V prosinci 1943 se v italském městě Ortona postavila proti německým jednotkám skupina z velké části nezkušených Kanaďanů. Výsledkem byla krvavá lázeň tak intenzivní, že ji média nazvala „italským Stalingradem“. Dalo se tomu předejít, nebo alespoň zmírnit následky, kdyby spojenečtí generálové lépe spolupracovali.

Foto: Kanadský tank projíždějící Ortonou| Charles Comfort Crown / Public domain

Dne 10. července 1943 mířila kanadská 1. pěší divize (pod velením generálmajora Chrise Vokese) na Sicílii. Jednalo se o útvar zformovaný z dobrovolníků. Nikdo z nich zatím nezažil boj, a přesto se chystali k vylodění, aby byli vrženi proti zkušenému nepříteli. Vylodění bylo součástí operace Husky – útoku na Itálii, který začal 9. července večer. Američané pod velením generála George Smithe Pattona se měli vylodit na západě, Britové pod vedením polního maršála Bernarda Lawa Montgomeryho na východě a Kanaďané, kteří byli rovněž pod Montgomeryho velením, uprostřed.

Německé ponorky potopily tři kanadské lodě a zahynulo 60 mužů. S těmito loděmi šlo ke dnu 500 cenných vozidel, včetně několika sanitek a 40 děl. Při samotném útoku na ostrov se ale na Kanaďany usmálo štěstí – místo vylodění bylo jen slabě bráněno. Italské jednotky, které tam byly umístěny, měly války plné zuby, a Kanaďané bez boje zajali 500 protivníků. Šlo o skvělý výsledek a příslib snadného úspěchu.

Ve městech vítali obyvatelé spojenecké vojáky jako osvoboditele, což v mnohých z nich posílilo nebezpečný pocit bezpečí. Ten však netrval dlouho. Začalo soupeření mezi Američany a Brity. Patton a Montgomery se nenáviděli a soutěžili o to, kdo první dosáhne Messiny – města na severním cípu Sicílie, které je vstupní branou na italskou pevninu. Patton se tam dostal jako první, čímž Montgomeryho rozzuřil. Doplatili na to ale právě Kanaďané.

Mezitím byl Benito Mussolini 25. července sesazen a uvězněn a nová italská vláda začala vyjednávat o separátním příměří. Hitler nařídil, aby byla Itálie za každou cenu udržena. Spojenci, kteří počátkem září obsadili Messinu, překročili Messinskou úžinu a vylodili se v Reggiu. Italská vláda musela opustit Řím, který Hitler nařídil obsadit německými jednotkami.

Němci drželi linii jižně od Říma, od Cassina na jihozápadě až po Ortonu na severovýchodě. Montgomery, místo aby se připojil k americkému útoku na Cassino, zamířil právě na Ortonu. Odtud plánoval postupovat na západ a dosáhnout Říma dříve než Patton – čímž by vyrovnal „potupu“, kterou mu Patton připravil na Sicílii.

Britský maršál však nevzal v úvahu silné deště. Tanky a těžká technika zabředly do hustého bahna a zdržovaly postup. To donutilo kanadský pluk vést útok přes řeku Moro s minimální podporou. Řeky Kanaďané dosáhli o půlnoci 5. prosince a narazili zde na elitní německé vojáky z 1. výsadkové divize, kteří měli bohaté zkušenosti z bojů v severní Africe.

Ortona se nacházela hned za řekou, ale Kanaďané museli nejprve překonat vinice ověšené ostnatým drátem. Všude kolem byly kamenné statky, které Němci využili jako opěrné body. Kanaďanům trvalo tři dny a utrpěli velké ztráty, než Moro překročili, ale to horší je teprve čekalo. Mezi řekou a Ortonou byla asi 200 metrů hluboká a 200 metrů široká rokle. Na druhé straně byly další německé jednotky. Překročit ji by znamenalo sebevraždu, ale Montgomery trval na postupu. Po třech dnech a ještě větších ztrátách nedosáhli Kanaďané žádného pokroku.

Dne 11. prosince se 22. královský pluk a prapor obrněného pluku zaměřily na Casa Berardi – velký třípatrový statek poblíž konce rokle a blízko hlavní silnice do Ortony. Když se k domu přiblížili, narazili na německé tanky. S využitím kouřových granátů se Kanaďanům podařilo Němce zlikvidovat protitankovými zbraněmi. Rota C kapitána Paula Triqueta se 14. prosince odpoledne statku zmocnila, ale byla tak zdecimovaná, že nemohla pokračovat. Ze 40 mužů, kteří útok zahájili, jich zůstalo jen 17.

Vokes požadoval novou strategii, ale Montgomery to odmítl – patrně Kanaďany považoval za postradatelné. Nařídil čtyřem střeleckým rotám s 320 muži, aby obsadily křižovatku severně od rokle. Tu sice zajistili 18. prosince, ale za cenu 162 mrtvých. Montgomery věřil, že Němci nakonec ustoupí. Ti však naopak nařídili evakuaci civilního obyvatelstva, začali ničit budovy a vytvářeli barikády, aby zablokovali spojenecký postup a nasměrovali Kanaďany do ulic, kde byla obrana dobře připravená. Němci využívali miny, výbušniny a nástražné systémy – Kanaďané platili za každé otevřené dveře, každý překročený práh. Pasti byly všude. Protože budovy v Ortoně měly společné zdi, vyvinuli Kanaďané techniku zvanou „mouse-holing“ – proráželi otvory ve zdech a stříleli na Němce z vedlejších místností, aby se vyhnuli boji tělo na tělo.

Do 24. prosince boje stále neutichaly. Média začala Ortonu označovat za „malý Stalingrad“. Na Štědrý den bojovaly obě strany na směny – kdo nebyl právě nasazen, šel na mši, a pak se znovu vrhal do víru bitvy. Na událost se zaměřila i německá propaganda a Ortona se stala otázkou prestiže. Tři dny po Štědrém dnu bylo 24 mužů edmontonského pluku vylákáno do budovy, která byla odpálena – přežili pouze čtyři. V odvetě Kanaďané ostřelovali těžkými zbraněmi budovu, v níž se nacházelo 40 až 50 Němců. Patová situace, údery a odvety se střídaly a nebraly konce. Někteří kanadští důstojníci navrhovali ústup, ale generál Vokes měl pocit, že zemřelo příliš mnoho mužů, než aby jejich oběť přišla vniveč – a tak museli umírat další.

Přestože Hitler vydal rozkaz udržet Ortonu za každou cenu, i Němcům docházely síly. Pozdě v noci 28. prosince začali v malých, spořádaných skupinkách ustupovat. Následujícího rána se nad městem rozhostilo nezvyklé ticho. Kanaďanům chvíli trvalo, než pochopili, že Němci skutečně odešli a nejde o jednu z dalších lstí. Do té doby padlo asi 2 600 Kanaďanů a přes 800 Němců. Zatímco většina obyvatel uposlechla příkaz k evakuaci, asi 1 300 se rozhodlo zůstat a část z nich za to zaplatila životem. Do Říma vstoupili jako první... opět Američané – 4. června 1944.

Zdroj: warhistoryonline.com