Pro moderní armády je typická snaha ukrýt své zbraně před zrakem protivníka a jeho detekčních a pozorovacích systémů. Některé zbraňové systémy jsou proto koncipovány jako obtížně zjistitelné. Nejde přitom o běžné maskování, které je u vojenských zbraní používáno celá staletí. Jde spíš o to, že některé zbraňové systémy jsou konstruovány tak, aby na první pohled vypadaly jako běžné civilní objekty či technické systémy, a až těsně před svým použitím odhalí svou pravou tvář. Vzniká tak to, co se někdy označuje jako „skryté zbraně".

Foto: Nákladní automobil s nástavbou schopnou nést drony | AI

Psali jsme:Blufování Donalda Trumpa

Zdánlivě běžné automobily

Nejčastěji jsou takovéto zbraňové systémy postaveny na bázi nákladních automobilů. Zde se využívá toho, že moderní nákladní automobily se vyznačují nejen vysokou pohyblivostí, ale i značnou nosností, takže lze na ně umístit i těžké náklady. Na podvozky nákladních automobilů jsou proto osazovány i takové zbraňové systémy, jako jsou raketomety nebo 155 mm děla.

U běžných samohybných raketometů či samohybných děl jsou tyto nákladní automobily dál upravovány. Jsou doplňovány výsuvnými podpěrami, aby se mohly snáze vyrovnat se zpětným rázem vzniklým při palbě, kabiny jsou doplňovány přídavným pancéřováním. Výsledné automobilové podvozky jsou proto notně vzdálené svým původním civilním vzorům. V případě skrytých zbraní a zbraňových systémů je ale přístup do jisté míry opačný. Skryté zbraňové systémy jsou koncipovány tak, aby se svým původním vzorům co nejvíce podobaly. Zcela chybí kamufláž, obvyklá u vojenských vozidel; nejsou použity žádné technické prvky, které by mohly prozradit pravý účel takového vozidla. A především jsou nesené zbraňové systémy skrývány pod různými nástavbami, aby výsledné vozidlo vypadalo jako běžný civilní nákladní automobil. Bojový charakter takového vozidla proto nelze poznat ani zblízka, nemohou jej odhalit ani kamerové systémy.

Překvapivá zbraň Severní Koreje

Snad nejdále v konstrukci skrytých zbraní došla Severní Korea. Motivace Severní Koreje ke konstrukci skrytých zbraní je přitom zřejmá. Severní Korea se potřebuje vyrovnat s technologickou převahou Jižní Koreje, potažmo USA. Proto Severní Korea vyvíjí i takové zbraňové systémy, které by mohly ošálit protivníka. Severní Korea, resp. její zbrojní průmysl zkonstruoval již několik takto koncipovaných skrytých zbraňových systémů, které byly opakovaně předvedeny na několika vojenských přehlídkách.

Prvním z těchto systémů byl samohybný salvový raketomet ráže 122 mm (není známo jeho označení), de facto verze legendárního ruského BM-21, resp. jeho severokorejské kopie BM-11. Na rozdíl od BM-21 či BM-11 ale používá jen 12 hlavní. Jinak jde ale o běžný 122 mm raketomet, který díky použití moderních raket může dosahovat dostřelu až 40 km.

Psali jsme:Rozšíření EU jižním směrem – zvýšení bezpečnosti pro celou Evropu

Klíčovým prvkem, který odlišuje tento salvový raketomet od BM-21, resp. BM-11, je jeho nosič. Tím je mrazírenský automobil čínské společnosti Foton, sloužící běžně k dopravě mražených potravin. Vůz si plně nechal svou nástavbu, takže na první pohled vypadá jako obyčejný mrazírenský automobil. Až na to, že v sobě nese smrtící náklad v podobě 122 mm raketometu.

Dalším, obdobným typem (u kterého opět není známo oficiální označení), je salvový raketomet ráže 240 mm, mající 12 hlavní. Samotná zbraň je pro Severní Koreu tradiční, neboť Severní Korea zkonstruovala již několik salvových raketometů ráže 240 mm, např. typ M-1985. Novátorským prvkem tohoto raketometu je ale jeho skrytý charakter, protože je umístěn na nákladní automobil čínské firmy HOWO. U něj přitom byla plně zachována jeho nástavba, takže opět vypadá jako běžný civilní nákladní automobil. Ve skutečnosti jde ale o nebezpečnou zbraň, neboť raketomety 240 mm mají dostřel až 60 km. Klíčovým prvkem tohoto raketometu je ale právě jeho skrytost, maskující jeho bojový charakter.

Tyto poněkud kuriózní zbraňové systémy byly Severní Koreou předvedeny opakovaně, a vždy ve větších počtech. Je proto zřejmé, že jsou produkovány sériově. Ostatně, zmíněné čínské nákladní automobily firmy HOWO jsou v Severní Koreji licenčně vyráběny. Severní Korea tak může snadno vyprodukovat i velké počty těchto skrytých zbraní – salvových raketometů.

Je přitom zajímavé, že v Severní Koreji tyto skryté zbraňové systémy slouží nikoliv u běžné armády, ale u Dělnicko-rolnických gard, záložní milice severokorejského systému. Existence takto koncipovaných zbraní je přitom prezentována i z hlediska ideologického, jako výraz sepětí civilního sektoru s vojenstvím, s obranou vlasti. Je však zřejmé, že pokud by tento raketomet měl sloužit jen coby výzbroj miličních jednotek, pak by nemusel mít takto koncipovanou, poměrně složitou nástavbu, a raketomet by byl volně osazen na korbu nákladního automobilu. Skrytý charakter těchto zbraňových systémů je naopak předurčuje k provádění různých překvapivých, zákeřných úderů.

Tyto skryté zbraňové systémy si v Severní Koreji zjevně získaly značnou popularitu. Někdy se proto spekuluje o tom, že by Severní Korea takto mohla koncipovat i nosiče svých četných balistických raket, kdy odpalovací zařízení pro tyto rakety by také bylo možno skrýt pod nástavbu civilního nákladního automobilu. Je zřejmé, že něco takového by jen zvýšilo nebezpečnost severokorejského raketového arzenálu.

Nebezpečná „Pavučina"

Nejde ale jen o Severní Koreu, byť ta je průkopníkem této specifické kategorie. Podobné myšlenkové přístupy lze pozorovat i u dalších zemí. Došlo přitom i k ostrému bojovému nasazení skrytých zbraňových systémů. Tímto ostrým nasazením byla nedávná ukrajinská operace „Pavučina", jejímž cílem bylo zničení ruských strategických bombardérů.

Při hodnocení operace „Pavučina" se většinou zaměřujeme na fakt, že tento útok byl proveden drony. Někdy je to dokonce vydáváno jako vítězství dronů coby koncepčně „nových" systémů nad strategickými bombardéry, které jsou naopak hodnoceny jako „staré systémy", jako zbraň válek minulosti. Jenže možná ještě zásadnější než samotné nasazení dronů bylo to, jak byly tyto drony dopraveny na místo jejich startu.

Ukrajinské drony, útočící na ruské základny strategického letectva, totiž nestartovaly z ukrajinského území. Za takové situace by totiž musely překonat příliš velkou vzdálenost stovek kilometrů. Něčeho takového ukrajinské drony nejsou schopny, byť s výjimkou těžkých strategických dronů AN-196, kterých má Ukrajina jen málo. Při takovém nasazení z ukrajinského území by patrně tyto těžké drony byly zjištěny ruskou PVO a minimálně část z nich by byla sestřelena.

Operace Pavučina proběhla jinak. K jejímu provedení byly použity běžné drony o nižším dosahu. Ty ale byly umístěny skrytě na nákladní automobily s nástavbou, které vypadaly jako běžné civilní dopravní automobily (patrně přitom šlo o desítky automobilů). Tyto nákladní automobily vezoucí drony následně byly dopraveny hluboko do ruského území. Nutno říci, že zcela nepozorovaně, nikdo si ničeho nevšiml; v totalitním Rusku, které klade na vnitřní bezpečnost tak velký důraz! Až poté, co byly všechny nákladní automobily vezoucí drony dopraveny na určitá předem vytipovaná místa, byly v určitou chvíli drony koordinovaně vypuštěny, aby mohly uskutečnit svůj úder. A právě díky tomu, že útok byl koncipován takovýmto překvapivým, novátorským způsobem, dosáhl úspěchu v podobě zničení většího počtu ruských bombardovacích letounů.

Tyto nákladní automobily nesoucí drony ukryté pod běžnými nástavbami, působící na první pohled civilním dojmem, tak de facto představovaly „skryté zbraně". Je přitom zřejmé, že takto koncipované skryté nosiče úderných dronů jsou mnohem významnějším zbraňovým systémem než výše popsané severokorejské skryté salvové raketomety. I salvové raketomety jsou nebezpečným zbraňovým systémem, schopným působit na desítky kilometrů. Jenže drony – a to i lehčí typy, jaké byly při ukrajinské operaci „Pavučina" použity - jsou schopny působit na stovky kilometrů. Velkou výhodou dronů oproti salvovým raketometům je i jejich schopnost přesného úderu. Díky tomu tyto drony dokázaly zasahovat jednotlivé strategické bombardéry (byť samozřejmě ne zcela přesně, a také ne všechny drony byly úspěšné).

Takto koncipované zdánlivě běžné nákladní automobily sloužící jako mobilní startovací zařízení pro drony posunují celou kategorii skrytých zbraňových systémů na mnohem vyšší úroveň. Přesto je otázkou, jaký to bude mít vliv jak na další vývoj ukrajinského konfliktu, tak i na vývoj vojenské taktiky. Předně – Rusko se z operace Pavučina poučilo. Rusko již nyní výrazně posiluje svůj bezpečnostní systém včetně kontroly automobilů, a to i zdánlivě civilních vozů. Taktiku použitou v operaci „Pavučina" proto Ukrajina již asi nebude moci zopakovat.

Mnohem závažnější je ale to, že tento úspěch ukrajinské armády mohou napodobit i další země. Kopírování je totiž ve vojenství zcela běžné, a pokud se jedné armádě osvědčí nějaká novátorská taktika, pokusí se ji aplikovat i další armády. I další státy navíc mají k dispozici jak útočné drony, tak i příslušné civilní automobily. Přestavět nákladní automobily do podoby skrytých nosičů těchto dronů přitom zvládne kdejaká výrobní firma.

Takovým kopírujícím státem může být třeba právě Rusko. Také Rusko má k dispozici větší počty úderných dronů, schopných působit na stovky kilometrů. Rusko má i velké množství nákladních automobilů vhodných pro roli skrytého nosiče dronů. Pro Rusko by přitom nebyl problém si vytipovat vhodná místa, na které by mohlo zaútočit. Rusko by patrně také dokázalo dopravit tyto automobilové nosiče dronů na Ukrajinu, třeba přes spřízněné Bělorusko. A pak by mohlo udeřit.

Netýká se to ovšem jen Ukrajiny, ale i celé Evropy, se kterou Rusko vede svou civilizační válku. Celou Evropu včetně České republiky přitom křižují tisíce nákladních automobilů, vezoucích různý náklad. Nemůžeme vědět, zda některý z těchto zdánlivě nevinných civilních automobilů neskrývá ve svých útrobách úderný dron, který bude v určité chvíli vypuštěn, aby splnil svůj bojový úkol v podobě útoku na nějaký strategický objekt.

Cestou podobných úderů vedených pomocí skrytých zbraňových systémů, civilních automobilů sloužících jako nosiče úderných dronů, mohou navíc jít i další státy, které si libují v zákeřných útocích, například Írán. Ale stejně tak i různé nestátní teroristické organizace, pro které by nebyl problém si takovýto relativně jednoduchý skrytý zbraňový systém vyrobit. Operace „Pavučina" tak otevřela určitou Pandořinu skříňku v podobě obrovského potenciálu skrytých zbraňových systémů – nosičů úderných dronů. Další, obdobné operace vedené skrytými zbraněmi proto mohou následovat, a to i v jiných regionech a jiných konfliktech.

Zdroj: militarnyi.com