Premiér v první linii – prvotní nasazení tanků Churchill
Již v roce 1941, krátce po svém uvedení do služby, si britští tankisté uvědomili, že hlavní výzbroj tanku Churchill, složená ze 40mm kanónu, nebude na nepřátelské tanky moc dlouho stačit. Kvůli průtahům ve výrobě a vývoji se pak tankisté dočkali vylepšené verze s 57mm kanónem až po více než roce.
Tanky Churchill se poprvé zúčastnily boje 19. srpna 1942 během nechvalně proslulého vylodění u Dieppe. Prvotní plány zahrnovaly vylodění 60 tanků Churchill z kanadského 14. tankového pluku. Tanky by se vylodily společně se speciálně vycvičenými ženisty, kteří by strojům uvolnili cestu do města.
Vylodění zcela nových a v boji nevyzkoušených tanků bylo velice riskantní, ovšem předchozí cvičné výsadky vždy skončily na výbornou. Výcvik začal začátkem léta 1942, kdy byl 14. pluk přemístěn na nová cvičiště a ve dnech 11. až 12. června bylo provedeno zkušební vylodění na pláži poblíž Bridportu v terénu podobném cílovému terénu u Dieppe. První cvičení přineslo cenné zkušenosti, kdy tanky kvůli měkkému terénu musely být vysazeny až několik mil od svého původního cíle, čímž celé vylodění nabralo zpoždění více než hodinu. Následná cvičná vylodění konaná 22. až 24. června pak byla mnohem úspěšnější.
Foto: Prvním bojovým nasazením tanků Churchill se stalo vylodění u Dieppe. Celá operace však skončila katastrofou. | Wikimedia Commons / Public domain
Kvůli přísnému utajení nebylo cvičícím tankistům sděleno, na jakou budoucí operaci cvičí. Dokonce i během naloďování v den operace vojákům tvrdilo, že se jedná pouze o další cvičení a skutečnost jim byla odhalena až během plavby. Utajení ovšem přišlo vniveč, neboť britské lodě po chvíli na moři narazily na německou hlídkovou loď. Přestože nebyla německá posádka v Dieppe zalarmována, celé vylodění se zdrželo, což zapříčinilo neúspěch celé akce a britské lodě tehdy místo v noci na místo dorazili až nad ránem. V první vyloďovací vlně se nacházelo 30 tanků a obrněncům se za pomoci ženistů podařilo postoupit až na promenádu, ovšem bez podpory pěchoty se přes betonové překážky dále tanky nedostaly. Pěchota však byla stále uvězněna na pláži pod německou kulometnou palbou, a tak se osádky některých tanků rozhodly vrátit na pláž a podpořit pěchotu v zoufalém boji. V 10 hodin dopoledne však bylo jisté, že se útok nezdařil a druhá polovina tanků tak nebyla do boje vůbec nasazena.
Přestože bylo tehdejší vylodění neúspěšné, samotné tanky Churchill v boji obstály. Přestože byly všechny tanky nakonec z boje vyřazeny, díky silnému pancíři nebyl zabit žádný tankista. Tanky se tehdy podařilo vyřadit z boje pomocí dělostřelectva, které strojům thalo pásy a tanky se tak staly nepohyblivými. Další dělostřelecké střepiny pak zapalovaly motory, ničily průzory a periskopy, či zasekávaly otoč věže. Britští tankisté po osvobození (všichni tankisté až na jednoho byli u Dieppe zajati) vypověděli, že se svými tanky byli veskrze spokojeni, kritizovali však neexistenci tříštivo-trhavých projektilů pro boj s pěchotou.
Německá zpráva hodnotící nový britský tank byla sestavena 12. září 1942. Podle Němců tank Churchill nenabízel nic nového nebo zajímavého. Výzbroj sestávající ze 40mm kanónu a tří palcové houfnice byla nemoderní a Němci ji dobře znali. Na Němce neudělalo dojem ani nové 57mm, které ohodnotili jako horší než sovětské 57mm dělo ZiS-2. Celkový tvar tanku byl hodnocen jako nemoderní a zastaralý. Britský neúspěch u Dieppe byl Němci řádně zdokumentován a byl využit také německou propagandou. Britové se snažili ze svého neúspěchu poučit a vyslaly dalších 6 tanků Churchill do Afriky k bojovým testům.
