Konflikty poslední doby – a  to jak tolik sledovaný konflikt na Ukrajině, nebo další konflikty odehrávající se v rozvojových zemích – jasně potvrdily význam dělostřelectva. Dělostřelectvo, které bylo v souvislosti s nástupem moderních vojenských technologií (drony atd.) odsuzováno jako zastaralé, tak opětovně prokázalo svou nezastupitelnost ve výzbroji moderních armád.

Při hodnocení hlavňového dělostřelectva se však často dopouštíme té chyby, že svou pozornost soustřeďujeme jen na moderní výkonná děla, u kterých vývoj postupně vedl k dominanci ráže 155 mm a používání dlouhých hlavní o délce 52 ráží. A je faktem, že tato děla, jako jsou např. čím dál populárnější jihokorejská děla K-9, či kolové typy jako je typ Caesar (zaváděný do výzbroje české armády) dosahují nejvyšších výkonů včetně dostřelu běžně přesahujícího 40 km, takže jsou někdy považována za jakýsi standard. Jenže tato děla dosud tvoří jen menší část dělostřelectva světových armád, a ve velkých počtech dosud slouží i děla jiných  ráží. Jedním z příkladů takových děl jsou sovětská děla „východní“ ráže 122 mm.

Foto: Při hodnocení hlavňového dělostřelectva se často dopouštíme té chyby, že svou pozornost soustřeďujeme jen na moderní výkonná děla, u kterých vývoj postupně vedl k dominanci ráže 155 mm a používání dlouhých hlavní o délce 52 ráží. (na snímku houfnice Caesar) | Nexter / CC BY-NC-ND

Psali jsme:První Iljušin Il-76MD-90A pro ruské letectvo

Tradiční ruská ráže 122 mm

Dnes to může vypadat takřka jako historický paradox, ale k zavedení  dnes již tradiční ruské ráže 122 mm výrazně přispělo získání západních technologií.  Někdejší carské Rusko se totiž ve snaze modernizovat své dělostřelectvo obrátilo na Francii coby svého tehdejšího spojence. Po svolení francouzské vlády společnost  Schneider pro Rusko vytvořilo houfnici M-1910, které za první světové války dosáhly značného rozšíření.

Již ve třicátých letech ale tato děla začala zastarávat. I proto bylo přikročeno k vývoji  nového děla ráže 122 mm. Výsledkem tohoto vývoje bylo dělo M-30, zkonstruované konstrukční kanceláří F. Petrova. Houfnice M-30, často označována i jako vz. 38, představuje velice účelnou konstrukci. Z dnešního hlediska zaujme relativně krátká hlaveň o délce 21 ráží, obdobnou délkou hlavně se ale vyznačovala i další tehdejší srovnatelná děla. Dělo M-30 mělo na svou dobu slušný dostřel 11,8 km. Výhodou byla i jednoduchost a nenáročnost jeho konstrukce. Díky tomu byla děla M-30 hromadně vyráběna a stala se standardním sovětským divizním dělem. Válečné potřeby navíc potřebu těchto děl umocnily, a proto vzniklo téměř 20 000 houfnic M-30.

Zajímavá je i poválečná kariéra děla M-30. Vzhledem k expanzivní politice Sovětského svazu se tato děla dostala do výzbroje celé řady jeho spojenců, a to jak zemí střední a východní Evropy-členů Varšavské smlouvy, tak i celé řady rozvojových zemí. Čína coby někdejší velký odběratel sovětských zbraní dokonce spustila velkosériovou výrobu těchto děl. Děla M-30 si pak zabojovala i v celé řadě poválečných konfliktů, a to jak v korejské či vietnamské válce, tak i např. ve válce mezi Irákem a Íránem.

Co je ovšem nejpozoruhodnější, je to, že kariéra děl M-30 pokračuje až dodnes. I v současnosti slouží děla M-30 ve výzbroji cca 30 států! Obvykle slouží jen v chudších státech, často také již jen coby záložní typ, přesto dosud slouží tisíce těchto děl. A to i přesto, že je k dispozici jeho nástupce. I to vypovídá o životnosti této konstrukce.

