Skutečný důvod, proč byli Římané nepřekonatelní, je velmi často přehlížen. Kromě vybavení, výcviku, taktice legií to byla především římská kultura a hrdost, co Římu umožnilo nikdy neprohrát. Řím byl neuvěřitelně houževnatý a jednoduše neprohrával. Pokud byla bitva prohraná, nebo bylo ztraceno např. pět legií, neznamenalo to, že Řím prohrál, byl to jen malý neúspěch na cestě k úplnému, nespornému vítězství. Římané se prostě nikdy nesmířili s porážkou.

Foto: Řím byl neuvěřitelně houževnatý a jednoduše neprohrával. Pokud byla bitva prohraná, nebo bylo ztraceno např. pět legií, neznamenalo to, že Řím prohrál, byl to jen malý neúspěch na cestě k úplnému, nespornému vítězství. Římané se prostě nikdy nesmířili s porážkou. | Shutterstock

Po bitvě u Kann Hannibal zcela zlikvidoval největší armádu, jakou kdy Řím sestavil. Ve starověku byly se ztráty v bitvách obvykle pohybovaly kolem 10 %, 20% ztráty byly již považovány za těžké a 50% ztráty již znamenaly faktickou likvidaci armády. Řím u Kann tehdy ztratil až tři čtvrtiny vojáků, avšak i tak neprohrál. Hannibal porazil vše, co na něj Řím poslal a teď mělo být na řadě samotné město. Každý jiný národ by se vzdal, nebo by se alespoň pokusil vyjednávat, nikoli však Řím. Město se připravilo na obléhání, začala se sestavovat nová armáda a o kapitulaci se ani neuvažovalo. Nakonec po desetiletích války Hannibal prohrál –⁠ Řím byl totiž nejhorší nepřítel, kterému mohl čelit.

Všichni Římané měli železné brnění, železné zbraně a silné štíty, přičemž každý legionář dostal přilbu, meč, velký štít, železné brnění na hrudi a železné chrániče paží. Římské legie patřily mezi nejtěžší obrněné armády v historii. Díky této těžké výzbroji byli legionáři v poli téměř nezastavitelní a tyto chlapy bylo těžké zabít, když už se k nim někdo přes řady mečů a těžkých štítů vůbec dostal.

Většina armád v té době tvořila většinou z 90 % milice a 10 % obrněných válečníků. Milice měla lehké vybavení, žádné brnění, zatímco obrnění válečníci měli na sobě malé množství bronzové nebo železné zbroje. Římané byli rozděleni v poměru 70/20/10, přičemž 70 % legionářů mělo extrémně drahé a vysoce kvalitní vybavení, 20 % by byli lučištníci, kteří neměli žádné brnění a asi 10 % tvořila kavalérie. Legionáři byli tedy mnohem lépe vybaveni než jakákoli jiná armáda na zemi té doby.

Římští legionáři byli také velmi dobře vycvičeni, a to bylo na tehdejší dobu skutečně neobvyklé, nezapomeňte, že jinde své bojovníky pravidelně cvičila jen Sparta. Barbarské kmeny a další říše měly jen malé jádro vycvičených válečníků, ale většina armád byly ve skutečnosti jen hordy rolníků, kteří v případě potřeby dostali kopí a štít. Na druhé straně římské legie byly předtím, než se vydaly na bitevní pole, na boj dobře vycvičeny a připraveny. Legionáři cvičili bojové techniky, učili se pracovat jako jednotka, učili se rychle stavět pevnosti a jak přebírat za pochodu a v boji rozkazy. Většina ostatních národů postavila armády prakticky bez výcviku a jejich muži dostali kopí, o kterém akorát věděli, jakým koncem bodat. Římané mohli vytvářet složité formace, mohli ustoupit, otočit se nebo postupovat pouze na signál důstojníků. Když to bylo nutné, Římané byli schopni se za méně než za 10 vteřin zformovat do formace testudo, aby zablokovali všechny přilétající šípy. Schopnost přimět 25 000 mužů ke společné akci během několika vteřin bylo něco, o čem zbytek světa jen snil, Římané to však měli v krvi.