Tanky do Afriky začaly připlouvat 1. října 1942 a 14. října byl v Káhiře zformován nový tankový prapor pod velením majora Kinga. Na počest velitele se tento prapor neoficiálně pojmenoval „Kingforce“. Tankisté sice ve Velké Británii prošli výcvikem, avšak neměli žádné bojové zkušenosti. Velitelé to měli naopak – měli hodně bojových zkušeností, ale tanky Churchill viděli poprvé. Prapor byl připojen k 7. motorizované brigádě, která byla podřízena 1. obrněné divizi. Tanky Churchill se poprvé zúčastnily bojů o necelé dva týdny později, 24. října 1942, během druhé bitvy o El Alamein. Divize měla ve svém inventáři i další nové tanky – americké tanky Sherman a britské Crusader III.
Foto: Tanky Churchill praporu Kingforce vyjíždějí do boje (5. listopadu 1942) | Wikimedia Commons / Public domain
7. brigáda se bojů původně zúčastnit neměla, neboť úzký průchod vytvořený v minovém poli nebyl pro tanky Churchill dost široký, nicméně Němci chtěli vpadnout Britům do boků a tak 25. října zaútočili pomocí 15. tankové divize a italské 133. obrněné divize Littorio. Jejich útok byl tehdy odražen a večer 26. října dostala 7. brigáda úkol obsadit vyvýšeninu pod kódovým označením „Woodcock“. Během přesunu pak na brigádu zaútočily prvky německé 21. divize. Tanky Churchill se tehdy ukázaly v prostředí s vysokými dunami jako nevhodné, neboť nebylo s tankem možné „vykouknout“ zpoza duny, ale tank na ni musel vyjet celý, což představovalo riziko. Toho dne tanky Churchill stříleli pouze na italské tanky na vzdálenost necelých 2000 metrů.
Foto: Tank Churchill projíždí bojištěm během druhé bitvy o El Alamein. V okolí můžete vidět vraky italských tanků M13/40 z divize Littorio. Tyto tanky neměly proti Churchillům žádnou šanci. | Wikimedia Commons / Public domain
Během uvedených bojů inkasoval tank majora Kinga dva zásahy do věže ze 75mm protitankového kanónu, ovšem střely silný pancíř neprobily. Tank poručíka Applebyho skončil mnohem hůř. Přední část věže byla proražena pomocí německého 88mm děla a střela zabila dva členy posádky. Tank ovšem obdržel více zásahů, konkrétně pět zásahů od 75mm protitankových děl a 31 zásahů od 50mm protitankových děl, které pancířem nepronikly. Applebyho tank byl také některou z britských osádek vyhodnocen jako německý a stal se obětí přátelské palby, kdy byl zasažen osmi ranami ze šestiliberního děla do motorového prostoru, přičemž motor začal hořet a po chvíli vzplanul celý tank.
Foto: Tank poručíka Applebyho inkasoval téměř 40 zásahů. Jediný zásah, který prošel pancířem, měl na svědomí německý FlaK 88. Střela zabila dva členy posádky. | Wikimedia Commons / Public domain
28. října byla divize odvolána, aby se připravila na rozhodující ofenzívu. K divizi byla přidělena 8. obrněná brigáda a 29. října bylo celé uskupení vysláno do útoku. Tankům Churchill se tehdy podařilo prorazit německou obranou do města Tel el Aqqaqir, ovšem zde se tanky dostaly do sevření dvou německých divizí, a to 15. a 21. tankové divize. Ty ve 12:40 na britské tanky Churchill zaútočily v plné síle. Německé tanky bušily do šesti Churchillů vším, co měly. Prvním vyřazeným tankem se stal tank poručíka Howarda, kterému intenzivní palba poničila oba pásy, přičemž palba zničila i dělo a kulomet a tank se tak stal zcela bezbranný. Posádce se však díky silnému pancíři podařilo přežít. Dalším poškozeným tankem se stal tank desátníka MacAffreeho, který inkasoval celkem 14 zásahů, které v pancíři zanechaly až 10 cm hluboké důlky, aniž by pronikly pancířem. U tanku byl zničen řidičův průzor a bylo poškozeno otáčení věže. Další z britských tanků inkasoval devět zásahů, aniž by některá ze střel pronikla silným pancířem. Opět však bylo vyřazeno otáčení věže tanku. V ten den byly výrazně poškozeny další tři tanky Churchill. Britové si nicméně připsali také úspěchy v podobě pěti zničených německých tanků a tří protitankových děl. Rommel nakonec nařídil svým jednotkám ústup a zbylé tři Churchilly se vydaly svého nepřítele stíhat. Jeden z Churchillů začal mít po 80 kilometrech problémy s motorem a baterií a postupu se dále nezúčastnil. Zbývající dva tanky úspěšně dokončily 117km cestu za sedm hodin.