Psali jsme:Korejské tanky K2NO Black Panther jsou v Norsku připraveny na testování

Z dnešního pohledu je ovšem ještě významnější následovník děla M-30, v podobě taženého děla D-30. Toto dělo vzniklo na počátku šedesátých let, kdy bylo zřejmé, že dělo M-30 již začíná vzhledem k proměnám tehdy zvažovaného bojiště studené války zastarávat. Vývoj nového děla byl ale doprovázen širokou diskusí. Některými experty byla totiž ráže 122 považována za nedostatečnou, a to především ve srovnání se 152 mm děly. Nakonec ale byla zvolena právě ráže 122 mm. Tato ráže totiž byla vnímána jako technický kompromis mezi lehkými, ale méně výkonnými děly 105 mm (probíhala porovnání se známou německou válečnou houfnicí leFH-18 105 mm) a mezi výkonnějšími, ale také mnohem těžšími děly ráže 152 mm. Je také třeba zmínit, že sovětská doktrína pro výstavbu dělostřelectva používala tzv. pyramidový systém, kdy děla nižších ráží používaly nižší organizační jednotky, zatímco děla vyšších ráží a výkonů používaly vyšší organizační jednotky. Tento přístup je západními odborníky často kritizován, Sovětský svaz se ho ale úporně držel. Nové dělo tak bylo určeno především pro palebnou podporu na úrovni pluku.

Z hlediska konstrukčního je dělo D-30 velice zajímavé. Předně lze zmínit, že v konstrukci děla D-30 můžeme najít i českou stopu. U tohoto děla byla totiž použita rozkládací křížová lafeta, které byla převzata z houfnice leFH43 ráže 105 mm, vyvíjené za války českým zbrojním průmyslem pro potřeby wehrmachtu. Díky použití této lafety bylo možno dosáhnout kruhového odměru, a tak rychle měnit směr palby. I v mnoha dalších směrech bylo v konstrukci děla D-30 (oproti dělu M-30) dosaženo výrazného zlepšení. Především byla použita mnohem delší hlaveň o délce 38 ráží. Díky tomu bylo dosaženo vyššího dostřelu, který dosahoval až 15,3 km. Na druhou stranu se u děla D-30 podařilo zachovat relativně nízkou hmotnost, která činí 3200 kg. Pro dělo D-30 byla vyvinuta nová munice, i v tomto dělu ale bylo možno používat i starší vzory munice určené pro děla M-30. K dispozici byla i protitanková munice. Velkou výhodou děla D-30 byla i jeho nenáročnost na obsluhu, daná celkovou konstrukční jednoduchostí. Díky tomu navíc mohlo být toto dělo vyráběno v obrovských sériích. Dělo D-30 se tak postupně se stalo standardním lehkým dělem sovětské armády,  kde doplňovalo těžší, výkonná děla 152 mm. Stejnou roli pak sehrávalo i v dalších státech bývalé Varšavské smlouvy, ale i celé řady rozvojových zemí.

Dělo D-30 bylo navíc vyráběno i v dalších státech, ať již na základě licenční výroby či kopírování. Svou kopii děla D-30 vyráběla Čína, licenční výroba probíhala v bývalé Jugoslávii a Iráku, ale stejně tak i v Severní Koreji. Rozšíření děla D-30 napomohl i konec studené války. Státy střední a východní Evropy se totiž zbavovaly svých přebytečných děl 
D-30, a ta tak byla odprodána do různých afrických zemí, ale stejně tak i zemí jihovýchodní Asie či Jižní Ameriky. Levná děla D-30 si tak pořídily často i ty státy, které do té doby prakticky žádné dělostřelectvo neměly.

I vzhledem k tomu dělo D-30 dosáhlo neobyčejného rozšíření. Dodnes toto dělo slouží v armádách více než 60 států, obvykle ve velkých počtech stovek či dokonce tisíců děl! Díky tomu je dělo D-30 považováno za nejrozšířenější tažené dělo současnosti. Děla D-30 se navíc dočkala ostrého nasazení v celé řadě konfliktů, od války mezi arabskými státy a Izraelem přes různé africké konflikty až po dnešní válku na Ukrajině.