Často máme představu, že starověká bitva dvou armád byla jen čistý chaos. To je ve skutečnosti omyl a armády se svými muži bojovali  v sevřených formacích. Římané se postupem času naučili taktice, ve které byli neporazitelní. V podstatě šlo o to, že se uspořádali do velkých čtverců. Muž vepředu bodal a bojoval 6 minut, pak zazněl signál. Jakmile zazněl signál, legionář vpředu se vyměnil s legionářem za ním a přesunul se do zadní části formace. Když tam byl, mohl se nechat ošetřit, dostal trochu vody a pak si chvíli odpočinout. Díky tomuto systému tak legionář bojoval jen 6 minut za jednu hodinu. To znamenalo, že přední řady římské armády byly vždy odpočaté a připravené k boji. Ostatní armády to neudělaly a po 10 minutách byli muži v prvním sledu vyčerpaní a obvykle zabiti. Zatímco se druhá armáda unavila a začala se lámat, římské legie se mohly tlačit vpřed celý den. Díky tomu mohly bojovat např. dvanáct hodin vkuse a přesto nebyly zcela vyčerpány. To bylo kouzlo legií a důvod, proč byly na otevřeném prostranství téměř neporazitelné. Každý, kdo s nimi bojoval, od Vercingetorixe, po Boudiccu, se tuto lekci naučil.

Také nesmíme zapomínat, že římské legie dokázaly postavit pevnost již za jednu či dvě hodiny. Zdá se nám to možná šílené, ale byla to pravda. Římské legie cestovaly s veškerým svým vybavením a každá malá jednotka mužů měla vlastní soumarské zvíře, stany, dřevo, jídlo, vodu a vybavení. Každou noc se Římané zastavili, dali dohromady provizorní pevnost s hradbami, strážními věžemi a branami a pak odpočívali v bezpečí uvnitř své pevnosti. Dobývání pevností je nákladné a obtížné a mnoho armád kvůli tomu přestalo existovat. Jak asi víte, tak v bitvě u Alesie nechal Caesar Galy uvěznit uvnitř svého města. A aby jim zabránil proniknout ven, postavil kolem města kilometry hradeb, kterými Galy zcela obklíčil. Jenže obrovská galská pomocná armáda se blížila, a tak Caesar kolem své první zdi postavil další prstenec zdí. To bylo něco, co by žádná jiná armáda nedokázala. Existuje nespočet dalších příkladů, kdy Římané díky svým mobilním stavebním četám dokázali velmi rychle postavit mosty, masivní věže, obrovské rampy a podzemní tunely apod.

Jak jsem už psal, Římané si s sebou dokázali prakticky všechno přinést. S každou legií postupoval konvoj se zavazadly, což jim umožnilo cestovat hluboko do nepřátelského území. Jídlo bylo v historii válčení často přehlíženo. Lidé milují bitvy, ale zapomínají, že bitvy vedou lidé a lidé potřebují jíst. Římané na to však nezapomínali a do války si sebou nesli doslova tuny jídla. To jim poskytlo výhodu při obléhání nebo při operacích hluboko na nepřátelském území, protože nemuseli ztrácet důležitý čas hledáním jídla v okolní krajině jako jiné armády a mohli se věnovat jen boji.

Římské legie se organizovaly fascinujícím způsobem. Klíč k vítězství ve světě války je taktika malých jednotek. Což znamená, že čím je velitelská jednotka menší, tím je armáda flexibilnější. Pokud se armáda může pohybovat pouze jako jedna velká jednotka, je prakticky bezcenná, pokud však armáda dokáže dělat nespočet různých věcí najednou, její taktický potenciál je neomezený a Římská legie byla organizována přesně podle tohoto klíče.