Tank Churchill se tehdy ukázal v boji jako velice odolný tank. Samotná stavba a geometrie tanku ovšem měla za následek občasné odražení střel nevhodným směrem, což mělo za následek výše zmíněné zasekávání věže. Tank se ukázal jako zcela odolný proti německým 50mm protitankovým kanónům a z většiny i proti 75mm protitankovým kanónům. Instalovaná vysílačka Wireless Set No.19 se ukázala jako nevhodně zkonstruovaná, kdy při zásahu tanku z vysílačky odpadávaly knoflíky a tyto pak již nebylo možné dále použít.
Tři přeživší tanky byly naloženy na přívěsy a 8. listopadu byly odeslány zpět do Káhiry. Jeden tank byl opraven, další dva stroje byly poslány do Rafy k 1. obrněné brigádě, kde dále sloužily k výcviku – jeden ve zkušebním areálu a druhý ve škole obrněné techniky. Své uplatnění našly i zničené tanky, které byly odeslány do zkušebních areálů, kde se na nich zkoušela kořistní německá technika.
Z předchozích bitev pak byly vyvozeny následující příznivé závěry. Tanky mohly sloužit jako „obrněná pěst“ určena k vedení boje na hrotu útoku, kdy byly tanky Churchill často nasazovány před tanky Sherman. V důsledku dobrého bojového testu bylo rozhodnuto o odeslání více tanků Churchill do Severní Afriky, kde jimi byla vybavena 25. tanková brigáda. Ta se skládala ze tří pluků: North Irish Horse, 51st RTR, a 152nd Regiment RAC. Britští tankisté si tanky Churchill oblíbili, neboť jim zajišťovaly poměrně velkou šanci na přežití. Nevýhodou se ukázala enormní spotřeba paliva, která činila půl míle na galon, tedy 470 l na 100 km. Tanky Churchill mohly projíždět i silným bahnem, které jiné tanky nezvládly, ukázal se však jiný problém, kdy bláto mělo tendenci se hromadit pod blatníky, které se v důsledku toho vyboulily a nešlo pak otáčet věží. Některé osádky tento problém vyřešily tak, že blatníky jednoduše odstranili. Během dešťů se také ukázala konstrukční chyba poklopů, které netěsnily a pronikala jimi voda. Řízení tanku bylo také velmi náročné, neboť posilovač řízení nebyl spolehlivý a vyžadoval časté seřizování.
Foto: Tanky Churchill si vysloužily pověst mobilních pevností. Němci měli jen málo prostředků k jejich zničení. | Wikimedia Commons / Public domain
Tanky Churchill se tedy osvědčily jako mobilní pevnosti, které dokázaly držet jakoukoli pozici, kterou mohla pěchota následně obsadit. Zničit britské tanky bylo možné pouze pomocí projektilů s wolframovým jádrem vypálených ze 75mm protitankových kanónů PaK40, slavných protiletadlových děl FlaK 88 a dělostřelectva, jinak tank skvěle odolával i minometné palbě.
6liberní děla se ukázala jako poměrně spolehlivá, nicméně nebyla k dispozici protitanková munice s výbušnou složkou, což pro průrazu pancíře velice snižovalo sekundární poškození. Použití tříštivo-trhavých granátů bylo také problematické. Úsťová rychlost byla moc velká a účinek příliš malý. Na 1200 metrů již nebyl výbuch vůbec vidět a nebylo tak možné zkorigovat palbu. Koaxiální kulomet se občas v důsledku špatného podávání nábojového pásu zasekl. Odvětrávání bojového prostoru bylo osádkou hodnoceno jako nedostatečné, zvláště v horkém africkém podnebí. Velitelé si stěžovali také na velitelskou věžičku, která byla těžká na otáčení, ovšem pochvalovali si, že i střelec měl svůj vlastní přehledový periskop (druhý pár očí se v boji vždy hodí). Kvůli pásům, které vyčnívaly hodně před vozidlo byl silně omezen řidičův výhled, a ten tak neměl moc dobrý přehled o okolí, kdy mohl koukat pouze omezeně dopředu. Samotný prostor pro osádku byl také poměrně nepohodlný, sedačky byly moc malé a při silných otřesech měla sedačka nabíječe tendenci odpadávat.
Navzdory tomu se tanky Churchill staly u britských osádek oblíbené a ještě oblíbenější pak byly u pěchoty, která byla jejich přítomností na bojišti vždy povzbuzena a tanky zvyšovaly morálku.
Zdroj: Tank Archives
Komentáře