Je také třeba zmínit, že tažené dělo D-30 mělo i svou samohybnou obdobu – známé samohybné dělo 2S1 Gvozdika. To totiž jako výzbroj používá dělo 2A31, odvozené od děla D-30. Jako podvozek pak byl zvolen modifikovaný obrněný transportér MT-LB, díky kterému má toto samohybné dělo poměrně unikátní schopnost plavby. Také samohybné dělo 2S1 Gvozdika dosáhlo značného rozšíření, a to jak mezi státy Varšavské smlouvy, tak i v rozvojových zemích. Přesto nikdy nenahradilo dělo D-30.

122mm děla dnes

Děla D-30 a jejich různé kopie, potažmo i jejich samohybná obdoba 2S1 Gvozdika, si dodnes zachovala svůj význam. Přesto lze v posledních letech pozorovat jejich ústup  z někdejší slávy, a celkový pokles významu ráže 122 mm. Do značné míry je to dáno prudkým rozvojem děl 155 mm, na které je dnes soustředěna nejvyšší pozornost. Moderní 155 děla, dnes převážně samohybné typy, jsou totiž technicky zcela jinde než jejich předchůdci z dob studené války. Tehdy měla děla 155 mm obvykle jen hlavně o délce 39 ráží. Díky tomu měla dostřel jen okolo 25 km, což byla hodnota, která  dostřel děl D-30/2S1 Gvozdika až tolik nepřevyšovala. Jenže díky prudkému technickému vývoji a zdokonalování munice, ale i používání dlouhých hlavní o délce 52 ráží dnes 155 mm děla běžně dosahují dostřelu 40 km, v některých případech i více. Oproti tomu vývoj děl 122 mm téměř ustrnul. Dochází sice k vývoji nové munice ( Srbsko), ale jen v omezené formě, tato munice dosud nedosáhla většího rozšíření. Místo toho je používána stará munice z dob studené války, která je stále k dispozici, a která je dodnes vyráběna (např. i v Bulharsku). Nedošlo ani ke zkonstruování nějakého nového 122mm děla, které by používalo delší hlaveň – třebas o oné obligátní délce 52 ráží. Proto i dnes děla D-30 a jejich modifikace dosahují dostřelu jen mírně přesahujícím 20 km. 155 mm děla o dvojnásobném dostřelu je tak mohou snadno přestřílet.

Nejde navíc jen o pouhý dostřel. V posledních letech totiž vzrostly schopnosti a následně i  význam průzkumných prostředků, které dělům 155 mm slouží pro detekci cílů. Jde např. o tolik populární pozorovací drony, které jsou schopny nejen zjistit cíle, ale díky komunikační propojenosti s řídícími středisky dělostřeleckých jednotek také danou informaci velmi rychle předat. A vzhledem k tomu, že moderní 155mm děla jsou schopna zasahovat i bodové cíle s nebývalou přesností, není pro ně problém následně ona 122mm děla protivníka zlikvidovat. Situace na dnešním bojišti je proto zcela jiná, než jak se předpokládalo za studené války.

Velmi dobře se tato proměna moderního bojiště projevila již za nedávné války mezi Arménií a Ázerbájdžánem o území Náhorního Karabachu. V tomto konfliktu byla 122mm děla rozsáhle nasazena, a to oběma stranami. Zásadní byl ale způsob použití těchto děl. Arménie se do značné míry spoléhala na starý sovětský způsob používání dělostřelectva, a sázela na velkou početnost svých dělostřeleckých jednotek. Oproti tomu ázerbájdžánská armáda se mnohem více orientovala na drony, a na jejich spolupráci s dělostřelectvem. Pozorovací drony pak působily i u lehkých jednotek využívající 122mm děla. Díky tomu bylo ázerbájdžánské dělostřelectvo schopno rychle detekovat cíle, a zahájit na ně palbu.. Stejně tak ale pozorovací drony napomáhaly k tomu, aby ázerbájdžánské dělostřelectvo bylo včas varováno před protiakcemi protivníka, a mohlo se přemístit do bezpečí. Ázerbájdžánské dělostřelectvo proto bylo schopno způsobit arménské armádě obrovské ztráty, a na druhé straně si své vlastní ztráty dokázalo udržet na nízké úrovni.

Ještě výraznější zkušenost pak přináší dnešní ukrajinské bojiště. Zde je to ovšem umocněno tím, že ukrajinská armáda má k dispozici dnes již poměrně velké množství moderních 155 mm děl (Caesar, PzH-2000, Krab atd.). Tato děla díky svým schopnostem, vysokému dostřelu přesahujícím 40 km, ale i díky kvalitním detekčním systémům a moderním systémům řízení palby dokázala na mnoha místech eliminovat ruská 122mm děla, ale dokonce i  děla starších typů ráže 152 mm.

Obdobný jev pak můžeme pozorovat i v dalších konfliktech současnosti, a to i v asymetrických konfliktech, jako jsou občanské války v Sýrii a Libyi. Lze proto konstatovat, že jde o jev univerzální, který navíc bude postupně čím dál výraznější.

Hrozí 122mm dělům zánik?

Na první pohled by se proto mohlo zdát, že moderní 155 mm děla ona 122mm děla, jako jsou děla D-30 atd., zcela deklasovala. Tato děla se tak mohou jevit jako zbytečná, jako adept na vyřazení a následné sešrotování. Je ale otázkou, zda to je skutečně pravda.

Je zřejmé, že zkušenosti z ukrajinské války, ale i dalších konfliktů současnosti povedou k urychlení procesu vyřazování 122mm děl z výzbroje mnoha armád. Půjde především o středně vyspělé státy – o evropské země, státy bývalé Varšavské smlouvy. Zde jsou totiž tato děla dosud používána v hojných počtech. To ale neznamená, že tato děla skončí v muzeích. Lze naopak i vzhledem ke zkušenostem z let po studené válce předpokládat, že tato situace povede k větší proliferaci těchto děl. Děla vyřazená z výzbroje evropských států si totiž jistě rády nakoupí některé chudší, rozvojové země – např. africké státy atd. Bylo by přitom chybné takovéto chudší země přehlížet. Pokud v takové chudší zemi vypukne občanská válka či takováto země napadne nějaký sousední stát a západní státy uznají za nutné proti takové zemi zasáhnout, pak je pravděpodobné, že proti západním vojákům budou nasazena právě tato děla. A je zřejmé, že pro lehce vyzbrojené západní vojáky, obvykle disponující jen lehkou výzbrojí a mající jen omezenou dělostřeleckou podporu, mohou být i méně výkonná děla D-30 nebezpečným protivníkem.

Je také nutno podotknout, že ona nedostatečnost děl ráže 122 mm, především typu D-30, je mezi jejich uživateli široce diskutována. Odpovědí na tuto situaci je transformace děl D-30 do podoby samohybných děl. Filozofie tohoto kroku je zřejmá. Samohybná děla mohou mnohem rychleji zaujmout palebné postavení, ale především jej také rychle opustit. Dokážou se tedy  díky tomu vyhnout odvetné palbě protivníka. Mění se ale i způsob nasazení těchto děl, která nejsou již nasazována v tak rozsáhlých formacích jako dříve. Naopak jsou často taková samohybná děla nasazována jen v pouhých bateriích. Baterie samohybných děl (4-6 ks) se tak obvykle přemístí na určité místo, ze kterého uskuteční palebný přepad – a následně rychle mizí pryč, do bezpečí.

I díky tomu v poslední době vznikla celá řada samohybných děl ráže 122 mm. Často jde o samohybná děla kategorie TMG, využívající jako podvozek běžný nebo jen částečně modifikovaný podvozek nákladního automobilu. Takováto samohybná děla tak obvykle jen kombinují stávající komponenty - dělo D-30 a nákladní automobil ( který by tak jako tak musel sloužit jako jeho tahač). Mezi těmito 122mm samohybnými děly ale existují obrovské rozdíly. Na jedné straně do této kategorie spadají jednoduchá, často vysloveně provizorní samohybná děla, vzniklá prostým osazením 122mm děla – taková SHD vznikla např. na Kubě, ve Vietnamu či Laosu. A na druhé straně jsou i poměrně vyspělá 122mm děla, jako je srbské SHD SORA či mimořádně vyvedené súdánské SHD Al-Khalifa.

