Některá fakta z občanské války v Rusku
Na počátku ruské občanské války tahali za delší provaz Bělogvardějci a dávali daleko početnějším bolševikům na frak. Důvod byl prostý. Vycvičení a dobře disciplinovaní bílí, jak se Bělogvardějcům říkalo, snadno poráželi hladové a demoralizované rudoarmějce (rudí), kteří ve velké většině na rozdíl od nich bojovali nedobrovolně a chtěli domů. Lenin, vyděšený úspěchy nepřítele, nařídil, aby se rozjelo nové kolo masové mobilizace a armáda bolševiků rozšířila na třímilionový kolos.
To se sice cenu nucených odvodů podařilo, ale málem k to vedlo k úplné zkáze Rudé armády. O 3 milionovou armádu se nedokázala zdevastovaná ekonomika postarat a rudoarmějcům chyběly uniformy, zbraně, munice, jídlo nebo léky. Hladoví a špinaví vojáci v hadrech rychle ztráceli morálku a s tím i chuť bojovat. Situace v zásobování byla tak zlá, že rudoarmějci nosili uniformy svlečené z bílých zajatců nebo ručně vyráběné laptě, takže vypadali jako hadráci. Někdy byl nedostatek výstroje tak velký, že vojáci museli zůstat v kasárnách, protože jinak by na frontu museli pochodovat v podvlékačkách. Se zbraněmi a municí to bylo podobné. Bolševici trpěli především nedostatkem střeliva a museli počítat každý náboj. Díky tomu noví odvedenci neuměli dobře střílet a byli pro zkušené kozáky a bílé veterány snadný cíl. Rudou armádu také velmi trápily dezerce. Během žní rudí odvedenci z venkova masově utíkali domů, aby mohli sklidit a nějaká válka je nezajímala. Za této situace byla bolševikům převaha čtyř ku jedné na nic a rudé oddíly se dávaly po prvních výstřelech na útěk. Před naprostým rozkladem zachránil Rudou armádu jen krvavý teror, který bolševici rozpoutali, a který vojsko svazoval obrovským strachem. Protože čekisté hromadně stříleli rodiny všech dezertérů, většina vojáků si dezerci rozmyslela a v Rudé armádě nějak přežívali. I tak byla kvalita Rudé armády mizerná a prvních měsících občanské války se bolševici museli spolehnout hlavně na veterány revoluce, radikální námořníky, kované komunisty a elitní lotyšské divize.
Foto: Bělogvardějští vojáci v jižním Rusku, leden 1918 | Wikimedia Commons / Public domain
Bílí na druhé straně fronty nosili přebytky vojenské výstroje britské armády a podobnými problémy netrpěli. Na počátku války měli bílí všeho dostatek, pravidelné dodávky zbraní, munice, jídla a spotřebního ze západu udržovaly vojsko v chodu a bylo jich tolik, že se zásobami doslova plýtvalo. Za prvních šest měsíců války, obdrželo bílé vojsko milion pušek, 15 000 kulometů, 700 polních děl, 800 000 nábojů, ošacení a vybavení pro půl milionů mužů. To se rovnalo sovětské muniční produkci za celý rok 1919 a mělo stačit na úspěšné tažení proti rudým. Jenže nestačilo. Zkorumpovaní zásobovací důstojníci začali prodávat stále větší části zásob a výstroje různým spekulantům a obchodníků na černém trhu, a věci zašly tak daleko, že mnoho munice a zbraní skončilo u rudých a Trockij měl prý zaslat veliteli britského kontingentu dopis, v něm mu výsměšně děkoval za vystrojení Rudé armády. Není proto divu, že to netrvalo dlouho a zatímco parádní anglické a francouzské uniformy nosili civilisté v zázemí, vojáci v zákopech chodili v hadrech. A bylo hůř. V době největších bojů, cigarety Embassy, dovážené z Anglie pro povzbuzení morálky vojáků, kouřili civilisté v Omsku, a jídlo a vodka určené pro muže na frontě, končily v kavárnách, kasinech a nevěstincích. Zkorumpovanost režimu bílých byla obrovská dusila armádu víc a víc. Je proto obdivuhodné, že i za takových podmínek bojovali vojáci bílých dobře, dokázali mnohem početnější armády rudých porážet a jeden čas se zdálo, že je jen otázkou času, kdy bílí válku vyhrají. To se bohužel, jak víme, nikdy nestalo a teď napíšu proč.
