konvoj směřující k Jižní Osetii a na gruzínské pozice v údolí Kodori. Pro tyto účely byly používány klasické „železné“ bomby, ne přesně naváděné. Stupeň výcviku osádek Tu-22M3 byl následně generálním štábem ruských ozbrojených sil hodnocen jako „vysoký“.

Foto: Tu-22M3 „červená 12“ 52. GTBAP se závěsníky MBD3-U9M-0 při průletu nad základnou Achtubinsk

Ztráta Tu-22M3 během války s Gruzií si zaslouží podrobnější vysvětlení. V noci 9. srpna dva roje Tu-22M3 bombardovaly kromě jiných cílů také konvoj gruzínské armády při jeho přesunu k hranicím Jižní Osetie.

Psali jsme:Německo daruje Slovensku dva systémy protivzdušné obrany MANTIS na posílení hranic s Ukrajinou

Není pochyb o tom, že úkol zadaný jednotce vyšším velením byl připraven nedbale: nebyl proveden žádný předběžný průzkum cílů ani jejich protivzdušné obrany. Nicméně, dva tříčlenné roje Tu-22M3 napadly cíl z výšky 6000 m. Jeden roj vedl zástupce velitele pluku Aleksandr Kovencov, druhý pak velitel pluku Roman M. Oparin (syn bývalého velitele Dálkového letectva Michaila M. Oparina).

Jak sarkasticky poznamenal jeden z autorů hlášení ohledně daného sestřelu: „Použití těchto letadel [nadzvukových dálkových nosičů střel; pozn. autora] k úderu na armádní konvoj bylo podobné jako vytahovat hřebíky za použití mikroskopu.“ Bitevní Su-25 nebo taktické bombardéry Su-24M by se pro tuto práci hodily mnohem lépe. Pro Rusy byly součástí gruzínského konvoje neočekávaně také výkonné prostředky protivzdušné obrany, výše zmíněné samohybné protiletecké systémy Buk-M1. Zjevně, alespoň zčásti, byly obsluhovány ukrajinským personálem, který byl v jejich obsluze podstatně zběhlejší. Bylo odpáleno několik střel – a jedna přímo zasáhla levý letoun v roji. Některé zdroje uvádějí, že střela trefila přímo otevřenou pumovnici a letoun roztrhala na kusy. Trosky dopadly poblíž gruzínské vesnice Kareli. Střepiny ihned zabily osoby sedící na zadních sedadlech: navigátora mjr. Viktora Prjadkina a zbraňového operátora mjr. Igora Něstěrova. Druhému pilotu mjr. Vjačeslavu Malkovovi se podařilo katapultovat se a byl Gruzínci zajat. Byl zanesen východním směrem a jeho doskok dopadl poněkud nešťastně – zranil si páteř a zlomil ruku. Gruzínci jej ošetřili v místní nemocnici a poté ho přepravili do lépe vybavené nemocnice v Tbilisi. Avšak velitel letadla Aleksandr Kovencov se nekatapultoval, a zahynul. Po 11 dlouhých sekund se snažil směřovat letoun k vlastním jednotkám a dále velet svému roji. Přes vysílačku vydával rozkazy svým číslům, aby podnikla úhybné manévry.

Foto: Trosky Tu-22M3 sestřelené nad Kareli, Gruzie, 9. srpna 2008

Část trosek – pilotní kabina, tři sedadla a jedny dveře kabiny – dopadla na území Jižní Osetie. Ruské pátrací akce byly omezeny kopcovitým terénem. Trvalo celý měsíc, než se podařilo trosky lokalizovat. Ráno 9. září příslušníci Ruské pohraniční stráže narazili na jedno z vystřelovacích sedadel. Podle čísla na něm uvedeném bylo zjištěno, že se jednalo o sedadlo kapitána letadla. Sedadlo fungovalo správně, což bylo prokázáno nalezením stabilizačního padáku v patřičné vzdálenosti od něj. Pokud by katapultáž byla neúspěšná, tělo pilota by leželo mezi sedadlem a padákem – žádné tělo se zde ale nenacházelo. Hlavní část trosek se našla na hranicích mezi Jižní Osetií a Gruzií, 2 km od hory Švilgisi. Mezi troskami se nacházely také pozůstatky dvou těl.

Psali jsme:Velmi zajímavé 360° video z kokpitu vojenské stíhačky F-18/A

Během výměny zajatců 19. srpna byl mjr. Vjačeslav Malkov vrácen do Ruska. Po skončení vojenských operací byli tři letci zabití v boji pohřbeni na posádkovém hřbitově v Šajkovce. Posmrtně získali státní vyznamenání.
Příběh o sestřelení Tu-22M3 vypadal podezřele hned od počátku války. Ruský zástupce náčelníka generálního štábu genplk. Anatolij A. Nogovicyn na tiskové konferenci prohlásil, že mezi Gruzínci sestřelenými ruskými letadly byla také „jedna Tu-22 provádějící průzkumnou misi“. Na základě obecně známých skutečností, že u čtyř pluků Dálkového letectva slouží pouze dvě verze Tu-22M, novináři předpokládali, že se jednalo o speciální průzkumnou Tu-22MR „červenou 36“ od 929. GLIC (gosudarstvěnnyj ljotno-ispytatělnyj centr – státní letecko-výzkumné centrum) v Achtubinsku. (Jedinou prvoliniovou jednotkou DA používající tuto verzi je 444. TBAP na základně Vozdviženka; ta se ale nachází na ruském Dálném východě, daleko od místa bojů. Bylo však známo, že jedna Tu-22MR byla přidělena centru v Achtubinsku, které se nachází docela blízko od severního Kavkazu.) Až později vyšlo najevo, že sestřeleným letadlem byl ve skutečnosti standardní bombardér náležející 52. GTBAP ze základny Šajkovka.