Zajímavá samohybná kolová houfnice ráže 122 mm bylo zkonstruována také v Alžírsku využitím podvozku moderního automobilu Benz. To naznačuje, že takováto SHD nejsou vnímána jen jako levná, nenáročná řešení. A to, že vývoj takového samohybného děla realizovalo relativně bohaté Alžírsko oplývající ropou a zemním plynem, pro které by nebyl problém pořídit si nějaké moderní samohybné dělo ráže 155 mm, také o něčem vypovídá.

Je také třeba zmínit, že stejně tak v současnosti vznikají i pásová samohybná děla ráže 122 mm. Zmíněné samohybné dělo 2S1 Gvozdika je dnes již na ústupu, protože v něm nelze použít modernizovanou munici. Ale v Číně vznikla v posledních letech vedle kolových 122 mm SHD, jako je např. typ PCL-161,  i moderní pásová SHD ráže 122 mm, jako jsou typy PLZ-07 a PLZ-07B. To, že Čína i nadále používá a vyvíjí 122mm samohybná děla je pozoruhodné, uvážíme-li, že Čína celkově přechází spíše na západní standarty a u velkorážových děl realizuje přechod z ráže 152 mm na západní ráži 155 mm. Stojí ale za to všimnout si, jak Čína své dělostřelectvo formuje. Samohybná děla 122 mm jsou zařazována přímo k tankovým a mechanizovaným jednotkám, jejich dělostřeleckým praporům. A výkonná 155 mm dělům jsou soustředěna do samostatných dělostřeleckých brigád. Je zřejmé, že tento model je vhodný jen pro některé armády, především pro ty velké a početné, jako je armáda čínská. Je ale možné, že další velké armády (Rusko, ale třeba také Írán) se budou snažit tento model napodobovat.

Foto: Samohybná houfnice PCL-161 | Ministerstvo obrany Číny

Důležité je i to, že ona čínská samohybná děla 122 mm PLZ-07 a PLZ-07B jsou zcela nové konstrukce, s dostatečnou technickou perspektivou. Lze proto očekávat, že Čína se bude snažit tato děla exportovat, a to především svým spojencům mezi africkými, ale i asijskými zeměmi. Budeme se proto s nimi zřejmě setkávat čím dál častěji.

  Znamenají tedy zkušenosti z nasazení dělostřelectva na Ukrajině zánik 122 mm děl? Nikoliv. I v těch armádách, které se budou snažit se 122 mm děl zbavit, půjde o proces velmi pozvolný. Často také jenom půjde o odprodej těchto děl nějakému jinému státu. Mnohé státy si však tato děla cíleně ponechají, a případně je jen přestaví na samohybná děla. 122mm děla tak jen změní svou formu, svou taktiku a způsob nasazení. Jako překonaný se především ukázal především přístup, kdy děla D-30 byla používána především pro „zahuštění palby“, pro levné navýšení početních stavů. I nadále si ale děla ráže 122 mm zachovají svůj význam.

AČR se to samozřejmě netýká, AČR se vzhledem k velikosti jejího dělostřelectva a celkovým početním stavům pragmaticky rozhodla pro jeden typ univerzálního 155mm děla. Obdobný proces probíhá či proběhne i u dalších evropských států. Přesto ona 122mm děla stojí za naši pozornost. Jak bylo zmíněno, tato jednoduchá a levná děla ve své výzbroji mají nebo si je pořizují různé problematické, nestabilní státy. Pokud do taktové rozvrácené země budou v rámci vojenské mise vyslány i jednotky AČR, je možné, že těmto dělům budou čelit i čeští vojáci. Stejně tak si 122mm děla zachovávají ve své výzbroji velké, vojensky silné státy, které čím dál silněji vystupují jako protivník Západu – Čína, Rusko, Írán, KLDR a celá řada dalších zemí. I proto bychom děla této ráže neměli přehlížet.

Zdroj: eurasiantimes.com, businessinsider.com