Contubernium byla nejmenší jednotka v římské armádě. Tvořilo ji 8 legionářů a 2 otroci/sluhové. Tito muži spolu spali, spolu jedli, spolu bojovali, a když jeden z nich zemřel, ostatní se postarali o rodinu svého padlého kamaráda. Každé contubernium si vezlo své vlastní zásoby na svém vlastním zvířeti. Navíc každý muž v contuberniu měl svou specifickou práci. Jeden legionář byl kuchař, další byl lovec, další byl kovář, jeden byl ženista a další vedl jednotku. Vůdcem byl decanus, který byl volen hlasováním v rámci contubernia.

Centurie pak byla další jednotka a tvořilo ji 10 contubernium, což znamená 80 legionářů a 20 otroků/sluhů. Jednotku vedl jej centurion, který byl vybrán velením legie, přičemž tuto práci dostali ti nejzkušenější legionáři.

Poté následovala kohorta, která se skládala ze 6 centurií a čítala celkem asi 480 legionářů a 120 otroků/sluhů. Každá kohorta měla jedinečný zvuk na trubku a mohla být tak individuálně zavolána do boje. Vedení kohorty bylo většinou svěřeno tomu nejzkušenějšímu ze všech 6 setníků kohorty.

Největším celkem byla pochopitelně legie, kterou tvořilo 10 kohort. Vedení legie bylo zajímavé. Legii veleli 3 velitelé – legát, který byl  jmenovaný senátem, vojenský tribun, který byl zvolen lidem, a legionáři zvolený táborový prefekt. Díky tomu každá velitelská jednotka legie reprezentovala lid, senát a legionáře a v každé legii byla směs vedení zdola nahoru a shora dolů. Kdykoli bylo učiněno nějaké rozhodnutí, byly u toho zastoupeny všechny tři skupiny. Byla to neuvěřitelně všestranná a organizovaná struktura, která umožňovala činit dobrá rozhodnutí a zajišťovala, že nikdo nemůže bezohledně legii zničit.

Když byli římští vojáci v bitvě zraněni, mohli očekávat, že pokud nebyla jejich zranění příliš vážná, budou náležitě ošetřena. Zatímco římská medicína byla ve srovnání s naší primitivní, ve své době byla na špičce lékařské technologie. Římští lékaři převzali řeckou tradici medicíny a k léčení přistupovali spíše z vědeckého hlediska než z duchovního, jako to dělali jiné národy. Jejich lékaři měli k dispozici sadu moderních nástrojů a byli by schopni účinně mírnit bolest a léčit zraněné legionáře. Římský standard medicíny se dá směle přirovnat standardu, který se používal v americké občanské válce. Ostatní národy kromě Řeků si mohly o takové medicíně jen nechat zdát a po pádu římské říše v této kvalitě pokračovali už jen Peršané, kteří římské a řecké postupy převzali.

Závěrem bych zmínil ještě jeden aspekt. Vždy bylo výhodné s Římany vycházet v dobrém. Když Řím dobyl nějaké území, nechal na něm většinou vládnout staré vůdce, platily staré zákony a požadovány byly jen rozumné daně. Za to podrobený národ získal výhodu ochrany od římských legií, kdykoliv a kdekoliv, což mnohdy znamenalo absolutní bezpečnost po celá staletí, což nebylo k zahození. Řím považoval každý vztah k podrobeným národům za vztah dominantního patrona a submisivního klienta. Rolí patrona bylo podporovat, povznášet a chránit, zatímco úlohou klienta bylo podřídit se, obdivovat a podporovat. Pokud však někdo Římany zradil, nebo ještě hůře na ně zaútočil, dokázali být extrémně brutální. Být dobyt Římem nebyl nejhorší osud na světě, ale být nepřítelem Říma byl rozhodně rozsudek smrti. A každý to věděl.

Suma sumárum Římané měli fantastickou těžkou pěchotu a dobře to věděli. V boji pěchoty byl Řím téměř neporazitelný a díky svým těžkým pěšákům Římané dobyli téměř celou Evropu, které následně dokázali dobře vládnout.

Zdroj: historie válek