Foto: Velitel 52. GTBAP plk. Roman M. Oparin, který vedl jednu z akcí Tu-22M3 během války s Gruzií

Rodiny členů osádky Tu-22M3 byly rovněž po určitou dobu ponechány v nevědomosti o osudu letců. Nechme vyprávět vdovu po navigátorovi Igoru Něstěrovovi: „Igor odešel z domu 8. srpna, podle normálního rozpisu služeb. V noci jsem mu poslala zprávu: ,Kde jsi? Kdy se vrátíš domů?‘ Odpověď přišla v 6.30 hod. ráno. ,Jsme na cvičení,‘ psal Igor. Když jsem ráno viděla zprávy v televizi, uvědomila jsem si, o jaké ,cvičení‘ se jedná. Několikrát jsem se snažila dovolat na Igorův mobil. Ale stále se ozývalo pouze: ,Volaný účastník je nedostupný.‘“

Kolem poledne 9. srpna velitelství pluku informovalo rodinu, že letadlo Igora Něstěrova bylo sestřeleno; o osudu letců ale nic nesdělilo. „Televizi jsem nechala zapnutou celý den a noc. Hodiny jsem procházela internet, abych našla jakoukoliv informaci,“ vzpomínala Larisa Něstěrova. „Ze zpráv jsme se dozvěděli, že 12 ruských důstojníků se nachází v gruzínském zajetí. Doufali jsme, že Igor je mezi nimi. O několik dnů později Gruzínci předali do Ruska pouze pět zajatců. Igor mezi nimi nebyl. Bylo to až někdy 15. srpna, kdy manželka dalšího důstojníka našla informaci na nějakém blogu, že někdo viděl čtyři padáky [na místě sestřelu].“

„To znamená, že Igor žije!“ věřila Larisa. Vše, co mohla dělat, bylo čekat a modlit se. „23. srpna jsme oslavovali manželovy 42. narozeniny,“ pokračuje Larisa Něstěrova. „Ale bylo to poprvé, co se neúčastnil oslav svých narozenin. A potom, 40. den po sestřelení, jsem se na internetu dočetla, že ruský záchranný tým nalezl letadlo v horách na hranicích Gruzie a Jižní Osetie. Ten samý den nám volali z velitelství letectva. Říkali, že byla nalezena dvě těla: jedno na místě navigátora… Poslali je na ohledání do Rostova…“

Foto: Tu-22M3 „červená 15“ 52. GTBAP pojíždí na letišti Šajkovka

Během čtyř dnů krátké války, o které se v Rusku mluvilo jako o „operaci k přinucení Gruzie k míru“, osádky 52. GTBAP podnikly více než 50 bojových akcí, což odpovídá 2–3 bojovým letům na každé letadlo denně. Nálety se prováděly z větších výšek; letadla se k cílům přibližovala v sevřených formacích z různých směrů za použití elektronických rušicích prostředků. Vybrané schéma akcí rozumně využívalo bojových možností Tu-22M3 s využitím momentu překvapení pro zvýšení šance na proniknutí protivzdušnou obranou (s ohledem na přenosné řízené střely země–vzduch krátkého dosahu). Nejlepších výsledků bylo dosaženo při útocích na soustředění vojsk v údolí Kodori. Avšak zvolená taktika nepřinášela nejvyšší možnou bojovou účinnost. Použití „železných“ bomb přinutilo bombardéry prolétat nejnebezpečnějším bojovým prostorem. Také se projevil nedostatek účinných moderních rušicích systémů, což snižovalo šance na přežití v prostorech se silnou protivzdušnou obranou. Standardní rušicí systém, kterým byly vybaveny Tu-22M3, neposkytoval analýzu evidovaných elektromagnetických pulzů protivníkových elektronických systémů ani neumožňoval automatické rušení sovětských/ruských protileteckých systémů S-125, Buk, Osa a Tor, které mohly osádky neutralizovat pouze v manuálním módu. Nejúčinnější taktikou proti řízeným střelám země–vzduch středního dosahu bylo držet se mimo jejich dosah, a pokud byly odpáleny, podniknout úhybné manévry a zároveň použít rušicí systémy.

Více informací o sovětském Dálkovém letectvu na přelomu 20. a 21. století, jeho organizaci, výzbroji a bojovém nasazení může čtenář nalézt v knize Jefima Gordona a Dmitrije Komissarova Ruské strategické letectvo v letech 1992–2010, která vyšla v nakladatelství Naše vojsko.

Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue