Ve dalším díle naší minisérie Písek a Krev, kterou pro vás přinášíme ve spolupráci s renomovaným ukrajinským historikem Vladyslavem Besedovským, se podíváme na jednu z nejikoničtějších odstřelovacích pušek historie – SVD Dragunov a jeho službu během sovětské invaze do Afghánistánu.

Odstřelovací puška SVD neboli Dragunov je legendární ruční zbraní sovětské éry studené války. Tuto zbraň rozezná i ten, kdo se ve zbraních moc nevyzná. Stejně jako v moderních konfliktech, sehrála puška Dragunov důležitou roli i během sovětské invaze do Afghánistánu. Svou oblibu si puška vybudovala jak v regulérních armádách po celém světě, tak i na civilním trhu, nebo u partyzánských jednotek. V současné době je však tato puška již na ústupu, neboť je technicky i morálně zastaralá a výroba nových kusů již pomalu končí ve prospěch novějších typů. Pojďme se v krátkosti podívat na historii této dnes již legendární zbraně.

Foto: Vojáci byli nuceni z počátku používat druhoválečné pušky Mosint-Nagant. Některé jednotky na pušky Dragunov čekaly přes 20 let. | Vladyslav Besedovský

Psali jsme:Raketový Messerschmitt Me 163 Komet pilotům spojeneckých bombardérů naháněl hrůzu

Po druhé světové válce se všeobecná doktrína sovětské armády drasticky změnila. Když se sovětští generálové ohlédli zpět na úspěchy manévrové války v pozdějších fázích války, bylo jasné, že "strašák zákopové války" je již minulostí. Z tohoto důvodu byla zapomenuta ikonická role sovětských odstřelovačů, jako byl například Vasilij Zajcev, protože se pro moderní bojiště již nehodila. Vyšší velení sovětské armády v 50. letech znepokojovala hlavně malá účinnost dostřelu pěchotního družstva, které bylo vyzbrojeno zbraněmi AK-47, puškami SKS a kulomety RPD, kdy tyto zbraně poskytovaly za ideálních podmínek palbu na maximálně 500 metrů. Ovšem v bojové situaci, kdy jsou vojáci ve stresu, se jejich účinná palba razantně snižovala, a to až na polovinu, tedy 250 metrů. Vedení přesné palby na delší vzdálenost však bylo v boji velice důležité, a tak byl vydán pokyn k sestrojení pušky na přesnou palbu na větší vzdálenost. 

Vývoj skončil puškou SVD, která se začala sériově vyrábět na konci 50. let a první jednotky začaly pušky fasovat v roce 1963. Produkce však byla obtížná. Zbraň vyžadovala velkou část výroby pomocí přesného strojního obrábění, což bylo pro sovětský průmysl, který pracoval s vysokými tolerancemi, velice náročné. Navíc se jednalo o zbraň vybavenou moderním optickým zaměřovačem a Sovětský svaz měl v té době jen velmi málo prostředků k výrobě přesných optických přístrojů. Narazilo se na problém také u samotných vojáků, od kterých se vyžadovalo, aby se o zbraň dobře starali a pravidelně ji čistili, aby se zachovala správná přesnost střelby. Dodávky probíhaly velice pomalu, neboť každá četa měla mít ve výzbroji i pušku SVD s puškohledem PSO-1. První zbraně putovaly samozřejmě jednotkám umístěných v Evropě a v evropské části Ruska. Jednotky dislokované hluboko v Rusku a svazových republikách v Asii měly všeobecně na moderní vybavení smůlu. Například jednotky dislokované v Turkmenistánu začaly pušky SVD fasovat až v druhé polovině 80. let, tedy po více jak 20 letech.

Foto: Puška Dragunov ve všech ohledech překonávala svého předchůdce, pušky Mosin-Nagant. Její výroba byla ovšem na sovětský průmysl náročná. Vyžadovala nízké tolerance a optický zaměřovač. | Vladyslav Besedovský

V prvním roce invaze do Afghánistánu, v roce 1980, většina jednotek v rámci 40. armády neměla ve svých zbrojnicích žádné pušky SVD a odstřelovači těchto jednotek se tak většinou museli spoléhat na obstarožní pušky Mosin-Nagant se zaměřovačem PU-1 z druhé světové války. Situace se zlepšila až po dvou letech, tedy v roce 1982, kdy začaly pušky Dragunov do Afghánistánu proudit ve větším množství a od roku 1982 měla ve výzbroji jednu pušku každá četa.

Psali jsme:Volkssturm - starci a děti, kteří měli pomoci Hitlerovi zvrátit průběh války

Během bojů v horách se pušky SVD ukázaly jako velice užitečný pomocník. Zatímco pušky AK-74 ráže 5.45 byly schopné zasáhnout cíl na 200-300 metrů, puška SVD tuto vzdálenost zdvojnásobila. Výhodou byl samozřejmě i optický zaměřovač PSO-1 se čtyřnásobným zvětšením, který kromě role střelecké optiky plnil i roli pozorovací. Jak již bylo zmíněno, Sovětský svaz neměl dostatečné kapacity na objemnou výrobu optických přístrojů, a tak byly dalekohledy určeny výhradně jen důstojníkům, pokud nějaké byly.

Odstřelovači brzy začali také fasovat noční optiky NSPU a NSPUM. Byť se jednalo o noční vidění 1. generace, v Afghánistánu, kde se nachází jen málo zelených ploch, které pohlcují světlo, se tyto poměrně osvědčily. Písčitý a kamenitý terén totiž odráží relativně hodně zbytkového světla. 

Foto: Vojáci si zbraně museli upravovat podle sebe. Na fotografii vidíme vojáka, který si k pušce přidělal dvojnožku z kulometu RPD. Povšimněte si také omotaného zásobníku, aby méně klouzal. | Vladyslav Besedovský

Co se týče modifikace zbraní, měli vojáci smůlu a museli se spolehnout jen a pouze na svůj um a fantazii. Například dvojnožky pro pušky Dragunov nebyly, byť se to zdá z dnešního pohledu až nelogické, sovětské velení nepovažovalo dvojnožky pro pušky Dragunov za důležité. Vojáci tedy museli improvizovat a začali využívat dvojnožky z vyřazených kulometů. Na fotografiích tak můžeme vidět například vojáky s dvojnožkami z kulometů RPK, PKM a dokonce i z kulometů RPD. Místo lícnice vojáci na pažby přivazovali obvazy, kterými omotávali například i zásobníky, či rukojeti, aby tolik neklouzaly.

I když se jednalo v podmínkách Afghánistánu o dobrou zbraň, udržet ji v dobrém stavu bylo náročné. Zbraň pro přesnou střelbu vyžadovala nízké výrobní tolerance, což se v Afghánistánu ukázalo jako nevýhoda, zbraň totiž byla náchylná na prach a písek a kvůli tomu vyžadovala každodenní čistění a promazávání. Stejnou péči vyžadoval i zásobník a střelivo, které muselo být vždy suché a čisté. To byla pro vojáky zvyklé na systém AK, který takovou péči nevyžadoval, samozřejmě nepříjemná skutečnost. Navzdory tomu se stala puška SVD v Afghánistánu cennou pomocí pro sovětské vojáky, kterou si velmi považovali. Za celou válku jsou zdokumentovány pouze tři případy, kdy puška Dragunov padla do rukou Mudžahedínům.

Zdroj: safar-publishing.com, history.com, Vladyslav Besedovsky