Válku vyhráli bolševici z mnoha důvodů, ale rozhodující asi bylo, že bílí prostě nikdy nedokázali dostatečně oslovit prostý lid, který přes všechny nedostatky bolševiků, stál většinou na straně rudých. Rolníci měli strach, že je bílí připraví o získanou půdu, kterou zabavili statkářům. Když se válečná fronta stabilizovala a bolševikům se podařilo zatavit postup bílých, začala se situace rudých lepšit po všech stránkách. Velká výhoda rudých byla v tom, že měli společné vojenské velení, které jednalo podle politické oligarchie. Bílým nevládl nikdo, bojovali daleko od sebe a většinou nebyli v žádném spojení. Situaci také zhoršoval fakt, že armády bílých byly složeny z různých etnik, které bojovaly za své lokální zájmy. Rudí ovládali zemi, na které žilo 70 milionů lidí, zatímco Kolčak ani Děnikin měli kromě krátké doby každý k dispozici 8 až 9 milionů lidí. V době rozhodující fáze války sloužilo v Rudé armádě 3 milionů vojáků, armády bílých neměly dohromady nikdy víc jak 250 000 mužů. Navíc, většina válečného průmyslu se nacházela na území Velké Rusi, a to ovládali Rudí. Díky tomu se materiální situace rudoarmějců začala lepšit a výrazně ubylo dezercí. Bolševikům také došlo, že brutální represe na dezertéry neplatí a všem nabídli amnestii. Amnestie a lepšící se zásobovací situace Rudé armády na dezertéry zapůsobila a do vojska se vrátily sta tisíce mužů. Bolševici se také z předchozích porážek dokázali poučit a uvědomili si, že je lepší mít menší, ale nakrmenou a dobře oblečenou armádu, než hladový a otrhaný kolos, který se jim rozpadá pod rukama. Pragmatický Trockij také povolal do vojska bývalé carské důstojníky, kteří Rudé armádě výrazně pomohli. Do konce války jich nosilo rudou hvězdu 75 000 a v Rudé armádě sloužili tři čtvrtiny důstojníků pocházejících z bývalých carských jednotek. Někteří důstojníci se připojili k rudým kvůli vlasteneckým ideálům, protože jim vadila vojenská přítomnost zahraničních vojsk v Rusku. Většina z nich to ale udělala z praktických důvodů, protože byli bez práce a museli jíst a vojenská služba v Rudé armádě jim dala šanci nakrmit rodiny. Bolševici jim říkali vojenští specialisté, aby je odlišili od starého režimu a nechali je hlídat rudými komisaři. V případě, že by důstojník nějak zaváhal, nebo rovnou dezertoval k bílým, čekala celou jeho rodinu represe a vězení. Po válce svého rozhodnutí asi většina z nich litovala, ale to už bylo pozdě.
Bílí neměli přístup k vojenským skladům ani k vojenskému průmyslu a museli se spoléhat na vojenskou pomoc Dohody. O tu postupně přicházeli, protože Spojencům vadila obrovská korupce mezi bílými a už je taky občanská válka v Rusku vyčerpávala. Poslední kapkou pro Spojence bylo, když britský zástupce zjistil, že během bojů o Charkov bílí tankisté prodávali v hotelu Metropol nemrznoucí směs do chladičů jako alkohol. Potom se spojenecká pomoc prakticky zastavila. Další věc, která zvýhodňovala bolševiky byla skutečnost, že rudé armádě velela civilní vláda, zatímco bílé armádě veleli vojáci a ti zároveň zastávali funkci civilních vlád. Generálové se většinou věnovali válčení a hrubě podcenili správu dobytého území a toho náležitě využili rudí. Bývalí carští důstojníci žili pořád ve starém světě, který se však dávno změnil a oni to ke své smůle odmítali přijmout. Nechávali své vojáky, aby terorizovali rolníky a kozákům často dopřávali pogrom na Židy. Tyhle násilnosti odháněly rolníky k rudým a rozpoutávaly na bílém území partyzánskou válku. Proti rolnickým partyzánům museli bělogvardějci nasazovat kozáky, kteří pak chyběli na frontě. Kozáci v odvetě vypalovali celé vesnice a odpor venkova vůči bílým rostl. Bělogvardějští důstojníci si také rádi užívali luxusu a z větší části se nestarali o potřeby mužstva, které vřelo nespokojeností. Propagandistický boj o duši prostého rolníka díky tomu vyhráli bolševici. Ti rolníkům slíbili, že jim nechají zabavenou půdu a ochrání je před návratem starých časů. I díky tomu trpěli bílí chronickým nedostatkem mužstva a byli po celou válku armádou mnoha důstojníků a málo vojínů (úplně na začátku války připadalo 15 důstojníků na jednoho vojína).
Zajímavé je srovnání ztrát na konci války. V občanské válce přišli rudí odhadem o milion mužů, zatímco ztráty bělogvardějců činily odhadem 127 000 mužů. Do tohoto počtu nejsou započítané ztráty zajatců, kteří byli popraveni nebo zemřeli v koncentračních táborech.
Foto: Českoslovenští legionáři zabití bolševiky (Nikolsk Ussur, 1918) | Wikimedia Commons / Public domain
Zdroj: britannica.com